Batalla del Vino

Včera jsme navečer nakonec opět vyrazili do plných ulic a stálo to za to.

Vrátili jsme se okolo půl jedné ( ano stařící opět nebyli doma, buhví kde křepčili ) a i přes pozdní hodinu jsme večeři prostě vynechat nemohli. Píšu zas o jídle proto, že je tady, jak jsem měla možnost poznat hlavně tenhle víkend, nepostradatelnou součástí kultury a jaký si svátek a chvilka pohody, no a když se k tomu přidá víno, Španělé jsou ve svém ráji.

Brzy ráno byl budíček a razili jsme na nějakou svatou horu kde se měla odehrávat již zmíněná válka. Haha, hned co jsem spatřila sluneční svit, dostala jsem kýbl a bílá již nebyla bílou. Myslím, že z fotek asi chápete vše...fialová jsem ještě teď.

Po bitvě se začali ohřívat hrnce s jídlem na ohni a zase se hodovalo - šneci a maso. Zpět se šlo v řinčícím průvodu s alegorickymi vozy až na náměstí, kde se dav rozprchl a naše skupina byla pozvána na další hody, tentokrát v jedné z uliček náměstí, pořádané slavným vinařem, kamarádem HM.
Opilý dav. ač přátelských, ale vesměs obtloustlých Španělů mš teda moc nenadchl, každopádně to byl silný zážitek a zase úplně něco jiného a pěkně španělského.
A jeden poznatek na závěr, všichni tu hodně kouří a najdou se i tací, kteří nevědí kde je Česká Republika, qué sorprendidad!

Adios!

Haro

Chápu, že už to je trošku nudné, ale dnešek se zase nesl v duchu poznávání nových španělských chutí. 

Včera večer jsme se vrátili někdy o půlnoci a s rodinkou se na noc rozdělili, já spala u "babi s dědou" ( kteří byli tančit a vrátili se ve tři ráno ) a oni v hotelu. Ráno jsem si povinně musela koupit s babi kostým na neděli abych byla la checa riojana, no co si budem povídat, mám toho po dvou dnech se zmatenýma a meloucíma důchodcema dost, ale jsou moc hodní, to se musí nechat.

Pak už jsme s rodinkou vyrazili autem do sklípku HM strýce, do kterého je vstup velmi privilegovaný. Alfred je údajně jedním z nejpopulárnějších vinařů v kraji, ale své víno neprodává, o víkendech však jezdí do sklípku a hostí zde přátele. Ať už výborným vínem tinto či různými pochutinami, které sám vaří na ohni, my jsme měli txipirony=kalamáry, kteří vůbec nevypadají vábně ale chutnají skvěle, dále klobásky či papričky, naložené v olivovém oleji, okolo třetí jsme se vydali zpět a oběd se nesl v duchu pintxos, což jsou malé pochutinky, které mají v každém baru a stojí okolo 1,70 - 2 E, pro upřesnění, na jihu Španělska mají tapas a tady jsou to pintxos, a tak jsme prošli asi tři a v každém si něco dali. Co se tu neřeší je alkohol za volantem, i přesto že tu je malá tolerance, nejen HF by dle mého názoru nadýchal. Nasledoval bazén a teď ani nevím co se bude dít.

Konečně taky můžete vidět moji rodinu a ochotu miláčků co se týče fotek s jejich super aupair z Čech.

Dnes tedy jen krátce a zítra už velká slavnost a potom "domůůů"

La Rioja

Dnes Vám píši z centra nejslavnější vinařské oblasti La Rioja, z městečka Haro, kam jsem ráno dorazila autobusem s klukama a kde v neděli vyvrcholí Batalla del Vino, v překladu válka vína, ale chápejte to spíše jako velkou španělskou fiestu.

No tak jsme po těžším včerejšku, kdy padaly výroky jako, že s Veronikou teda v jednom autobuse nepojedeme a že věci pro ní rozhodně kupovat nejdeme, vrchol bylo potom vyhazování věcí z košíku a plivání českých sušenek, dnes dorazili do bytečku HM rodičů. Tam mě přivítal milý dědoušek, blížící se k osmdesátce, s Iphonem a dvacetieurovkou v ruce pro mě se slovy měj se u nás dobře.  "Babi" měla zas napečeno a obdarovala mě památečními věcmi spojené s Batallou. Po úžasném přivítání jsme šli tedy i s klukama, kvůli kterým jsme tu byli dříve než rodiče protože dnes byla část pro děti, do průvodu s hudbou, který směřoval na vymezený plácek pro bitvu. Všichni jsme byli oblečení v bílé s poznávacím červeným šátkem na krku a čutorkou s jakýmsi moštem bez alkoholu. Bílá se během chvíle proměnila na fialovou a zůstat suchá bylo nadlidské, když ty děti si to tak užívali! Samozřejmě ne moji hošánci, po pár minutách šli domů protože to milospány nebavilo! What a surprise... Já jsem ještě šla s dědou na exkurzi tohohle krásného vinařského města, kromě obsáhlého výkladu, kterému jsem s nadšením přikyvovala a dělala že rozumím, jsme zašli do jeho vlastního neuvěřitelného sklípku , který tu má každý dům a konečně jsem taky ochutnala slavnou tortillu de patatas. Po obědě (15:30) jsem si dala asi dvouhodinovou siestičku - dobrá věc - a k večeru jsme navštívili místní pouť kde byla zas "povinná" degustace typických churros a zmrzky s příchutí turronu. Teď sedíme na náměstí v baru a všude spoustu lidí .

Když se vrátím ještě ke včerejšku, nenávist, ke mě asi teda vyvrcholila a když dostali od mamky čočku tak se přišli omluvit, nicméně se jejich ksichty ani chování nijak nezměnili, jen si mě možná nevšímají ještě víc. I když jsou to jen děcka, není to nic příjemného, ale snažím se být obrněná, HM to hodně mrzí a nechápe to a hrozně se mi za to omlouvá, ale s nimi stejně nic nezmůže takže jsou holt má PRÁCE a nic víc. Pořád se ještě, kvůli skvělé HM, ale i sobě, snažím rozvíjet zábavu, konverzaci ale víceméně bezúspěšně.

A něco veselejšího na závěr, včera při cestě centrem Bilbaa jsem poznala, že taťka je za volantem ještě divočejší. Jednou rukou kličkoval mezi autama zběsilou rychlostí a druhou se snažil fackovat řvoucí zvěř vzadu, přitom se ještě stačil cholericky rozčilovat, no bála jsem se aby mi taky jedna nepřistála! 

Buenas!

Respekt žádný

Další den, další slzy, ale další zkušenosti a chytáčky, jak na ty španělátka vyzrát. 

Dopoledne spali asi do půl 12, až jsem se bála jestli dýchají, já jsem mezitím vařila a četla si, pak jsme se tedy nějak nasnídali a vyrazili jsme na US, což je místní hřiště s prolézačkami a pláckem na fotbal. Tam se naštěstí zabavili samy, ale stejně jen krátko. Cestou zpět jsme koupili pan jako vždycky a šli na oběd. Tentokrát salát a maso s bramborem, sem tam scénka, hlavně přednáška, že brambor má být v salátu a ne u masa, ale ještě to docela šlo. 

Po odpočinku jsme šli na odpoledne do bazénu, který je v takovém komplexu domů kde bydlí taťkovo rodiče a kam můžeme jet na kole pero tu tienes que ESCUCHAR ME!  Tam se docela vyřádili, ale jelikož tu počasí není nic moc vydrželi opět jen chvíli. Okolo půl sedmé jsme dorazili, chvíli po nás HF a ještě se divil co tu děláme tak brzo. No já toho od rána do půl sedmý měla docela dost takže jsem co nejrychleji zdrhla na relaxační běh, cestou jsem objevila ono místo s veřejným internetem takže jsem volala a postovala a domů došla asi okolo půl 10. Cestou zpět jsem ještě musela skočit do toho liduprázdného božského moře, to byla euforie!

Když přišla HM tak jsme měly takový rozhovor, že jsem smutná a že to nechce a že se kluci srovnají a tak, kdyby mě takhle nepodporovala byla bych asi hotová, je vážně skvělá. Akorát musím lépe vydrhnout sporák, ani se nedivím když je zvyklá na um uklízečky, moje schopnosti holt nestačí, a to mám z cukrárny skvělou školu!  A tak jsem dneska smejčila jak divá. Večer jsme si pak na chvíli zahráli hru co jsem je naučila, město, jméno, které se ač je z Česka od zlé Veroniky docela ujalo, asi proto, že prohrávám na plné čáře. Spát jsme šli okolo půlnoci, ale začínám si zvykat.

V sobotu jsem taky obdržela první výplatu, přičemž to bylo asi za to jak hezky papkám a směju se protože jsem s klukama do té doby nebyla, teď už vím že to bylo dopředu na tenhle týden, za který si to opravdu zasloužím!!!Ještě jeden vtípek na závěr, při vybalování jsem se sama sobě musela smát, vážně nevím proč jsem si brala patero dlouhorukávých triček a troje tepláky a kvůli váze vyndala gramový kroksy! Haha, ještě se mám co učit  No a když jsme u té srandy tak si zvěř stěžovala HM, že je oslovuji gaysss = gejové , přičemž já na ně křičím guysss = kluci, od té doby radši už jen boys ! Zatím pa všem moc děkuji za podporu, poor aupair V.

Santo Jon

Tak s internetem to tu nebude žádná sranda, ale komunikace s Vámi mi dodává energii takže se ze mě stal wifi lovec.

Včera, když se HF vrátil z práce. jsem si šla zaběhat, zjistit veřejný internet a potom jsme už i s HM, která se vrací každý den okolo 21:00, jeli na oslavu Santo Jon = Svatý Jan, kde se pálí velký oheň, hraje hudba a soutěží se. Myslím, že něco podobného jako naše pálení čarodějnic. Ochutnala jsem grilovaný sardinky, což se tady dělá na každé slavnosti, aby jste si to dovedli představit, my máme smažené langoše a klobásy. Potom jsme se jeli domů navečeřet, tentokrát krokety se šunkou a jelikož jsem zase blbě rozuměla byla jsem hodně překvapená, když jsme se po véče zvedli, že jdeme ohňostroj v rámci té oslavy. A tak jsme v 11 vyrazili na kopec, kde byla úžasná restaurace, (HF+HM se tam před 11 lety brali), pod kterou na takovém plácku, bylo nějaké tématické vystoupení s výrazovým tancem a již zmíněným ohňostrojem. Byla to nádhera. Okolo půl 1 jsme se vrátili takže očekávám, že budou parchantíci dnes pěkně unavení a budou dlouho spááát.

Co je úžasný, jsou rodiče. Včera jsme si dali vínko a oni mi říkali ať se tím netrápím, že to budou zkoušet a že musím být vážná, nepolevit a klidně je i potrestat a že mám jejich podporu. Snaží se pořád abych se cítila jako doma a byla spokojená, celkově je jejich péče nadstandartní. Stále se ujišťují, že je vše v pořádku, nic mi nechybí a někdy se skoro až omlouvají, že Bakio není vyloženě FIESTA město.

  Buenas noches

První zádrhel

Tak a je to tady, mám za sebou první dva pracovní dny a jsem hotová, psychicky, nutno však podotknout, že tohle místo je tak kouzelný, že to stojí za to!

Včera byli rodiče na pohřbu nějaké tetičky a od dneška už chodí do práce takže „pracuji“ od rána. Snídaně ještě dobrý, ale pak to začíná, prvním problémem je namazání opalovacím krémem a pak už to pokračuje kňouráním a odmlouváním skoro na všechno. Mladší je ještě docela v pohodě a udělá co se mu řekne, ale ten starší se mi doslova vysmívá a i přes všechny své pedagogické zkušenosti absolutně nevím, co s ním. V Česku bych si možná ještě poradila, ale tady mi slovní zásoba prostě nestačí, a tak mluvím anglicky a občas si pomůžu i češtinou a jsem si plně vědoma, že vypadám jako histerická blbka z Čech. Těžké je, že nevím co si můžu dovolit, jestli ho můžu chytit za ruku či tak zlehka poplesknout, jako bych to udělala normálně. O to horší je to, že jsou tým a já jsem sama a nezmůžu nic. Nicméně si myslím, že jsem mohla dopadnout hůř.

Každopádně aby jste věděli jak vypadá běžný den. Okolo půl desáté se nasnídáme, pak je tedy proces mazání ( hned první den se spálili ) a zhruba v půl 11 jdeme na pláž. Super je, že jsou dva a dokážou se zabavit, u všeho však stejně vydrží jen chvíli. Moře je tady docela nebezpečné kvůli velkým vlnám, takže když se zrovna nekoupu s nimi, trčím s hrůzou na břehu a křičím „Come closer, please!“ Jejich oblíbená hra je házení kamenů všude a kamkoliv, ne, opravdu si nemůžu číst knížku. V půl druhý se po scéně, že půjdou domů, odebereme do krámku pro chleba okolo půl třetí je comida. Většinou mi HM něco připraví a já to jen ohřeji nebo osmažím, s jídlem zatím problém není. Poté asi tak 45 minut uklízím a myji po té zvěři, všechno co zapatlali a zametám všude, kde nadrobili. Pokračujeme odpočinkem a pak zas na pláž, zhruba okolo šestý/sedmý je merienda, což je něco jako svačina. Jon ( starší ) by se nejradši jen válel u televize a „pařil“ ( Matýýýsku? ) na tabletu, takže vytáhnout je na odpoledne na pláž zabere tak hodinu, jejich nadšení lze vidět na fotkách. Okolo pátý/půl šestý přijede konečně HF a já mám padla, ano řečeno bylo že se bude vracet ve tři, ale za těch pár dní jsem pochopila jednu ze základních věcí, a to že na čas se tu moc nehraje.

 Většinou se jdu poté projít nebo zaběhat, nebo chytat wifi do nějakého baru, dneska je ale oslava nejdelší noci a tak jdeme někam na oheň. Výhledy tu jsou nádherný odkudkoli, já je zatím jen objevuji, ale už budu chodit s foťákem a dokumentovat, i když Vám to jen stěží přenesu...

Zatím V.

San Juan de Gaztelugatxe

Jedno z nejkrásnějších míst, co jsem kdy viděla, bez přehánění. Paříž, Praha, Šumava, tohle bylo vážně silný, tak nějak to připisuji celé té cestovatelské euforii. Z fotek nejde předat to co lze na celé té tříkilometrové cestě vidět, je to něco neskutečného. Výhledy na nekonečné moře, ve kterém se skví slunce, bouřící vlny dorážející na skalnaté břehy. A pak se před Vámi objeví San Juan de Gaztelugatxe.

Osamocená skála v moři s kostelíkem na vršku, s přístupovou kamennou cestičkou, po které můžete sejít i k moři. Stoupáte, ale po každém kroku se zastavujete a sledujete tu nádheru ( a taky protože už do toho kopce nemůžete), až slza štěstí ukápla. Nahoře si můžete zatahat za zvon a když si vezmete spacák a karimatku, přespat i na nouzovým nocovišti, o božtějším místě nevím ( a to si vzpomínám i na skálu na Korsice, drazí rodičové ).

Ze zamýšleného běhu, se po pár metrech stala tůra nahoru dolů kozí stezkou nebo jak se tomu říká ,když je to vážně stěží schůdný! Určitě se tam budu vracet čerpat tu energii.

Jdu spinkat a zítra se ohlásím, rodiče s dětmi tu nejsou, ale brzy prý dorazí, musí se navečeřet (22:48) .