Při jednom z podzimních běhů jsem konečně přišla na to, proč se mi nedaří sbírat postřehy do kulturního dánského okénka, jako tomu bylo ve Španělsku. Není to tím, že nežiji v dánské rodině nebo tím, že jsou Dáni uzavření. Důvodem je jazyková bariéra. NEMLUVÍM DÁNSKY. I když je to země s nejlepší úrovní angličtiny, jako druhého jazyka, na světě, kulturně Vás anglický rozhovor až tak neobohatí. Ta národní hrdost, zvyky, charakter, projev, se ukáže právě v přirozeném prostředí, v mateřském jazyce. Po tříhodinové atletické schůzi trenérů v dánštině, má touha proniknout alespoň k základům ještě stoupla. A i když vím, že k onomu rozhovoru je cesta dlouhá, času dost.

Tuhle – zatím – nedobytnou bariéru pociťuji hlavně na stadionu. Anglicky se mnou dokáže mluvit i dvanáctileté dítě, když přijde to pětileté a zapáleně něco povídá, jsem schopna mu to nadšení oplatit akorát úsměvem a zvednutým palcem. Když mi postarší paní pravděpodobně vykládá jak je dnes krásný den a pán obdivuje krásu výhledu na jednom z kopců, nechci jim kazit radost a vysvětlovat – trochu zahanbeně – že bohužel I don´t speak Danish. Opět tedy jen s úsměvem přikyvuji. Největší jazykový posun je  tedy znát na přepážce v obchodě, tam si připisuji body, když to zvládneme v dánštině. Můj level a mínus pět(dle SERR) spočívá v pozdravu, náznakem a zamumláním, že budu platit kartou, odpovědí NEJ na to, zda požaduji účtenku, poděkováním TAK a rozloučením FARVEL. Taky znám štafetový kolík, ruce a kotrmelec, ani jedno nemá cenu psát, předpokládaná výslovnost se té správné nepřibližuje.

Jak už jste asi poznali, často srovnávám se Španělskem. Tady postrádám teplo, viditelnou vřelost a radost ze života. Pohodu, volnomyšlenkářství a etiketu stolování, tady se na ubrousky a pomalou konzumaci asi moc nehraje (soudě na základě prvotní zkušenosti). Je mi jasné, že Španělsko v létě a v zimě je jiné, ale Španělé se nemění a nostress jsou stále, to mají se seveřany společné. Na pohled jsou Dáni sympatičtí, hlavně tou aktivitou a sportovním zjevem, můj šálek kávy. Nebudou tak divoký jako jižané, to platí i o dětech a určitě nemají potřebu na sebe nějak upozorňovat. Vidím zase jen mladé maminky, ať už běžící s kočárkem nebo piknikující ve větru v parku. Jsou tu rodiny, které i posledního října dělají ohýnky a opékají cosi na klacku. Potkávám procházkující staříky s vnoučaty a pejskaře se psi NA VODÍTKU. A nejlepší jsou večery, kdy je všem těm rodinám, díky absenci závěsů oknech, vidět skrz velká prosklená okna až do talíře. Tiše závidím, kreslím v hlavě jejich osudy a vím, že jednou se také dočkám.

A nakonec něco k životu? Projekt odevzdán, obhajoba formou prezentace a zkoušky na programu ve středu. Halloweenskou party jsem vynechala – pro změnu, spolubydle přišel další třicetikilový balík i s koštětem a kýblem na vytírání. Konec výmluv a hlavně kachního zametání s malým ručním smetákem. Balíček jsem dostala i já, a i kdyby byl prázdný tak se na něj ty slzy skutálí. Konečně mám na atletice podepsanou první DÁNSKOU smlouvu. Ráda bych Vám řekla více, ale vůbec nevím, co jsem podepisovala, welcome to my life. Uvidíme, zda mi v tom pomůže kurz, do kterého nastupuji příští týden.

PS. Město už je jeden velký vánoční dárek a z regálů na Vás koukají sněhuláci, Santové či skřítci. S krátícím se časem je, ty letos tak očekávané Vánoce, cítím všude. Se srkáním skořicového čaje, s vůní mandarinky, se zapálením svíčky. Come on!

Už dva měsíce mi den co den něco chybí. Teplo domova, rodinná setkání, objetí, piškoty, postel... Místo toho čelím - úspěšně - čištění ucpaného odpadu, už lehce otravné práci ve skupině, nekončícímu story u dřezu s nádobím, dánštině a účtům za nájem. Mám se fajn, jen mi jde víc od ruky reportovat humorně tragické dění, než tu pravou radost, které je taky dost

Jak už poněkolikáté opakuji, vůbec to není tak úžasné a pohodové, jako to zní, když to někomu vyprávíte, ale jsem si jista, že s odstupem času to bude ten nejoblíbenější příběh na mé životní ose. Život v zahraničí je škola, je to dobrá škola, která Vás připraví v podstatě na vše, ale má své oběti, které jsou NĚKDY silnější než ta samotná radost z plnění snu. Na stesk si člověk zvykne, časem. Horší je představa, že tu bude pořád a jen tak někam neodejde. Nevím, jestli jsou tu lidé, kteří žijí bez něj, ale já jsem přesně ten typ citlivého stýskače. Na druhou stranu tenhle STESK, který přemění obyčejné věci v něco výjimečného, miluji a je jedním z důvodů, proč jsem tady. Nejen díky němu si tu člověk uvědomuje nespočet nových poznatků, které nevěděl nebo nevnímal a začal, až když je ztratil, jako třeba

- že není nic víc než rodina a že ten pravý domov bude vždy v její blízkosti (to už vím dlouho)

- jak moc mám ráda voňavý český podzim, procházky lesem spadaným listím a následný čaj s bábovkou u kamen

- že je třeba radovat se z maličkostí, z psa podobnému tomu Vašemu, z chlapečka podobajícímu se Vašemu bráchovi a z holčičky, co mluví čtyřmi jazyky a jmenuje se jako Vaše kamarádka 

- jak mám ráda kopce a přírodu, hlavně tu šumavskou

- kouzlo poštovní korespondence, nezáleží na tom, jestli je to obálka nebo celý balíček, slzy dojetí se vykoulí vždycky

že jsou horší věci, než když Vám nejde spustit kvůli územní legislativě StarDance ♥

- že bude vždycky něco, na co se můžete těšit a co Vás bude hnát do dalších dní, ať už návrat domů či video hovor Vaší šikovnou babičkou

- jak malicherné jsou předsudky, a že dokud něco nevyzkoušíte, nemá cenu tvrdit jaké to je, když chceme, dokážeme velké věci

- že zkušenost je, když dostanete to, co jste nechtěli

PS. Se skupinou se ve třídě nesjedeme nikdy, na party se to povedlo hned na první pokus. Čas se tu taky změnil. Jezdím v rukavicích a Halloween vystřídali Vánoce v plné síle.
PS´. Největší problém mi dělá vymýšlení nadpisů tak to zkusím bez nich.

Ålborg

Všechno je tak jak má, psát se snažím, jen nechci publikovat každou jízdu na kole, momentální nudu ve škole, každé jídlo na stole či sociální život na nule (a taky každou slzu, ať už RADOSTI či smutku, jsem cíťa). Nerada se musím také přiznat, že díky všudypřítomné angličtině mi česky psaný projev začíná dělat neplechy. Dnes Vám tedy lehce encyklopedicky a nezáživně přiblížím místo, kde žiji z té turistické strany a příště už to snad bude zase mít šťávu.

Aalborg se nachází na severu Dánska, v regionu Nordjylland, Severní Dánsko. Jako čtvrté největší město se může chlubit zhruba se sto třiceti tisíci obyvateli, kteří jsou na krásu města patřičně pyšní a pravidelně se umisťují na předních místech v žebříčcích spokojenosti. Jak už jsem zmiňovala několikrát, Aalborg je obstarávaný, udržovaný a také rostoucí a rozvíjející se ve všech ohledech. Moderní architektura jde ruku v ruce s tou historickou a užít si můžete jak malebné centrum se spoustou historických i současných budov, tak třeba procházku podél dominantního Limfjordu, který město rozděluje na dvě části.

Centrum

Kromě nespočtu kaváren, čokoládoven a restaurací zde najdete i několik zapadlých i NEzapadlých obchůdků různého sortimentu. Autem sem nezajedete a kolo musíte v některých částech vést, jinak se tu dopravíte autobusy, ale po městě jsou billboardy hlásající stavbu tramvajového systému. Nejznámější ulicí je potom slavná Jomfru Ane Gade, se kterou má zkušenosti každý správný Dán (a student). Jedná se vyloženě o party ulici, lemovanou čistě bary a kluby, s ulepeným červeným kobercem na zemi, která se každý večer mění na ráj divoké zábavy. Já byla okukovat jednu nedělní dopolední procházku, místo koberce jsem však objevila opuštěné skleničky a poslední dva mohykány, táhnoucí se lehce znaveně, ale stále vesele po své ose domů. 

Kultura

Nejen díky největšímu dánskému karnevalu, konanému na konci května, je Aalborg považován za kulturní město. Najdete zde moderní budovu opery, divadlo, hudební dům, velké knihovny a často i pouliční vystoupení. Za návštěvu prý stojí historické muzeum, ale i to s moderním uměním nebo námořnické. Jedním z populárních míst je i největší vikingské pohřebiště v Dánsku s autentickou expozicí v přilehlé budově, nechybí zde ZOO, chlubící se chovem ohrožených tygrů sibiřských. ZOO moc hezká, ale za 200 DKK?!. K pohledu z ptačí perspektivy Vám stačí vystoupat pár schodů na Aalborgtaarnet, podobající se našemu Petřínu. Pro sportovce je tu třeba nejvyšší vnitřní horolezecká stěna a celé město je doslova poseto venkovními posilovacími stroji. Věhlasný je místní fotbalový tým a taky dostihové závody.

Příroda

Po procházce centra se volně napojíte na náplavku vedoucí podél fjordu Limfjorden. Ten ve své celkové délce 180 kilometrů spojuje průliv Kattegat a Severní moře, tady v Aalborgu půlí nejen Aalborg, ale skoro celé Dánsko je asi hlavní dominantou města. V Aalborgu se o to dělení stará Limfjordbroen mířící k nám, do Norresundby, a odklápějící se i kvůli malé kocábce. A tak stačí, když si postarší zbohatlíci vyjedou na jedné z mnoha kotvících plachetnic a celá doprava kolabuje, timing je tedy důležitý. Autem se na druhou stranu můžete dostat i podvodním dálničním tunelem. Relaxační procházkou podél slané vody dojdete až na opuštěný okraj města a cestou se můžete zastavit na menších plážích, golfových hřištích či kempovací chaloupce. 

PS. Je to tady krásné. 

Podzim

Slunečné dny vystřídal déšť a vítr, jehož sílu už by v Česku nejmenovaná komerční televize dramaticky označovala za orkán. Dány to nezastraší, stále potkáváte dámy na kolech v sukních, šlapajíce chtě nechtě skoro na místě, děti na atletice v kraťasech a běhající maminky s kočárkem v parku. DEŠTNÍK NEHLEDEJTE. Obchody jsou plné haloweenských dýni, sem tam už i se objeví i sněhulák, cítit je chladný podzim.

Tohle šedo mi asi i bere inspiraci a i přesto, že celý týden přemýšlím, co Vám napíši, hlavou mi běží jen, že v Lidlu mají rybu za dvacku a v Nettu jogurt za deset a že bych si měla půjčit od sousedky koště. Že s pracovní morálkou naší group nemáme šanci na úspěch, na ranní cesty do školy musím vytáhnout rukavice a že letenky domů budou čím dál tím dražší. Takže samé nepodstatné věci. 

Aby se tu však neobjevila nějaká neaktivita, mám tu alespoň pár bodů napřeskáčku, které se mi prostě nepodařilo dát do smysluplného textu, někdy je to lepší.

• Začneme zase tím kolem, nejen, že se díky tomuto dopravnímu prostředku skvěle provětráte ihned po ránu, ale z bodu A do bodu B se dostanete kvůli zácpám na silnicích i o polovinu času rychleji než v autě. A jaký je to pocit, když pak svištíte podél nekonečné kolony. Jasně v autě je sucho, teplo, bezvětří ALE … čas si nekoupíš.
• Fit tu je opravdu každý, až se stydím, když mě ti postarší pánové s přehledem předjíždí. A po našem tréninku se v sedm večer za umělého osvětlení schází skupina zhruba čtyřiceti atletů v pokročilém věku s fosforeskujícími vestami. Trénují nad překážkami, posilují s medicinbaly nebo vybíhají do ulic. Dánové mají bezpochyby tvrdší kořínek.
• Jedna z mála propastně levnějších věcí v porovnání s Českem jsou mobilní tarify a celkově ceny volání. Jelikož většina mé komunikace probíhá skrz internet, tarif nemám, ale například tři hodiny volání, sms a mms zdarma a 2GB 4G internetu pořídíte v přepočtu za dvě stě korun.
• Zklamaná jsem z úrovně některých mých spolužáků. Úmyslné každodenní pozdní příchody bez jakékoli omluvy už zmíněny byly. Přidává s k tomu spaní na lavici, nulový respekt či stupidní otázky typu Jakou má barvu Slunce? . A kdopak asi v těchto věcech vede? Ano, Češi a Slováci. Gangsterská skupinka Bulharů s playmate na ploše jim zdatně sekunduje. 
• A když už se počasí povede, Dánové si ho umí patřičně užít, protože ví, že těch slunečných dní zase tolik není. Všichni jdou ven.

Nakonec myšlenka, jenž mě provází od začátku. Člověk může žít kdekoliv, záleží pouze na tom S KÝM. Dánsko mě nepohltilo, ale postupem času se dostává pod kůži. A když slyšíte plynulou angličtinu od každého třináctiletého dítěte, vidíte průměrné platy zaměstnanců a po dokončení studia se o Vás stát postará nemalou finanční podporou nezaměstnanosti, i přes to počasí to může být docela slušný život. 

PS. Zebra je nemocná, někdo jí propíchl zadní kolo. Možná já cestou. Každopádně jsem to obrečela. Haha, taková hloupost, Veroniko. Kdyby se mi to však nepřihodilo, neviděla bych ten krásný západ Slunce, který jsem měla na ToDoListu.

Skoro podle plánu

Sušička nesušila, s opravářem na kuchyň jsme se nedorozuměli ani ruka ani noha, a produkt našeho projektu do školy je pivo, jež je půlkou mé skupiny den co den studováno na baru než v lavici. Šance na výsledky analýzy testování jsou pak zmařeny následnými hangovers. Ale úmysl určitě dobrý.

Highlights tohoto týdne. Začneme u slavného premiérové praní. Do prádelny se dostanete na prací kartičku, na kterou se Vám účtuje i cena. Chvíli jsem ty návody v DÁNŠTINĚ – surprise, i když je minimálně polovina nájemníků cizinců, vše je v dánštině – studovala, pak to vzdala, a zašla za sousedkou. Na sušičku už jsem se jí neptala a s dobrým pocitem, že jsem nic neobarvila, jsem začala sušit. Po půl hodině to otevřu (chytrá) a … prádlo mokré. No tak jsem těch x kilo vytáhla výtahem, rozvěsila po oknech, sprše, kuchyňských dvířkách a tři dny jsme sušily. Upřímně nevím, jak to udělám, až přijde na povlečení, vidím to na ranní budíček a fénování. Když jsme u toho bydlení, s postupem času a snědeného jídla ve skleničkách, plechovkách a krabičkách, se mi začínají plnit poličky, ozvěna prázdnoty z prvních dnů už se taky vypařila. Anebo jsem si zvykla. Nicméně mám radost jako malé dítě z každé takové věci. Na co dózy z Ikey, když mohu mít tyhle krásky. Recyklace je důležitá, to mi připomíná – díky Tati – že to s tím tříděním odpadu tady v Dánsku není tak slavné. V domácnostech je to asi jiné, ale na veřejnosti ani ve škole barevné koše nenajdete.

Co se týče školy, poslední týden byl plný group work, což je v podstatě volný čas na práci na projektu, jak jsem zmínila na začátku, nadšení mých kolegyň je silné nicméně lehce neefektivní. Ale prý jsme na dobré cestě, tak tomu budeme věřit. Během dvou týdnů musíme rozeslat dotazníky, vyjít do ulic a ptát se lidí a také do obchodů, kde budeme zjišťovat pozici našeho produktu. Vše se pak zanalyzuje a přenese do zhruba dvaceti stránkového dokumentu. Celkově se zadání nezdá býti těžké, jen se všemu musí věnovat čas a člověk se k tomu musí postavit čelem a nečekat na pomocnou ruku. Ta nepřijde, a nepřijde ani od spolužáků, víceméně si myslím, že mezi sebou ve skupinách spíše soupeříme, než abychom si navzájem pomáhali, ale to je asi dnešní doba.

Na závěr trocha oficiality, s příchodem yellow card, jsem již plnoprávně pojištěná občanka této země se svým osobním lékařem. Spolu s kartičkou přišel i formulář na darování orgánů v případě smrti, ten jsem zatím tedy nevyplnila. Bez jakýchkoli poplatků mám zřízený i bankovní účet, na který se snad brzy přiženou první vydělané peníze. Na páteční atletice – bez překladatele - mi byla nabídnuta spolupráce se starší skupinou, v úterý to tedy vyzkoušíme a uvidíme, kolik z toho nakonec bude hodin. Inzeráty na samotné hlídání dětí se snažím roznášet po školkách, sem tam nechám CV i v kavárně. Díky tomu, že tady ale o Vánocích zhruba tři týdny nebudu, jsem došla k závěru, že práci jako takovou, na smlouvu, si budu hledat až v po novým roce, to už bude MUST HAVE.

PS. Ranní běhy tady jdou samy a u koše byl další stoleček, tak jsme ho vzaly.

Realita

Realita se s představou často míjí, tím nechci nikoho odrazovat, ale tady to platí dvakrát. Pojeďte studovat do Dánska ZDARMA, křičí NE jeden leták. Vládní stipendium, kurzy dánštiny, zahraniční univerzitní spolupráce. Všechno to zní jako jedna velká jízda, neříkám, že ta realita je horší, ale je jiná.

Státní dánská podpora – SU, jako občan Evropské unie máte nárok na měsíční částku okolo 5000 DKK, to už by Vaše životní náklady pokrylo. Se splněním podmínek to však není tak jednoduché. Nejdříve musíte být denním studentem dánské univerzity, dále je podmínkou práce, která však musí být v rozsahu deseti až dvanácti hodin týdně, samozřejmě musíte mít k práci smlouvu a bankovní účet. O SU můžete zažádat až po dvou až třech měsících stálého zaměstnání v daném rozsahu hodin, tyto měsíce Vám mohou být zpětně proplaceny. Po úspěšné žádosti tu jsou daně, které jako student máte okolo osmi procent, ale jen když Váš roční příjem nepřesáhne určitou částku peněz, jinak procent 39. Když se Vám tohle všechno povede, není nic neobvyklého, že po ročním zúčtováním budete muset tuto podporu vracet. Dánové si prý snadno najdou nejasnosti, a jakmile v daném měsíci nesouhlasí počet hodin či Vaše výplata přesahuje, jste nuceni vracet a to klidně i 15000 DKK najednou. Mnoho studentů má také smlouvy na 10-12 hodin, ale ve skutečnosti pracují klidně i třicet hodin týdně. Protože jasně, kdo Vás zaměstná na pár hodin, protože zrovna Vy to potřebujete.

Další věc je kurz dánštiny, jež je skvělou příležitostí jak potkat nové lidi a zbavit se toho hloupého pocitu nechápavosti při každém nákupu. Jako student je máte zdarma, ALE. Přihlásit se můžete až po získání CPR number (cca měsíc), vybrat si můžete mezi intenzivním kurzem a standardním přičemž otevření samotného kurzu trvá další měsíc. Tím standardním se myslí dvě hodiny dvakrát týdně s tím, že k neúčasti na hodině musíte mít opravdu vážný důvod. A choďte do školy, pracujte, mějte život a ještě dánštinu. Každopádně je to nutnost a já to cítím i jakousi povinnost či zdvořilost? k zemi, ve které žiji.

Po té je tu lákavá zahraniční stáž či Erasmus, obojí je skvělá příležitost jak poznat další zemi, kulturu, styl výuky a lidi. Druhá věc je, že tady máte byt, který jste získali po půlročním čekání, tak nějak jste zabydlení, víte, jak co funguje a stěhujte se za rok znovu na Erasmus do Španělska a po pár měsících na stáž do Švédska. Z velké části je to otázka peněz, s těmi je to vždy jednodušší, ale i s nimi bych to nekonečné zařizování absolvovala znovu klidně až za roky dva, tři. Objevování nových věcí je krásné a vzrušující, ale pro mě asi zároveň stresující a vyčerpávající. Vzpomínka na ty první dny života v kufru, na dny plné deště míchajícího se se slzami, polívek z pytlíku nebo zmateného ježdění po městě, mi nedělá vůbec dobře.

No, a když se dostaneme k tomu slovu ZDARMA, školné jako studenti z Evropské unie neplatíme, spolužačka z Venezuely nebo Bangladéše už to tak veselé nemá, roční školné se pohybuje okolo 8000 eur. Jenom knihy Vás třeba vyjdou 500 eur, nás, ty chudší, zachraňují PDF verze. Dánsko, jakožto země s vysokou úrovní života není levná záležitost, ale když se člověk uskromní, živobytí ho může stát stejně jako v Praze. Průměrný nájem na osobu sahá na částku 2000-2500 DKK, my jsme měli štěstí a se vším všudy platíme každá zhruba 1800 DKK. K tomu se snažím (úspěšně) vyjít s dalšími 1000 DKK na jídlo a na život. Nicméně je třeba mít do začátku nějaký obnos, už jenom kvůli záloze na byt, která v našem případě byla 13000 DKK, většina studentů si poté nakupuje postele, kola a nějaký ten základní nábytek.

Aby to nevypadalo, že si jenom stěžuji, tak to není. Jen se snažím podat reálný obraz. Co se tedy shoduje se zmíněnými poutači, je například styl výuky a přístup lektorů. Díky studiu založeném na praxi máte vážně pocit, že se něco učíte a získané znalosti zpětně využíváte v dalších projektech. Učitelé zásadně nevyvolávají, neshazují Váš názor, jsou přátelští a pozitivně naladěni, a to i přesto, že i půlhodiny po začátku lekce se minutu co minutu otevírají dveře s opozdilci. A co je taky jako z obrázku, je ta nádherná dánská architektura, krajina a příroda.

Radosti dánského života

Dny plynou a já si užívám severského života na horské dráze, jednou jsme dole, jednou nahoře, ale jedeme, za to jsem ráda. Ne, že bych odpočítávala dny do Vánoc a odjezdu domů, to jsem si zakázala. Chtě nechtě ten můj domov je teď tady. I když to většina z nás stále ještě necítí, vzájemně se ujišťujeme, že to určitě přijde. Třeba při včerejším hygge (= dánský výraz pro příjemně strávený čas s přáteli, v pohodové atmosféře, se svíčkou) s Chorvatkou Sarou.

Nejdříve se vrátím zpět k tomu minulému – převratnému/zkouškovému - týdnu. V pátek byla na programu Ikea s opatrnou nadějí, že bych si mohla přivézt konečně stůl a židli, vždyť v Ikei to je vždy ve skladných krabicích, to bychom se Zebrou zvládly. A tak si vesele procházím skandinávské interiéry, sem tam přidám do košíku dózu, prkýnko, skleničku a taky pončo a nepromokavý obal na tašku – nejdražší položky na seznamu. Důležitě zapisuji čísla a kódy nábytku a myšlenkami mi běží pohodlné potěšení z jídla ze STOLU s ŽIDLÍ. No, tak u příslušného regálu zjišťuji, že stůl jako stůl je vyloučen ihned. Zkouším tedy alespoň imaginární posed na kole s židlí v podpaží. To půjde. Beru i ten čtvercový noční stolek za 30DKK, to se vejde do košíku. Pomalu se blížím ke kase a s pohledem na dosti plný košík mi dochází, že tohle bych nepřevezla ani s kárkou. A tak jako troska vezu půlku věcí zase zpět, a jako, že už jsem zvládla i horší věci, ten stoleček si prostě beru, nějak to dojedeme. Potkat sama sebe směji se ještě teď, ale Zebra mě zase podržela a dojely jsme bez ztrát. Má skromná domácnost je tak obohacena o STŮL. Co na tom, že je to stolek noční a já u toho stále sedím na zemi.

Po nákupu následoval první atletický trénink, včera byl už druhý a já doufám, že nadšení je oboustranné. S jazykovou bariérou bojujeme, ruce nohy nám pomáhají, a díky praxi z Česka jsem si jistá a užívám si to. Plán tréninku mám ve svých rukou a tak jedeme podle České školy, závěr patří Fish and Fisherman ( = Rybičky rybáři) a všichni jsou spokojení. Na příští týden mám slíbený podpis smlouvy a budu se snažit získat více hodin. V neděli jsme poté jako studenti měli volné lístky do ZOO, a jelikož by nás to normálně stálo 200DKK, byla to asi první a poslední návštěva.

Školní rozvrh se lehce uvolnil, deadline na projekt v dáli, sluníčka je taky dost a většina věcí už je ta milá denní rutina. Úspěšně máme zaplacený nájem, opravené dveře, dánskou platební kartu na cestě a tu božskou wifi. Radost mi taky dělá jakýkoli dopis nebo balíček z domova, přesně takovéhle maličkosti člověk ocení nejvíce. Miluji ty chvíle dojetí, i když u nich vypadám asi jako zoufalec. A něco o Dánech? Obdivuji jejich ochranu proti dešti, občas váhám, zda dotyčný jede do práce nebo na ryby, všechno je super vymakané. Díky projektu o pivovaru Carlsberg a jejich Somersby jsem zjistila, že pivo se tu smí už od šestnácti, i u nás v jídelně nesmí chybět. Jednání na úřadech na přepážkách je rychlé a milé, že si až říkáte, na čem oni tu jedou. A opravdu jsou všechny ženy blonďaté!