Prosluněné Velikonoce (=Påske) jsou v plném proudu a my máme za sebou na dlouhou dobu poslední zásilku české atmosféry. Dnes tedy o pohodových prázdninách s návštěvou a velikonočních tradicích

Velikonoce v Dánsku jsou zahájeny státním svátkem na Zelený čtvrtek, pokračujíce Velkým pátkem, víkendem a Velikonočním pondělím s tím, že většina obchodů a institucí má po celou dobu kromě soboty zavřeno. Děti ve školách mají prázdniny celý týden a tak si rodiče většinou berou dovolenou i na zbylé tři dny a vyráží do svých letních domů na pobřeží. Co se týká tradic, na šlehání holek si tady nepřijdete, to se ve škole spíše hrozili, co že to těm holkám u nás provádějí. Symbolem je tady tzv. påskeæg = velikonoční vajíčko. Nejpopulárnější je to papírové otevírací, které najdete v každém obchodě v různých velikostech, i v čokoládové alternativě. Plněné je bonbóny a sladkostmi, popřípadě malými dárky a rodina si je dává vzájemně. S vajíčky se pojí ještě jedna údajná tradice, na kterou se optám na dánštině. Dánové si totiž na Velikonoce píší jakési psaníčka a krátké básničky, pod kterými jsou podepsané jen tečkami představující počet písmen jejich jména. Obdarovaní mají pak za úkol zjistit od koho psaníčko je. Při úspěšném tažení mají nárok na ono sladké vajíčko, když jméno neuhádnou, musí naopak jisté osobě darovat oni. Celkově malování těch opravdových vajíček se tu oblibě tolik netěší a Dánové radši malují třeba polystyrenové, které pak věší na stromy okolo domů. Kromě vajíček najdete klasické dekorace jako kuřátka a zajíčky.

O jídle jsme tu psali minule a tak se dnes zmíním jen lehce, na Velikonoční tabuli se většinou objeví nějaká ta ryba či jehněčí a nesmí chybět sladké pečivo z listového těsta jako dezert. Okolo třech týdnů před svátky vychází, stejně jako před Vánoci, speciální edice velikonočního piva = Påskebryge a tak k pití se podává kromě šampaňského právě pivo. K Velikonočnímu těšení patří rodina, procházky a hygge chvíle.

My jsme volno trávili aktivně. Návštěvou Blokhusu jsme se zase podívali k moři, které mě osobně ohromí vždy a všude. V jeden zamračený den jsme vyzkoušeli norresundbský bazén s neskutečnými venkovními saunami. Skandinávský styl na nás křičel ze všech koutů těch nádherných saunových chaloupek, týpý-sprchy či přístřešku na grilování. Snad jen ta teplota vířivky, ta byla totiž nastavená na severskou otužilou, řekla bych, protože ve srovnání s tou českou jsme klepali kosu. Překvapené jsme byli i z faktu, že do saun i páry se chodí zásadně v plavkách. Po půl roce tady v Aalborgu jsem také okusila místní obchody a atmosféru nakupování a našla spoustu pekáren.

PS. Smlouva není, peníze za práci taky ne, CPR a pojištění…netřeba slov. Nejde to jako po másle ani jako po medu, ale určitě to nevzdáváme. Jen jsme trochu smutní a čekáme na ty slunečné teplé dny nabíjející energií :)

Návštěvu č.256 máme po nekonečném vybalování bezedných tašek s jídlem ubytovanou. Zásob máme, že bychom vydrželi do další zimy a tak budeme muset přidat na cyklo-kilometrech a ubrat na večerních svačinkách. Po minulém článku se snažím najít pozitivní témata, a když procházím okolo té nedovřené špajzky, je mi to jasné. Napíši Vám tedy o pár dánských věcech a zakončím to food-eventem.

http://www.wieneriet.dk/wp-content/uploads/2014/05/Wieneriet-billeder-003.jpg

Při promítání všech chutí a množství snědených věcí, vítězem se za poslední týdny stává skořicový šnek, ať už ten z těsta listového nebo kynutého, mražený či vakuovaný. Takzvané kanelsnegle najdete ve všech podobách v cenovém rozpětí od 5 do 10 DKK, populárními jsou koláče wienerbrød, kde je namísto skořice máslo, pudink, čokoláda. No prasárna. A když jsme u pečiva, Dáni mají samozřejmě svůj nakyslý rugbrød, tedy tmavý hutný chléb na, který jak už víte, servírují jejich smørrebrod. Franskbrød a rugbrød pořídíte za 20 DKK a více.

Další je věcí, která má své místo v našem jídelníčku je skyr, který bych přirovnala ke směsi českého tvarohu a jogurtu dohromady. Dáni ho vnímají jako zdravou pochutinu plnou bílkovin, koupit se dá v několika objemech a příchutí v ceně 15 DKK za 500g. Skyr a většinu jogurtů většího množství najdete kromě v kyblících také v litrových flaškách podobných mléku. Další klasikou, která mi nepřišla pod ruku je kakao, speciálně to s copatou holčičkou Matilda. To najdete všude, ve všech možných velikostí a baleních, bohužel i na ulici jako odpadek. 1l = 10-15 DKK.

http://dailyscandinavian.com/wp-content/uploads/2016/01/120116-cheasy-skyr-blueberry.jpg/http://www.arla.dk/globalassets/arla-dk/products/all-our-brands/matilde/matilde-classic-02l.png?preset=3col-desktop

Specialitkou bychom mohli nazvat i tarteletter, plněné košíčky asparagusem a kuřecími nudličkami v jakém si jogurtovém dipu z listového těsta. Tuhle směs my nahrazujeme třeba tuňákovou pomazánkou. Dánskou specialitou, jež jsem neměla tu příležitost, ochutnat je tzv. leverpostej údajně chutnající jako paštika. Koupíte jej v 300g vaničkách za 20 DKK. K masu ještě dodám, že popularitou jsou masové kuličky frikadeller, 500g mletého okolo 25 DKK, 15 v akci. Z ryb nejvíce jede losos, a to hlavně ten uzený - røget laks, servírovaný potom třeba na ty otevřené sendviče. Nejoblíbenější přílohou jsou pak zaručeně brambory – kartofeller, cenově srovnatelné s ČR. Díky popelářství se nám naskytne ovoce jako mango, žluté melouny nebo jahody. A i když bych si řekla, že v tomhle ročním období bude mdlé a vyumělkované, tady v Dánsku to mají ošetřené skvělé a ovoce všeho druhu je šťavnaté a čerstvé, stejně jako zelenina. Ve většině případech.

http://www.foodfanatic.dk/wp-content/uploads/IMG_1066a11-529x397.jpg

Poslední věcí, která mi vlastně vnukla myšlenku na jídlo, byla včerejší akce v městské knihovně. Jednalo se o mezinárodní večeři, k příležitosti současného tématu multiculture issues, jejich propojení a celkově promítnutí diverze národností v Aalborgu. Knihovna má totiž celoročně projekty a expozice, kde se věnuje právě podobným globálním problémům. Současná etapa je tedy spojena s uprchlickou krizí a večer měl právě symbolizovat propojení lidí z celého světa u jedné večeře. Jídlo bylo laděné do pákistánsko-íránské kuchyně, takže pusy nás pálily ještě dlouho poté. Nicméně jsme se seznámili s dánsko-indonéskou rodinkou s malou holčičkou a byli tak po dlouhé době trochu společenští. Událost byla free a Dáni zas ukázali tu jejich milou tvář.

PS. Při čtení dánských slovíček dbejte na správnou výslovnost, čím větší zahuhlání, tím lepší.

Po půl roce v cizí zemi už začínáte zcela zřetelně vidět i to negativní, svítí to dennodenně jako červený maják a nás tak napadá, že Dánsko opravdu není země pro život cizince. Máme se dobře, ani jeden nelitujeme, Česko není určitě o nic lepší, ALE.

Dnešními řádky bych se chtěla dostat k nemilým věcem, které byste od Dánů nečekali. Dáni jako národ se mají skvěle, mají rodinu, pár bližších přátel, úzký vztah s prarodiči a to vše ve státě s vysokou sociální úrovní a blahobytem. To, že se oni jako jedinci mají dobře, je středobod vesmíru a nikdo jiný je nezajímá. Jak v dobrém slova smyslu, to že si nikdo nic nezávidí a nepomlouvá se navzájem, tak i v tom špatném. Tomu je příkladem pro mě šokující událost co se stala Chorvatkám od naproti. Ve čtvrtek ráno jim na dveře zaťukal správce s bezprostředním oznámením o nutném vystěhování do 15.3. Důvodem bylo nereagování na JEDEN email, který žádal o zaslání potvrzení o studiu. Ano řekneme si, je to jejich chyba, je třeba mít administrativu v pořádku. Ale takovéhle velké věci se dle mého názoru mají řešit přes telefon, dopis nebo email druhý. Toto jednání předvádí ta samá agentura/organizace – AKU a jejich pod-společnosti, co bere od studentů nehorázné zálohy za byty, pohybující se okolo 12-22000 DKK, ze kterých Vám ve většině případů vrátí asi tak 3,5%. A jsme u toho, Dánové jsou drsní seveřané. Slušnost se jim nebere, ale jinak vidím sobectví a lhostejnost. Bohužel sobec nejsem a řeším všechno, takže moc nezapadám. Na druhou stranu, v jaké zemi se tohle neděje?

Další věcí je dochvilnost, totiž ve všech úvodních seznamovacích přednáškách a kulturních střetech nám bylo vtloukáno, jak jsou Dáni dochvilní puntičkáři. Poprvé se mi to vyvrátilo na atletických trénincích, kam polovina rodičů chodí o pět minut déle, párkrát ve škole – nepočítám studenty, u nich je to pravidlo – a vyvrcholilo to čekáním na smlouvu se slibovanými benefity, které jsem se sice s měsíčním zpoždění dočkala leč bez ničeho navíc. Nemluvím o slibech zaměstnavatelů, žádání práce a místním úřadováním a papírováním, které je možná v normálu, ale stejně jsme to nečekali.

Když to člověku vyjde alespoň zhruba tak, jak si naplánuje, s SU 5700DKK a platem 3000DKK si nemůže stěžovat. Ale není to jen o penězích - klišé, já vím. Ale třeba počasí je možná ta hlavní věc proč bych tady právě já nechtěla zůstat. Neumím si zatím moc představit spokojený návrat do Čech, ale zemí je tolik, času taky a tak pomalu VYHLÍŽÍMe láskyplnější destinaci.

Omlouvám za dnešní pesimismus, který ale doopravdy nemění nic na tom, že život v zahraničí za to stojí. A stojí za to dvakrát, když máte možnost to s někým sdílet. A Dánsko i přes své mouchy je fajn, na nějaký čas, když vysvitne slunko.

PS. Doufám, že kvůli minulé zmínce o dumsterování, na nás nikdo nebude koukat skrz prsty. Při minulém lovu jsme se potkali s konkurencí a přes kontejnerová okýnka s čelovkami se dělili o příhody. Ze slečny se vyklubala milá Slovenka, nakupující vesměs jen v kontejneru. Horší je to uvědomění kolik tun jídla se denně vyhodí.  

Četné návštěvy způsobily dvoutýdenní útlum, ale máme to za sebou, povedeně, se slunečným počasím a cestovatelskými zážitky.

Ten první je ze čtvrtka. Cestou přes přístavní město Frederiskhavn, odkud se snadno vypravíte trajektem do Švédska i Norska, jsme se podívali na nejsevernější bod Dánska, do Skagenu. Tady se potkávají východní klidné moře Baltské s tím divočejším a větrnějším Severním. Potkávají doslova, přímo v cípu se vlnky bijí o sebe a tvoří tak doslova vlnobití do špičky. Tento celý písečný výběžek se nazývá Grenen a stále se vlivem přírodních podmínek prodlužuje směrem na sever. Dlouhé pláže můžete projít nebo projet vláčkem Sandormen. Pro mě zůstali ale největším zážitkem tuleni. Ano, tuleni v divoké přírodě, vyhřívající se poklidně na kamenech v bezpečné vzdálenosti od lidských zvědavců. Než jsme přišli my. Člověka by už ani nenapadlo, že může něco takového spatřit volně v přírodě, bez placení vstupu, klecí a umělých akváriích. Cestou po západním pobřeží jsme to vzali přes nejednu pláž, na které se tady asi všude může vjet autem. Skončili jsme u minule zmiňovaného majáku s neskutečnými panoramaty moře. Jako kdyby Vám patřil svět, ve kterém dokážete, co chcete.

Návštěvám nesmí uniknout ani aalborgské skvosty, Jomfru, fjord, hudební park, vikinské pohřebiště a naše soukromé norresundbské pěšiny a výhledy jsou v itineráři té každé. Tentokrát jsme zavítali i na Gigantium, halový komplex, kde mám přes zimu atletické tréninky. Celý víkend se tam konalo mezinárodní nordické mistrovství v krasobruslení. Piruety z první řady bylo taky něco nového.

Konečně se dostávám taky ke slavnému dumpsterováni. Předem říkám, že opravdu nejsme chuděrové a na jídlo stále máme, je to spíš taková sranda. Jde o to, že supermarkety po zavíračce vyhazují poničené, prošlé nebo nehodící se zboží. Dumpster diving, v možném doslovném překladu jako popelnicové, potápění je tedy lovení potravin z kontejnerů přilehlých k obchodům. Opravdu to není tak homeless jako to zní a když si z jedné návštěvy těch kouzelných dvířek přineste tři kila jahod, pět kilo brambor a půl kila borůvek, na popelnici snadno zapomenete. Do klidu Vás hodí třeba Slovenky, co se objeví v kontejnerových dvířkách naproti, nebo paní s odrostlými dětmi, která toto jídlo rozváží lidem v nouzi. Na sociálních sítí v různých skupinách se potom studenti chlubí se svými úlovky a předhání v cenách kolik, kdo ušetřil. Tady v Dánsku se bohužel nedávno otevřel první obchod právě s tímto zbožím a tak v příštích letech bude dumpsterování asi brzy konec neboť se všechen tento odpad bude svážet do těch to prodejen. Konec srandy. Upřímně, ze začátku mi to bylo proti srsti a v Česku bych se do ničeho takového nepouštěla, ale jak říkám, jde o srandu a o fajn jídlo zadarmo.

Když mluvíme o jídlo zdarma, toho se nám dostalo po sedmihodinové šichtě v čínské running sushi restauraci, kde zaskakujeme tento víkend. Shodli jsme se, že i bez výplaty by ten nekonečný příběh s mytím mini talířků stál za to. Komunikace s personálem sice rukama nohama, ale jedničku na prstu poznáte. Bohužel je to jen na tyto dva dny a hledání práce stále pokračuje, i mému pošťákovi, jemuž šéfová sdělila, že pro něj na březen práci nemá. Do toho jsme si uvědomili, že o residence permit za nás nikdo nezažádá a získat tak slavnou yellow card bude ještě na dlouhý běh. 

Po dvoutýdenním čekání a domlouvání pracovní doby přišel telefonát, že majitel ví, že tu práci potřebuji, ale že včera mu volala známá a on zaměstná ji. A takhle to tady chodí, jsme tam, kde jsme byli.

Nevím, jestli jsem to tu psala, ale kvůli téhle pozici v bikeshopu jsem odmítla přípravu snídaní v hotelu. Den se se dnem sešel, já nemám ani jedno a znovu začíná kolotoč rozdávání CV, odesílání motivačních dopisů a následně hojné odmítání. S prací je to tady asi i o štěstí, jsou tu lidé, co životopis nemají ani napsaný. Objeví se však ve správný čas na správném místě, řekla bych. Nad ránem, v hospodě, s hladinkou. Nevím, co dělám špatně.

Nicméně máme alespoň poloviční úspěch. Částečný úvazek na ranní roznášení novin získal Martin, díky kterému má nárok na CPRnumber i yellow card a nebude tak vyhoštěn. Nicméně měna je to tvrdá, nikdy bychom nevěřili, že rozdat noviny bude takový problém. Po hodinovém vysvětlovacím pohovoru fasuje čelovku, vestičku, mapu, brašnu a vaky na kolo (po měsíci může zažádat i o firemní obleček). Ano, samozřejmě, že rozvoz se děje na kole. Budík zvoní tedy ve 3:15, 3:30 sedá na kolo, 3:45 přepočítává výtisky a 4:00 vyráží na cestu. Na vydání má tři hodiny a počet výtisků se každý den liší. Ze začátku bloudí a nestíhá, při rozdávání počtu 140 výtisků se vrací po čtyřech hodinách. Dům od domu má schránku jinde a někteří jich mají víc přičemž každý druh tiskoviny chtějí lidé do jiné. Vydržet to musí do té doby, než bude CPR. Znamená to, že hledáme znovu. Silnější, zkušenější, namotivovanější a drzejší.

Únor, jak jsem zmiňovala, se nese v duchu návštěv a tak jsme tu teď po čtyři noci byli namačkaný v šesti. S pěti chlapy jsem se lehce vžila do role Sněhurky. Chodbou skáču mezi desítkami bot a bund do kuchyně s pastičkami v podobě přetékajícího dřezu a upatlaného sporáku, tam kličkuji mezi plechovkami s pivem a konzervami od tuňáků, až se zapatlaná s jídlem na ponožkách doštrachám k posteli. Obložené těmi pěti trpaslíky.Trochu to zabarvuji. Byli to skvělé dny, s příchutí domova a pravého přátelství.

Během pobytu vyrazila pánská sestava směrem na sever, k majáku Rubjerg Knude. Ten je slavný díky destruktivní síle Severního moře, která ho pomalu sesouvá a je otázkou času, kdy se zbortí úplně. Stihli jsme se i pokřtít na opravdové Dány, sobotní podvečer jsme věnovali koupačce ve dvoustupňovém fjordu při západu Slunce. Otužování má něco do sebe a není divu, že postarší Dánka na nás volala, že to dělá každé ráno. Vydařený pobyt jsme zakončili s vyždímanými peněženkami na Jomfru. Bohužel nás potkala i stinná stránka Dánska, pokuta 590DKK za parkování. Důvodem byla absence hodin za oknem, které jsou tu nezbytnou součástí výbavy. Při každém zastavení musíte nechat hodinu příjezdu, parking je poté zdarma. Teď už si pamatujeme.

PS.O tom kdysi zmíněném dumpster divingu opravdu příště.

Práci stále nemáme, pršet nepřestalo, kola rezaví. Ale prostory školy jsou motivačně krásné, doma nám rostou hyacinty a přišli mi dva balíčky ♥ Navíc se k nám chystá spousta návštěv, tak bude veselo.

Nový kampus Hobrovej, kde jsou společně všechny business obory UCN, se povedl. Moderně vybavené učebny doplňují studentské koutky, knihovna, kantýna se švédskými stoly či venkovní sportovní plocha třeba i s čtyřmi beachvolejbalovými hřišti. Stará budova byla částečně zachována a tak v zastřešeném dvorku s kašnou obědváte opřeni o původně venkovní omítku.  Záchody jsou bohužel stále unisex, jedna z mála věcí, na kterou si jen tak nezvyknu.

Co se týká studia a zadání do nového semestru, opět budeme psát písemný projekt, opět ve skupině. Nicméně je to zase něco nového. Tentokrát budeme po tři měsíce vyvářet marketingový plán pro danou firmu, který následně obhájíme u ústní zkoušky, skupinové. V našem případě tedy pětičlenný babinec se zastoupením Vietnamu, Chorvatska, Polska a Českem dvakrát. Formování skupin byl zase oříšek, to když za Vámi přijde třeba kluk se skóre 2,2,failed,2 a doslova žadoní, ať ho k sobě vezmete. No odmítání mi nejde, ale někdo to za mě zvládl. Projekt musí vyplodit i jakýsi draft/vzorek, který by bylo možné ihned zrealizovat. Facebooková kampaň, letáky, video a podobně. Bohužel se jedná o firmu produkující auto doplňky, pro dívky tedy téma poněkud NEžhavé a už teď jsem si jista, že se moto videu vyhneme.

Ze života pracovního, potom slavném zmoklém interview, jsem do obchodu jela ještě dvakrát, pokaždé zmoklá jako ta slepice, odpracovala si pět hodin zadarmo, poslechla si, jak to bude se smlouvou a hodinovou mzdou a teď je takové lehké mlhavo a nikdo moc neví, co se bude dít. Martin má asi tak po padesáti rozdaných CV první pohovor také.

Z kulturního bloku, který tu tady trochu slábne, tu mám dnes taky pár informací. Daně jsou v Dánsku kapitola sama, asi už víte, že se pohybují okolo 40% - 60%, navíc je tu možnost platby daně církevní/kostelní. Je to asi 1%, rozhodnutí je na Vás a peníze jdou víceméně na údržbu objektů. A když jsme u náboženství, nejvíce zastoupení tu mají luteráni, následováni muslimy a katolíky. 11% z celého obyvatelstva není dánského původu. A navštívili jsme Kildeparken vypadající trochu jako hřbitov. Jedná se však o hudební park, kdy u každého stromu stojí reproduktor, s názvem interpreta a knoflíkem, který po zmáčknutí spouští široké spektrum písní. Zatančit si můžete na Shakiru, Johna Lenona či Boba Dylana.

Interviews, první vydělané DKK a z těch lepší časů se za chvíli určitě stanou ty nejlepší.

Pohovor č. 1

V podvečer píši již několikátý motivační dopis a kromě ujišťování a přesvědčování o tom, že bych byla vhodná kandidátka, vyzdvihuji také svoji cyklistickou family. Jedná se totiž o nově otevírající se bike-shop, na mapě mi to sice ukazuje 8,7km, nicméně po půl roce v sedle už tato vzdálenost spadá k průměru. Druhý den telefonát, a o dvě hodiny později už sedám načančaná na Zebru a vyrážíme do mírného děštíku vstříc prvnímu interview. Tento deštík zhruba na třetím kilometru sílí v déšť a na tom čtvrtém v liják. Ten dánský. Do toho ohazující auta a něco mezi vodou a bahnem stříká od předního kola až na obličej, takže je těžké rozeznat, jestli to, co posléze kape zpátky na řetěz, je řasenka či ona směs dánských silnic. Na osmém kilometru na mě vykukuje mekáč a já s naivní představou vysušení na záchodech vstupuji dovnitř. Zaplavím kabinku a po přehřátí vysoušeče si neochotně oblékám věci na atletiku. A tak na ten slavný premiérový pohovor jdu promáčená, splavená, v zablácených holinkách a běžeckých elasťácích. Zebru nechávám za rohem, přeci jen, prodávat budeme asi jiné modely a vcházím do rozestavěné prosklené budovy, kde mě vítá obchodní pes a šéf v monterkách. Dress-code jsem tedy nevědomky skoro trefila. Jsem nadšena, nic není však stále jisté a tak budu informovat později. Ten den jsme zmokli – dánsky – ještě jednou.

Pohovor č. 2

Klasický scénář, zoufalství z několika odmítnutích, následováno smrští telefonátů – rozumějte dva, na Aalborgské poměry hodno slova smršť. Tentokrát je to hotel, tudíž obě dvě pozice můžeme považovat za lukrativní joby. Po vyslechnutí pár příběhů totiž zjistíte, že se tu klidně pracuje pod dohledem kamer a mikrofonů za 45DKK na hodinu, po nocích bez smlouvy anebo prostě jednoduše bez výplaty. V Aalborgu dokonce začala působit politická strana upozorňující na nelidské zacházení se studentskou pracovní sílou. Průměrná hodinová mzda se má pohybovat okolo 90DKK a když potom pracujete za pade a v noci, nic moc. Nicméně se zmíněné straně nikdo ve většině případů neozve, protože možné zavření podniku by studentům způsobilo nejen ztrátu práce, ale samozřejmě i SU.

K nejrychleji a nejpohodověji vydělaným 600DKK za 6 hodin, jsem přišla v pátek při večerním obsluhováním v našem atletickém klubu. Tam jsem tak trochu pochopila pít jako Dán, byla znovu okouzlena hygge tid, kdy se už na dezert zapálily jen svíčky a taky poznala vstřícnost a zájem Dánů, kteří i po pár sklenkách rozdělují zábavu a slušné chování. Tím chci říct, že oslavují, zpívají a jsou hluční, ale na konci všichni poděkují a zdvořile - bez povyšování - se rozloučí.