Aalborg Karneval

A je po. Dva dny po karnevalu, ulice plné skla a smetí, posledních sběračů plechovek a odložených alkoholických vozíků. Čekala jsem velký masakr, ale tohle šílenství 160 tisíců lidí ještě předčilo očekávání. Zvracení a močení nejen v bočních uličkách, nazí lidé v oknech a došlo i to na nejhorší.  Na to abych šla do průvodu, bych musela mít velkou hladinku a i když jsme si to pozorování užili, jednou za rok asi stačí.

Průvod tisícovek lidí v tematicky se opakujících kostýmech začal ze třech koutů Aalborgu zhruba okolo jedenácté hodiny dopoledne. Takový STARTER-PACK aalborgského karnevalu zahrnuje jen kočár/vozítko/kárku s nekonečnými zásobami alkoholu. Nic jiného nepotřebujete, je téměř jasné, že všechno ostatní by se buď ztratilo, bylo ukradeno, nebo rozbilo. Průvod byl jedna velká divočina nalitých mladých lidí, převlečených za víly, indiány, mnichy, pizzy nebo použité vložky. Pár alegorických vozů jako hudební doprovod a pak jen kočárky, pojízdné lednice, kolečka a traktůrky s litry piva a populárních ciderů.

Ulice se lepily, střepy všude, záchranka měla co dělat. Shromaždiště byla dvě, jedno se vstupem, přímo do festivalového areálu a jedno takové nedobrovolné hned naproti zadarmo. Spousta lidí se do cíle ani nedostalo a party tak probíhala všude, bordel tedy taky všude. Večer jsme se šli podívat zpět k místu dění, které se proměnilo v takový dánský CzechTech. V silné vrstvě odpadků, oblečení, batohů, kostýmů a dek, stále ještě minimálně polovina lidí pařila. Na každém rohu jsme míjeli skladiště oněch alkoholických vozíků, častokrát ještě naplněných. Většina z nich lemuje cesty i park doposud.

Tak asi reálný pohled. Byl to určitě skvělý zážitek, ale nadšení k vytvoření jakého si vztahu k tomuto svátku nepřišlo. Pro příští rok tak zůstaneme zase jen diváky.

PS. Počet znásilnění netuším, ale deset vteřin jsem seděla sama na lavičce a už jsem byla tázána dvěma Araby zda je potřebuji a jestli na někoho čekám. 

PS.2.Během tří dnů jsem píchla dvakrát. 

PS.3 Zde FB odkaz na video.

Když se něco děje, je o čem psát, je do toho chuť a převládá dobrá nálada. Dnes trochu karnevalově a svátečně.

Po třech týdnech sice začali klasické deštivo ufoukané dny, ale vše se krásně zazelenalo a konečně i rozkvetlo, májový polibek může být praktikován až teď. Ne však kvůli třešním se Aalborg v květnu dostává do hledáčku mnohých karnevalových nadšenců. Od 20. do 28. Května se zde koná největší karneval v severní Evropě, patřící i do největší top 10 na světě. Každým rokem se jen průvodem zúčastní okolo sedmdesáti tisíc lidí a dalších dvě stě až tři sta jsou nejen dánští návštěvníci. Celé město se tedy promění v jeden velký rej bujarých oslav a převleků. Stinné stránky jsou na karnevalu někdy až slavnější, ulice jsou den poté doslova neviditelné pod horou odpadků a lepkavost silnic hraničí s nebezpečím, do toho četné znásilnění, loňské číslo je šest. To je to, co se říká, reálný pohled přinesu po 28., kdy se koná hlavní procesí. Tento víkend byli jakési před-karnevaly, dětský a mezinárodní.

Fotky jsou tedy z International Parade z pátečního večera, kdy se průvod několika mezinárodních skupin s alegorickými vozy prošlo centrem Aalborgu. Potkat jste mohli Vánoční vůz, Pomádu, chorvatské býky, zvuky Afriky, fosforující kuřata, těhotné rádoby brazilky, zvířata nebo třeba stroj času. Kostýmy byli opravdu propracované a přímo soutěžní, skupiny takto jezdí po jednotlivých karnevalech a soutěží. Průvod byl zahájen ranami z děl, a když bubínky přežili to, následná hudba a řinčení je dodělalo určitě. Každopádně jsme byli nadšeni a těšíme se, co přinese příští sobota.

Když jsme u oslav, krátce bych ještě chtěla zmínit státní svátky, kterých bylo za poslední dva měsíce více. Čtvrtý pátek po Velikonocích, duben 15, byl jakýsi Velký modlitební den. Dalších 40 dnů po Velikonocích, 15. května, byl tzv. Himmelfartsda, po česku Nanebevstoupení Páně a minulý týden byl dvoudenní, Svatodušní neděle a pondělí. Ty jsou obvykle sedm týdnů po Velikonocích, oběma dnům se říká Pinsedag a celkově většina svátků zde je pohyblivých. Oslavou jsou v mnoha případech hlavně vlajky vlající podél ulic, a dokonce i na střechách autobusů. Rodinná setkání, procházky patří také k tradicím, ale pro většiny Dánů je to hlavně volno, více se slaví v církvi.

Když už mám tu slavnou práci, ráda bych se podělila o pár faktů, které Vám pomohou si danou situaci v rodinném sushi podniku - s úředním jazykem čínštinou – představit.

V minulém příspěvku jsem se zmínila o čínské restauraci, kde pracuji soboty, pátky nebo občasně v kuchyni. Záměrně nepíši konkrétní pozici, protože většinou vystřídám všechny posty. Obvykle to začíná nandáváním stále mizejících miniaturních talířků na jezdící – running sushi - pás, ze kterého si hladoví hosté okýnkem tahají neomezený počet porcí. Zpravidla, jeden talířek, rovná se jedno malé sushi, osm oříšku nebo mini maso na špejli.  Nevím kolik porcí v průměru za těch 200 DKK hosté sní, ale na krajích stolů se hned od začátku štosují nekonečné komínky. V klasické restauraci by se umyli třeba tři talíře, tady jich do kuchyně letí třicet a na desce tak vzniká takové plastové sídliště. Ano, jsou plastové, ránu dělají stejnou, ale drží. Během doby, co ve frmolu házím talířky na pás jako frisbee a u dřezu, jež je má následující pozice se časuje bomba, mě číňaňka neustále peskuje svým Girl, make this! nebo Girl, take care! či Girl, wasabiiiiii!. Anglická slovní zásoba jí stačí bohužel jenom na tu buzeraci. Když skončí nával v restauraci, výbuch se přesouvá do kuchyně a já se nořím po lokty do dřezu a začíná nekonečný příběh s onými talířky. Scéna asi jako ze Snowboarďáků, kde klukům vyplave z vody knedlík. Mě většinou ocásky krevet.

Nádobí moc neubývá a jen výjimečně se mi podaří sklidit vše. Když už jsem zpocená, politá sojovkou se závanem leklé ryby, zavolá šéf, ať jdu sbírat nádobí přímo z restaurace. Takže jako ten největší upatlanec doslova žongluji s tunovým tácem plných talířků mezi noblesními Dány a kleji. Uklidním se až při monotónním nandáváním nádobí na pláty do myčky, poslední dvě hodiny jen myji. Mezi tou směsí rozmočené rýže, nudlí a masa má člověk čas na přemýšlení o spoustě věcí. Manuální práce má taky něco do sebe.

Důkazem mého DREAM JOBU, je taky fakt, že si pokaždé směně smím sednout a sníst co chci, pěkně z pásu s okýnkem tahám sushi, špízy, ovoce a k tomu točím colu a sprite. Haha, ne vždy na páse něco zbude a ne vždy na to máte chuť. Po těch hodinách v olejo-rybím odéru Vás většinou přejde.

Troufám si říct, že chudý život studenta v Dánsku je ještě jinde než ten český. Ale nedovedete si představit, jak jsem za tohle všechno neskutečně vděčná. Ostatně, Číňané jsou štědří lidé. A někdy dokonce tou anglo-dánštinou myslíme stejný den i hodinu.

Doslova letní počasí nás tady okupovalo necelé dva týdny. A když říkám letní, myslím tím opravdu dvacet tři stupňů, jasno, bezvětří. Plavky jsem ještě nechala ve skříni, nicméně Dáni to vzali rovnou na koupačku do fjordu a v parcích nebylo kus volného místa. Celé tohle teplé období jsme vyplnili grilováním, sluněním, prací, učením a následnou oslavou hotové zkoušky.

Je toho opravdu dost a s tím psaním se polepším. Nejdříve asi to nejpodstatnější, že se máme opravdu skvěle. I když se prý tohle teplo vrátí až zase v červenci, užili jsme si ho naplno. Abychom zapadali, pořídili jsme si super přenosný gril, který dáme na nosič na kolo a jezdíme grilovat do parků nebo třeba jen na terasu. Je fakt, že podpalování a samotný proces nám trvá asi třikrát déle a tak v praxi to pak vypadá, že sníme všechno okolo a zbylým masem už se jen přecpáváme.

Další příjemnou zprávou bylo úspěšné zvládnutí zkoušky, tentokrát za sedm a před námi je tak poslední psaný projekt s deadlinem na konci června. Ve škole jsem se přihlásila do programu Mentee and Mentors, do něhož byla UCN vybrána spolu s dalšími čtyřmi univerzitami z celého Dánska. Je to další část větší kampaně STAY IN DENMARK, jež by měla pomáhat mezinárodním studentům zůstat v zemi, vytvořit si síť kontaktů, naučit se jazyk a být tak součástí společnosti. Spočívá to v tom, že každý přihlášený student jako mentee dostane svého mentora. Těmi jsou ženy a muži pracující jako manažeři, CEOs, businessmani či jako vlastníci svých vlastních firem. Účast je oboustranně dobrovolná a mentoři se nám budou věnovat ve svém volném čase.

Já jsem byla přidělena k Ivanovi, ten spolu s partnerem v listopadu spustil start-up, společnost GymPlay (http://gymplay.dk/). Jedná se o webshop prodávající gymnastické duchny, žíněnky či hrazdy, které slouží k domácímu tréninku i na hraní. Dosud jsme na mítincích probírali jeho business, praxi, Dánsko a tak. Díky tomu, že je vše na jednom místě Ivan popisuje celý chod firmy od A do Z. Dalším naším cílem bude vylepšit životopisy a motivační dopisy, kterými budu hledat povinnou stáž a celkově se dozvědět o pracovní kultuře tady ve Skandinávii. Sotva jsem přestala hledat práci, mohu začít nanovo se stáží.

Totiž tou poslední a asi nejzářivější zprávou je práce v sushi restauraci, kam chodím každý pátek a sobotu, zatím. Práce je to otrocká a řekla bych, že i na holku náročná, ale já jsem nadšená a myslím, že všichni chápete proč tak moc. Smutným vtipem na tom je fakt, že by mi současné napracované hodiny na SU podporu stačily (podmínkou je 11 a více hodin týdně). Avšak tak jako mnoho dalších/většina studentů, jsem i já jaksi podplácena ve smyslu toho, že mám na hodinu zhruba 60DKK(zákon: 90DKK). To znamená, že kdybych měla smlouvu na tento počet hodin s touto sazbou, nemohlo by to být uznané. Pro platnou smlouvu bych musela pracovat hodin 18. Ve zkratce pro příklad, pracovala bych 18 hodin za 60DKK, ale ve smlouvě bych měla 12 hodin za 90DKK. Omlouvám se za zamotanost, ale bohužel tohle je tady běžná realita.

PS. Viděli jsme tady tuleně ♥

Cesta do ČR trvala asi pětadvacet hodin, cesta nazpět hodin třicet. Započítávám do toho však dobrodružnou půldenní návštěvu metropole Dánska, Kodaně.

Po noci strávené v autobuse a na trajektu nás vyplivli okolo sedmé ráno na nádraží. S počtem a váhou našich zavazadel bychom se asi daleko nedostali, a tak prvním cílem bylo najít úschovnu. Úspěšně jsme se všeho zbavili a byli tak volný k dalšímu úkolu, a to půjčit si kola. Jednak kvůli našemu časovému limitu, jednak kvůli zahřátí. Asi by nám bylo tepleji při chůzi, ale ty čtyři hodiny v sedle nám poskytli nekonečný sightseeing po celém městě. Jaro v Dánsku je kapitola sama o sobě, takže jsme během půl dne zažili sluníčko, mraky, déšť i sněhovou přeháňku.

Jako nepřipravení turisté bez mapky jsme jeli rovnou za nosem a původ památek tak zjistili až zpětně. Nicméně pár cílů jsme měli, tím prvním byla čtvrť Christianianshavn, proslulá svým hippie svobodným městečkem Christiania, obývající asi 1000 obyvatel. Oblast byla vyhlášená jako nezávislá, nespadající ani do EU a lidé se řídí podle tzv. Zeleného plánu vypracovaného společně s kodaňskými úředníky. Symbolem pro Christianii je samozřejmě marihuana a lehké drogy celkově, které se prodávají v několika desítkách stáncích a cítit jsou z každého rohu, komunita a turisté se ale schází i na veřejných koncertech a možnost je i navštívit místní galerii. My jsme se tam objevili ráno, kdy se před chatičkami ještě dojížděli afterparty z předešlého dne a vykuřoval zbylý matroš. Místo působí malebně, s parkem a spoustou pěšin k různým zapadlým chaloupkám, ozdobeným nepálskými vlaječkami, ale za tmy bych asi měla respekt.

Naše řidítka dále směřovali zpět přes vodu ke slavnému přístavu Nyhavn, obklopenému jak loděmi, tak kavárnami. Nával turistů jsme pocítili až teprve u Andersenovo Malé mořské víly, která po vysypání asiatů z vyhlídkového autobusu nebyla skoro vidět. Je totiž vážně Malá. Rozkvetlými parky jsem to vzali zpět přes kostely, úřednické budovy i známý Lidl, což bylo jedno z mála míst, které nám pasovalo do peněženek. Kodaň nás nadchla a to i proto, že zde nefoukal vítr tak jako tady doma. Zamknutá kola na třikrát na nádraží v Aalborgu na nás čekala a my tak po posledních šesti hodinách v autobuse nasedli na poslední dopravní prostředek a byli doma. V tom prázdném bytě. 

PS. To, že v Aalborgu jezdí hodně lidí je známá věc. V Kodani je míra cyklistické dopravy ještě asi tak dvakrát větší a s přehledem se na silnicích prohání více cyklistů než řidičů v autech.