Svátek mladých

Slovo Baskové ve mě evokuje představu pravěkých divochů, v sobotu jsem nebyla daleko od skutečnosti, měla jsem totiž možnost zúčastnit se místní fiesty, Fiesty de Jovenes, tedy svátku mladých, kde jsem nasála silnou baskickou kulturu. Nebudu lhát, čekala jsem nějakou party se spoustou mladých lidí (surfařů) a pohodovou hudbou, popravdě řečeno jsem byla trochu zklamaná protože to bylo spíš něco mezi pochodem radikálních vlastenců země baskické a cirkusu na kolečkách.

No jak bych Vám to tedy nejlépe vystihla, v pátek večer mě jedna mamka představila jejímu synovci, který byl spoluorganizátorem této akce, s otázkou jestli bych se mohla připojit. Plán byl společné jídlo a pak tour de bar s muzikou, zakončený koncertem. Tak jsem v sobotu po jedné hodině dorazila na smluvené místo a seznámila se víc i s tím synovcem, co svým stylem a zjevem vystihoval éru osmdesátek, a taky jeho kamarády, kluci alá Otík z Vesničko má středisková, alespoň vypadali neškodně. Jediná zvláštní věc byla, že mluvili onou nedávno zmiňovanou euskerou a když jsem řekla něco jako vy „Španělé“ byla jsem opravena na my „Baskové“. Odpověď na otázku, zda se chtějí odtrhnout od Španělska byla ANO, samozřejmě, to už jsem si trochu říkala co to bude zač.

Nicméně ve tři jsme se přesunuli na místo, kde jsme měli v 15:00 obědvat a kde už čekal zbytek skupiny – aha, nebyl to svátek pro veřejnost, ale pro jakési sdružení (bojující za uchování baskické kultury?). Poté co se po jednom hrnci „ohřálo“ všechno jídlo jsme okolo půl páté usedli k obědu, do kterého nám vyhrávala svérázná hudba z místního rádia. Jídlo bylo ale dobrý, poté se zahráli nějaký hry, já zůstala u židličkovaný jelikož ostatní vyžadovali těsný fyzický kontakt. Bohatě mi totiž stačilo když mi Iňakí, synovec, vysvětloval pravidla židliček ze vzdálenosti pár centimetrů od mých úst.

Celou tu dobu se samozřejmě musela doplňovat hladinka alkoholu, já si vystačila s jídlem, ostatní pili buď pivo nebo calimotxo, což je víno s colou. V průvodu, vpředu s vlajkou, jsme se vydali směr „centrum“ do prvního z barů, kde už čekala hudební skupina s pojízdným jevištěm,která nás měla doprovázet celý večer. Pan zpěvák, v jedný ruce mikrofon, v druhý bez přestávky pivo nebo brko, podle mě nemůže tak týden mluvit, potom, co tam vyřvával za tóniny. Ještě, že hlasitost tvořené hudby jeho kolegy byla ještě větší a nebylo ho i přes jeho snahu moc slyšet, zlatý Kája s Helenkou Vondráčků, protože jestli tohle měly být tradiční písně, tak si asi dokážete představit jací Baskové vlastně jsou, divocí a tak trochu punkoví. Holky, propíchaný uši, pusy, nosy s cigárem, trávou v ruce a kluci...no, surfaři z pláže to nebyli !!! I přes to byla většina z nich milých, když pominu chvíle, kdy jsem odmítala alkohol a chtěla jít domů.

Asi po šesté barové zastávce, zhruba okolo jedenácté jsem byla už vážně z temperamentních Basků vyřízená a na koncert který měl začínat ve 22:00 se mi teda čekat už nechtělo a tak jsem se vytratila do klidu domova. Ne, že by vyváděli něco hrozného, jen je to prostě jiný styl zábavy, který mi jako osamocené nerozumící Češce moc nesedí. Každopádně jsem vděčná za možnost poznat to, to bez debat.

Euskera

Když jsem se chystala na svůj pobyt, spoustu lidí mi říkalo, že se v Baskicku nedomluvím protože tam vládne prastarý jazyk euskera=baskičtina. I když mě na skypu HM ujišťovala, že nikdo touhle zvláštní řečí nehovoří, měla jsem trochu obavy. Teď jsem tady a ano, je to jen fáma, castellano je tu tvrdě zaryto. A jak to tedy je?

Úředním jazykem téhle části Španělska je opravdu ona euskera a tak většina nápisů, značek, názvů a pokynů je i takto napsána. Ve škole je jakožto úřední jazyk povinná a tak se až do maturity vyučuje pod „značkou“ cizí jazyk spolu s angličtinou, za mateřský se pokládá kastilština a i přesto, že euskerou většina lidí dokáže mluvit, nikdo ji nepoužívá. Výjimkou je dle mých hostitelů hrstka oblastí s městečky s vyšším věkovým průměrem a silným baskickým vlastenectvím. V mé rodině euskeru tedy ovládá jen HF, já jsem doposud nepotkala nikoho baskicky hovořícího. Oblibě se tato řeč netěší hlavně z důvodu složitosti a nepěkné zvukomalebnosti ( kdyžtak se omlouvám všem češtinářům ), v neposlední řadě pak také značné nepopularitě ve světě, nikde jinde se s ní asi totiž nedomluvíte.

A tak tady jediný kontakt s touto „krkolomností“ je pozdrav OPA při shledání a AÚR při loučení, táta=papa je pak nazýván AJTOU a mamka=madre AMOU, myslím, že si dokážete představit jak takové Ajtáááá a Amáááá v podání malých španělských skřetů vypadá.

A z našeho života, nic nového, včera dostali zas přednášku od HM o tom jak jsou zlí a chovají se jako "idiotas", já, s rozšířenou pedagogickou slovní zásobou, jsem přidala, že jim opravdu nechci krást jejich domov, rodiče či jídlo a poprosila jsem je aby mě přestali poučovat . No komedie, ale je tu víkend tak to bude pohodička snad, vy si ho taky užijte!

"Letní" počasí

Vzhledem k stále ukázkově "letnímu" počasí se mi ty troje tepláky docela hodí. Nenechte se zmást, na fotkách je sice sluníčko, to však průměrně drží tak pět minut a pak už se zas opaluji v mikině...que bonito! 

A co se tu jinak děje? Pondělí jsem nakonec do devíti večer přežila, ale čaj v téhle konvici mít nemůžu, to maso je nedopečený a Česko je jedna velká mierda. Dnes ráno mě pozdravili s poučením, že čokoláda se po ránu nejí a že budou žalovat...hurá, dnešek končím v osm. 

 No takže to vypadá asi nějak takhle, ledy neroztáli, a to je ráno budím na osmou aby se králové mohli koukat na St.Fermin v Pamploně, kterým tu teď všichni žijí. Když jsem staršího viděla jak fláká živými kraby o zem, úplně ho mezi těmi bláznivými Španěly, závodícími v ulicích s chudáky býky vidím. Temperament.

Taky jsem se po úspěšném štrůdlu snažila upéct buchtu, ale ani po hodině v troubě se nezdařilo a k jejich radosti, že Veronika to zase zkazila, jsem všechno vyhodila. Chyběl mi prášek do pečiva, který však údajně měl být už v té výborné směsy na pečení, co mi prodal domorodec v místním marketu. Jak mě se zastesklo po domově, to je taková ta z mnoha chvil kdy si uvědomíte, že je to jen a jen Váš boj.

Když se ještě vrátím k těm barům, které navštěvujeme skoro každý večer, na čistotu se tu nehraje a tak upatlané stoly, roztahané ubrousky a drobky všude, mě po pár návštěvách už nepřekvapují. Není to nic odpuzujícího, jen to prostě nikdo neřeší a dá si v klidu svoji skleničku. Vína se pije zásadně decka a velké pivo bych řekla, že je naše malé. Cenově je to tu dražší, ale nepatrně, colu dostanete třeba za 2e, kávu oproti tomu jen 1e. Toť kulturní okénko, teď jdu vyzvednout svěřence že surfu.

Adios ! 

Baskicko

Další pondělí, další začátek pracovního týdne a za chvíli už je to půlka mého pobytu, i když parchantíkům musím vyhrožovat, že s nimi zůstanu až do konce prázdnin!

V pátek odpoledne a v sobotu jsem měla volno a čas jsem strávila na pláži, sluníčko svítilo, ale třicítky jako máte vy tu tedy nehrozí. Vlny byly obrovské takže červená vlajka, moře plné surfařů a žádné koupání. To mi připomíná, že zatím jediný kontakt s těmi HOT plavčíky byl když mě už asi třikrát vyháněli z vody protože jsem byla ve špatné zóně. Jinak na pláži před jedenáctou hodinou nikoho neuvidíte a většina návštěvníků ji opouští okolo osmé večer, o víkendech je tu na mě až moc lidí takže vydržím tak dvě hodiny max a pak už mě upištěné španělské dětičky vyženou do klidu domova.

 V sobotu večer jsme byli potom s rodinami, se kterými se scházíme každý večer v baru, na večeři. No, co si budem povídat, v klidu se opravdu nenajíte, ale zdálo se mi, že to bylo lepší než onehdá ta pohroma v čínské restauraci, bohužel to asi bylo jen tím, že zvěř seděla u jiného stolu a tak jsem - bohudík - neměla takový přehled kam vlastně to jídlo mizí.

Jinak to probíhá asi takhle, pěkně po baskicku. Dámy sedí na jednom konci stolu, pánové na druhým a nejdříve se objednají společné talíře salátů či zelených papriček a dalších specialit, poté si každý dá své jídlo, já jsem musela počkat než mi HM vysvětlí všechny jídla a společně jsme vybrali, ono totiž jenom přečíst ten název v baskičtině je umění. Výběr není velký, ale vůbec nic není podobno české kuchyni a většina jsou místní klasiky jako plněné papriky, txipirons, vajíčka s jakousi klobásou, ančovičky, já měla nějaké hovězí z tváře,no vážně jsem tomu moc nerozuměla. Následoval ještě postre, který si nepředstavujte jako nějaký dortík či palačinku, byla to buď lehká, řekla bych pudinková hmota, či takový zvláštní jogurt. Celkově co mi HM říkala, tak tady na severu se jí na rozdíl od jihu hodně kvalitně a kuchyně je tu vyhlášená, už jsem tu třetí týden a ještě se u nás doma neopakoval žádný pokrm. Co se týká gastronomie tak HM hodně obdivuji ,nejen, že naprosto všechno bylo zatím výborný ale taky proto, že přijdeme domů okolo desáté večer, ona vaří večeři a k tomu ještě jídlo na další den.

Dost o jídle, v neděli jsem se s hrůzou probudila v půl jedenácté s tím, že jsem si trochu přispala a zdržuji rodinku od výletu. Ta se však z postele vyhrabala ještě dlouho po mě a  na nic akčního to nevypadalo. Navíc opět lilo tak jsme si zahráli alespoň takový Activity, samozřejmě tomu předcházela scéna, že s Veronikou se teda hrát nebude. No a okolo půl páté což byl velmi „brzký“ čas na odpolední program, jsme vzali auto a projeli rybářská městečka na pobřeží. I když počasí nebylo moc letní jak můžete vidět na fotkách, bylo to moc fajn.

Teď už sedím v knihovně a užívám si dvě hodinky volna protože dnes končím až v půl deváté.  

PS. Stále se o mě starají prvotřídně, myslím, že HM má totiž trochu strach abych neodjela, jelikož aupair její sestry to po týdnu vzdala a frrr zpátky do Skotska! Já to tedy zatím v plánu nemám, ale nikdy nevíte!

Jiný kraj, jiný mrav

Já Vás zdravím z místní knihovny, už je to přes dva týdny, co tu válčím s těma dvěma kvítkama, ale zároveň si užívám božský španělský život, který až moc rychle utíká. Dnes Vás obohatím o další kulturní rozdílnosti, které jsem poznala a musela chtě-nechtě přijmout.

Nevím zda jsem to již zmínila, ale ve Španělsku, věřím, že ve spoustě dalších zemí také, se zásadně nezouvají boty. Moc jsem si na to ještě nezvykla takže moje ponožky trpí, písek nás doprovází všude a do toho i bláto poněvadž tu poslední dva dny propršelo...just summer holiday.

Další trochu divná věc je, že nemáme rychlovarnou konvici, ani v Bilbau, ani tady v Bakiu, takže vodu na čajíčky si ohřívám v mikrovlnce, která není v nějaké extra formě. Když jsme u té techniky, občas je tu docela sranda, třeba když mi omylem dělník uprostřed dne vypne vodu a já pak zvoním na všechny byty v patře s žádostí o pomoc, přičemž se posléze dozvím, že ani v jednom nikdo nebydlí. No abych pravdu řekla, při vysvětlování problému jsem si procvičila nejen mimiku, ale i znakovou řeč. Včera nám pro změnu zase vypadla elektrika a jeden z hlavních vchodů je zaplaven odpadem a obydlen ošklivými kočkami, to aby jste mi to zase moc nezáviděli.

O přátelských venkovních setkáních v baru, kterých se účastníme každý večer, jsem Vám asi už psala. Španělé se rozhodně u sebe doma nenavštěvují, alespoň ne Ti „moji“. Vypadá to asi tak, že po meriendě=svačina, okolo sedmý večer, jdeme s HF a klukama jakože na procházku, s tím, že ujdeme tak kilometr, cestou se k nám na každém rohu připojí nějací další kamarádi a skončíme na takovém plácku, který lemují bary. Tam už čekají další rodiče, načež to všichni vypustí děti ať si jdou hrát a popíjí a klábosí. To souvisí s tou španělskou nevychovaností, protože většina dospělých přijde z práce a jde rovnou ven s dětmi, ale děti ať se zabaví samy. Například moje HM přichází okolo půl devátý rovnou k nám na posezení a s dětmi většinou tráví tak dvě hodiny předtím něž jdou spát, a to se s nimi neskutečně rozčiluje při kontrolování úkolů, zrovna včera jich pár staršímu přilítlo.

Jinak si tam i se mnou všichni povídají, jsou moc milí, seznámila jsem se i se dvěmi sestrami v mém věku. I když jsem tu jen dva týdny tak jazykově je to neskutečný posun, když se s někým bavím rozumím víceméně všemu a mám od všech pochvaly, že hablo muy bien! Doma vládne taky castellano, jen když mi HM vysvětluje co budu vařit další den, a že tady moje kuchařská úroveň prudce stoupá, přejdeme pro jistotu do angličtiny.

A když jsme u toho jídla, dlouho tu nebylo něco kulinářského, co jsem zatím zpozorovala, tak většinu jídel co my počesku děláme na cibulce se tady dělá na česneku, skoro každý den jsou v něčem brambory a místní ryby se opravdu s těmi našimi srovnávat nedají. Ančovičky, sardinky, lubljaně či co...no když je prostě k jídlu ryba, tak je pokaždé jiná, ale vždy výborná, stejně jako meloun, ale takový ten zelený...ten třeba snídám každý den.

Pomalu si začínám zvykat i na španělský rozvrh dne, mému tělu tedy večeře v půl 11 nic moc neprospívají, ale má dušička plesá, i to ponocování se dá zvládnout, i když možná proto jsem začala pít kafe. Dokonce ráno vstávám v 9:15 na budík, když se tedy zrovna neprobudím zimou! Ne, pořádná opalovačka ještě vážně nebyla.

Zpět do práce

Tak už jsme zase v pracovním nasazením, pod nadvládou malých španělských teroristů.

Od včerejška už mi zase začali krušné dny, naštěstí mají děcka dopoledne surfování a já mám tak o zhruba dvě hodinky více volna. Náš běžný den se ustálil a vypadá asi takto, budíček okolo deváté, snídaně a potom si oba dva musí udělat opakovací úkoly do školy co jim zadá HM. Od 10 mají necelé dvě hoďky surf, poté musíme ještě do oběda někam jít aby se zabavili. Když tedy zrovna neprší,dnes je to hrůza, ale náš velký Jon je z toho v euforii protože nemusí nikam jít a může čučet na telku. Po obědě je na programu bazén či hřiště, samozřejmě po dlouhých chvílích přemlouvání a odmlouvaní, že se jim nikam nechce.

Naše vztahy se výrazně nezměnili, já se nenechám vytočit a víceméně ze sebe dělám blbce a chodím okolo nich po špičkách abych něco neudělala špatně. Dnes to byly spálené řízky, které si hned fotili aby mohly bonzovat, včera nenasazená helma na kole, a to jsem jim upekla štrůdl, který měl u zbytku rodiny úspěch a jim taky chutnal, ale nebudou to přece přiznávat. Už jsem z nich byla tak hotová, že jsem před nimi i ukápla slzu a řekla pěkně anglicky že chci domu. Nevím jestli mi rozuměli, ale v tu ránu se zvedli, s helmou neměli problém a mohli jsme jít 

Na všechno tohle se ale díky tomu co vidíte na fotkách dá skoro zapomenout a nějakýho kamaráda, který mi tu trochu schází už si taky najdu.

PS. Všichni obdivují "Čekia" a Slovensko je prý chudší.