Corrida

Jeden z hlavních symbolů Španělska, corrida, bylo asi poslední neodškrtnuté políčko v kulturních zážitcích. Od pátku už mám splněno vše a tyhle poslední dny doslova hltám všechny chvíle a maličkosti. Ať už z důvodu urychlení času, tak i z důvodu zapamatování té krásy a pohody. Jsou momenty, kdybych si tady život dokázala představit hodně rychle, vzorem je mi třeba holandsko-španělská rodinka pilota a letušky od naproti se třemi blonďatými superopálenými dětmi.

Ale zpět k tomu velkému představení, jelikož jsem nikdy nic podobného neviděla, bylo to pro mě něco nového, silného a musím říct, že jsem z toho byla svým způsobem nadšena. Jsem si vědoma, že je to pořád zabíjení zvířat a možná kdybych tady žila, taky bych to brala jinak, ale takhle se mi to zdá jako nedílná součást kultury. Omnoho hůře vnímám fotbalové chuligány s petardami a porovnat by se to dalo třeba i s kapry, kterých u nás na Vánoce umře nespočet.

Pravidla tohoto unikátu nejsou tak jednoduchá a celá corrida se skládá z několika částí. Díky HF nadšení jsem byla seznámena s každým deatilem, co na tom, že jsem půlce nerozuměla. My jsme v santanderské Plaza de torros měli možnost shlédnout asi dvou a půlhodinové představení se třemi hlavními toreadory. Poté co je býk - ještě plný sil- vpuštěn na hřiště, je chvíli provokován jak toreadorem, tak jeho pomocníky. V druhé části musí být nahnán k okraji kruhu, aby ho picadores, jezdci na obrněných koních, mohli minimálně jednou bodnout. Po této akci přichází na řadu banderillas, tato část spočívá v zabodnutí třech sad jakýchsi ozdobených kopí do hřbetu býka, V této fázi už je poněkud vyklidněný, to samé se dá říct i o toreadorovi, který přichází ve svém třpytivém oblečku dokončit celý obřad.

 Poslední část se jmenuje faena a to už je to známé třepání s červeným šátkem. Čím méně kroků toreadora, tím vyšší hodnocení a potlesk od diváků. Celkově pohyby těch baleťáků vypadají velice komicky, samotná chůze ala já jsem tady pán, je potom třešnička do dortu. Poté, co má býk končetiny ve správné pozici, přichází samotné bodnutí, kdy se toreador rozběhne s mačetou proti býkovi a je to. Jeho tělo je odtaženo koňským spřežením, a pokud to byla dobrá corrida, lidé mávají bílým šátkem a vyzývají tak prezidenta v lóži aby ocenil toto představení. Pokud vytáhne onen bílý šátek, toreador získává býčí ucho, logicky dva šátky, dvě uši. Zvykem je, že uši letí při oslavném toreadorovo kolečku do publika. Upřímně, i když to našim rodičům bylo tak líto, že k nám nic neletělo, já bych asi s vidinou býčího ucha v ruce zalezla pod sedačku.

Takže asi tak. Možná to zní brutálně a drsně, ale musím říct, že to na mě i přes krutost působilo uctivě vůči zvířatům a jakmile jenom trochu některý z aktorů býka trápil, byl vypískán. Rozhodně neříkám ANO pro corridu, ale ani NE, pro mě jako turistku to byl zážitek a těžko říct zda už je to za hranicí lidství nebo ne.

Dnes se přesouváme na poslední dny do Pyrenejí, na programu zmíněný rafting a lanové centrum.

Rodina

Dnes bych Vám chtěla přiblížit rodinu, do které jsem na těch šest týdnů vetřela. Jak už asi víte, má pět členů a každý z nich je osobnost takže když se sejdou všichni dohromady je to tak trochu o ztrátu rozumu. Záměrně nedávám fotky, rodiče sice nechávají kluky běhat denně do jedenácti venku, ale face a instáč musí mít pevně pod kontrolou.

Začneme nejstarším členem, což je v našem případě o pár měsíců mamča Beatriz, v březnu jí bylo čtyřicet pět let, ale houpačky a průlezky na dětských hřištích jí lákají stále. Možná proto, že je opravdu drobná a nakupovat může klidně v dětském oddělení. Co však dokáže je neskutečný, mimo to, že tedy zvládá výchovu třech španělských špuntů, po vystudování ekonomie si střihla ještě práva a momentálně si dálkově dodělává studium politiky, ne pro peníze a lepší práci, ale baví ji to. Za mě klobouk dolů. Pracuje sama na sebe, má dokonce jednu zaměstnankyni a co jsem tak pochopila, tak se pohybuje někde okolo daní. I když se rozčiluje, zvyšuje hlas a máchá rukama, je stále optimisticky naladěná. Občas zapomene vypnout sporák a i přesto, že je lepší řidička než HF, pravidelně je mi po její zběsilé jízdě blbě.

Pokračujeme taťkou Fernandem, jež své narozeniny slaví v srpnu. Od loňského roku hodně zhubl a podle mě vypadá úplně stejně jako Shrek, když si vzal kouzelný lektvar a přeměnil se na člověka, najděte si to na internetu a porovnejte. Nic ve zlém, ale určité rysy tam jsou, haha. Jak už jsem zmiňovala, jeho prací je medicína konkrétně neurologie, a kromě práce v nemocnici, má i svou ordinaci a dokonce přednáší na univerzitě v Bilbau. O vzdělání v této rodině není nouze. Má rovnátka, kouří a umí skvěle vařit. Jeho miláčkem je malá Paula a po obědě doopravdy používá ty všechny ty stroje v garáži. Na pláž pak zásadně v triku a se slunečníkem.

Nejstarší syn, Iker, má čtrnáct let, ale jak vyzáží, tak chováním byste ho tipovali na deset. Je však velice chytrý, má CAE z angličtiny a ve škole ty nejlepší výsledky. Hraje na saxofon a taky tenis, ale při zápasech vždy znervózní, a tak pořád prohrává. S Mikelem se neustále pošťuchují a přou, ale jsou tým, hlavně když přijde na Paulu. Ta má o ochranu v budoucnosti postaráno.

Dále je tu dvanáctiletý Mikel, asi nejdivočejší člen rodiny. Zato je ale suprově bezprostřední a hodně se spolu bavíme, o všem. Ve škole mu to jde taky dobře, ale dle HM je to trochu flákač, úplně stejný jako nejmenovaný člen naší rodiny, viď Matý?! Jeho koníčkem je fotbal a chvíli nepostojí, zpravidla jí ve stoje a klidně nechá otevřený dům.

No a zbývá malá Paula, o které už toho vlastně moc nezbývá. Její perfektní angličtinu a nekončící monolog jsem zmiňovala několikrát. Jakmile řeknu slovíčko španělsky, hned mě opravuje na angličtinu. Možná jen, že má alergii na ryby a všude tahá ušmudlaného plyšového lva. Je to hérečka, SUPERroztomilá,ale taky SUPERukňučená, zatím ne na mě. Často je HUNGRY, ve vodě vydrží klidně celé dopoledne a miluje FROZEN.

Tak to by bylo takové nahlédnutí do struktury naší komunity, těžko říct, kdo je tu hlava rodiny. Tím, že je taťka často v práci a jeho řidičské schopnosti jsou na bodu mrazu, je to možná spíše mamina, ale kdo ví. Každopádně jsou to zase vstřícní a štědří lidé a já mám obrovské štěstí, kterého si moc vážím.

Setkání

Další týden odškrtnut a jdeme do finále. Zdlouhavé dny se mi zkrátili díky poznání kolegyně aupair ze Slovenska a hlavně sobotním gastroturistickém setkáním s mojí dlouholetou nejlepší kamarádkou v Bilbau. Do toho přidávám ještě fotky z návštěvy Santanderu, hlavního města Kantábrie.  

Moje rodina je z toho možná ještě nadšenější než já. Nevím, jestli jsem zmiňovala jejich posedlost honu na aupairs, které by mohly být moje kamarádky. Jak loni tak letos, se pořád snaží dohazovat. Je to milé, ale přeci jen jsem holka z malé vesnice, takže si opravdu vystačím sama a miluju ten čas, co mám jen pro sebe, v Česku tolik času nikdy nemáte. Španělé tohle moc nechápou, a možná je to i dobře. Proto jsou asi tak vstřícní a přátelští a cílem posezení v baru není opití, ale zábava s přáteli a to i v pokročilém věku, sedmdesátka tady není žádné číslo.

Kdykoliv jsem se tady nebo i loni ale s někým potkala, vždycky jsme si s onou osobou skvěle rozuměly, jako staří přátelé. Máte stejné pracovní problémy, podobné výchovné názory a nakonec se dostanete i na věci ze života protože si o nich stejně s nikým jiným naživo nepopovídáte. Nepřetvařujete se, protože jste vděčni za tu možnost mluvy Vaší řeči a bez předsudků a váhání si děláte kamarády.

Nezbývá mnoho a možná proto jsou ty dny teď takové delší, otázkou je, zda je to dobře nebo ne. Asi spíš ne protože se tááák těším domů a předtím ještě na ten samotný přílet. Mám to trochu otočené, jeden z hlavních důvodů proč se vydávám na cesty je právě to letiště a krása návratů domů. Spoustě lidí už jsem to vyprávěla, ale můžu to tady zvěčnit. Ten loňský návrat totiž, po těch sedmi týdnech španělského trápení, byl jeden z nejkrásnějších a nejsilnějších zážitků v životě - žádné klišé.

Slzy už mi tekly nad Prahou, když ve sluchátkách začalo hrát I´m coming home, I´m coming home, tell the world I´m coming home. Při nekonečném vystupování z letadla jsem se nervozitou unadávala na všechny spolucestující a naivně jsem si myslela, že když poběžím a budu tam PRVNÍ, s desetikilovou taškou přes rameno a kabelkou k tomu, můj kufr přijede určitě taky jako PRVNÍ. A tak doběhnu k pásu nikde nikdo, nikde nic. Pomalu začínají přicházet ti, co se v klidu prošli, neopoceni se svými příručáky na kolečkách. Jak už to tak bývá, jejich kufr přijíždí mezi prvními a ten můj, markantně zeleně obalený, tak aby byl vidět, jede mezi posledními. Klasika. A tak po lehce histerickém patnáctiminutovém přešlapování popadám dalších dvacet tři zelených kilo a ověšená jako vánoční stromeček se vrhám do finiše, znovu předbíhám všechny ty, co si v klidu pochodují. Zasekávám se u dveří a celý proces otevírání je díky všem těm zavazadlům poněkud prodloužený, naštěstí mám náskok. V cílové rovince už je mi jedno koho všeho jsem vrazila a i přesto, že přes slzy moc nevidím, s oporou v kufru svištím k ceduli se španělskou vlajkou, se kterou mává moje nejskvělejší rodina. A bylo to.

Příště o návštěvě corridě:)

Aupair život

K napsání tohoto článku mě vedla asi už dvouletá zkušenost a taky fakt, že spousta mých kamarádek se letos na cestu aupair vydala taky a jejich příběhy jsou zcela odlišné. Lidé jsou různí a kvůli Vám se měnit nebudou. Na začátek bych chtěla říct, že tento pohled je samozřejmě jen můj osobní názor a soudím na základě svých zkušeností a vlastně asi i na základě mé povahy. Mnoha lidem by třeba to, co vadí mě, nevadilo a naopak.

Kde začít? Asi první věc co mě napadne je ta, že ta skvělá a zábavná práce s roztomilými dětmi nebude taková, jako jste si ji představovali. A to už jak v negativním pojetí tak i v pozitivním. Ale tak už ostatně v životě bývá, že? Rodina se zdá skvělá, děti se na skypu jen rozplývají a vy se těšíte na dva měsíce u moře s dopoledním hlídáním ratolestí. Cvak. Moře vidíte jen z okna, znuděné děti koukají na televizi, ven je dostanete až po scénách a po pár minutách se stejně vracíte zpět. Do toho se v čase české večeře vrací rodiče, udiveni, že jste za tak nádherného počasí zavřeni doma. Poznáváte?

Po obou zkušenostech, po té kladné i té záporné, mohu říci, že každá má něco do sebe a že ta špatná Vás posílí a posune dopředu a že za okolností té kladné to stejně perfektní nebude. I když jsem tady ohromně šťastná, jsme lidi a vždycky se objeví něco, co člověku nesedne. Pokud jste ze skvělé rodiny jako já, chybí Vám domov. Chybí Vám přátelé, v klidu se najíte jen když je prázdný barák a záda Vám nikdo nenamaže. Ale zvyknete si.

Pro rodinu to bezpochyby určitě není jednoduché. Představte si, že k Vám má přijet na dva měsíce dívka, kterou znáte jen přes internet, která neumí Vaši řeč a která se Vám má starat o děti, o to nejcennější co v životě máte. My, aupairs, narušujeme rodinný prostor, atmosféru, ale i vztahy. Přeci jen jste po tu dobu člen rodiny, když to vyjde. A není tak divu, že rodiče občas nejsou tak úplně ve své kůži. Když je tomu naopak a vy jste jen hadr na nádobí, jako tomu bývá v Anglii, ale i na jihu Španělska, je to o to těžší.

Já třeba hodně bojuji s tím kdy být s rodinnou, a kdy jim nechat chvíli pro sebe, ale zároveň zase v míře aby si nemysleli, že je nemám ráda. Jsem možná přecitlivělý extrém, ale v domě se prostě se spory žít nedá a vy, ať jsou to lidé jakýkoliv, se jim chcete zavděčit, chcete, aby Vás měli rádi, a to je hodně těžké. I když jsou s Vámi spokojení, srdíčka na palačinky nečekejte.

A tak práce aupair není jen to hlídání dětí, které ostatně, jak už víte, není žádná sranda. Zodpovědnost je zodpovědnost, musíte být neustále ve střehu, v podstatě dělat to co oné děcko chce, ale zároveň to držet na smysluplné a trochu vzdělávací úrovni, aby jste měli u večeře rodičům povídat co byl Váš program dne, pokud to totiž není nemluvně, vsaďte se, že nemá problém s tím prokecnout celodenní televizi, i když jste se je snažili vytáhnout ven. Děti jsou zákeřné, a ty španělské třikrát tak.

Na druhou stranu zase pro ně, rodiče od rána do večera v práci a oni tráví den s cizí holkou, co jim skoro nerozumí a nebo oni jí (rodiče chtějí aby děti mluvily anglicky, ale vůbec jim nedochází, že děti nejsou schopny), nemohou být s kamarády a první porce u jakéhokoli jídla jde aupair. A jelikož jsou středem vesmíru po celý rok, je jasné, že se jim to nelíbí a žárlí. Teď záleží na tom, zda jsou rodiče za jedno s Vámi nebo se svými dětmi, z celého srdce Vám přeji, aby to byl vždy případ první.

Práce v zahraničí je zkušenost k nezaplacení, o to více když se v tom světě ocitnete sami. Práce aupair se možná jeví jako pohodové léto, ale z bohaté zkušenosti z kaváren a barů si troufnu říct, že je to kolikrát nejen fyzicky, ale hlavně psychicky, mnohem náročnější. Každopádně díky bytí  v rodině oné národnosti poznáte nový styl života, když se Vám nebude líbit, budete si více vážit toho svého. Když jo, můžete se inspirovat a třeba Vám to pomůže na cestě hledání životního štěstí. Jako se to stalo mě po loňském návratu, letošní léto (ještě nekončící) jen završilo celý ten rok, bohatý na štěstí, na zdraví i na lásku lidí okolo mě. A jsem si naprosto jistá, že zaprvé to je právě díky španělským zkušenostem a za druhé, že vše se dělo nebo děje z nějakého důvodu.

Příště už zase ze života! V.

Hippie

Omlouvám se za pauzu způsobenou asi užíváním víc reality než virtuálního světa na wifi. Jedna z mnoha věcí, kterou se tady snažím osvojit je nespěchat, užívat si a vnímat každou chvíli, a to špatnou, ale hlavně tu hezkou. Ať už je to dobré jídlo, krásné počasí, šum moře a vítr ve vlasech nebo ten slastný pocit bosých nohou v písku.

Přes týden se v podstatě kromě rodinného obědu u babičky, posedlé jídlem, nic nedělo. Klasická sklenička se třeba ve čtvrtek protáhla opět na večeři s návratem dlouho po půlnoci, pátek už je přece skoro jako víkend. S kluky bráchy za zády je to tu trochu jiné, vytratil se takový ten můj klid a nikdy nevím, kdy přilítnou a přistihnou mě třeba při ujídání nutelly, haha.

Ve čtvrtek jsem taky skoro po měsíci mluvila na živo česky, jaký to pocit. Přes maminku jsme se seznámili s jednou Slovenkou, která sem občas jezdí se svou host rodinou na návštěvy. Její pracovní doba a neustálý dohled rodičů a taky kamarádka co jí po týdnu z jiné rodiny odjela, mi opět připomněla, jaké mám, i loni jsem měla, štěstí na skvělé rodiče. Ať jsou děti jakékoliv, musí to fungovat především mezi dospělými.

Celý týden jsme potom všichni nedočkavě vyhlíželi sobotu a Hippie Fiestu. Oslavy začaly už před obědem a já myslím, že fotky vypovídají za vše. Po jídle jsme se odebrali domů na malou siestu a v sedm už zase vyráželi do centra dění na koncert oldies skupiny, nutno dodat: pokřikující PAZ Y AMOR z hudebně vyladěné dodávky rodinného přítele Aitora na všechny kolemjdoucí. Za nejlepší tanečnici vyhlašuji HM, která byla doslova pohlcena španělskými hity a mávala sebou všude okolo, je pravda, že jsme si trsli ale všichni. Návrat se spící Paulou v PARTYkočáru byl v půl třetí ráno, ty děti větší, okolo osmi let, musely k mé lítosti po svých.

Podle oblečení a převleků všech zúčastněných soudím, že většina nakupovala ve stejném obchodě jako my s HM a tak jsme kolikrát potkali bratry a sestry v obdobném kostýmu. Taky si všimněte přírodních řas HM, dala si v nich i siestu. Já osobně bych ve svém obleku klidně letěla domů, hipíci měli prostě pohodu. Asi tak jako Španělé.

PS. Poslední víkend nás čeká výlet do Pyrenejí a rafting. 

Veselý víkend

Co se u nás děje? Máme za sebou lehce party víkend, setkání s mojí loňskou rodinou a návrat kluků z tábora. Už jsme zase normální divoká španělská rodina.

Začnu tou skleničkou páteční, která se protáhla dlouho po půlnoci. Možná se ptáte, a co ta malá holka? Rodiče to mají vymakaný, Paula si před odchodem suverénně naskočila do kočáru a mě to bliklo. Poté co si okolo půl jedenácté dohrála s dětmi, snědla večeři, zaujala spolu s plyšovým lvem pozici ležmo a tím pro ni večer skončil. Rodiče se vesele mohli bavit dál a v noci jen HM popadla golfky a jelo se domů.

Té party sobotní jsem se sice neúčastnila, ale pobavila jsem se i tak. Večer byl totiž hlídací a rodiče si tak mohly užít noc bez dětí. A také užili. Ráno scházím dolů po schodech a na gauči se svíjí HM s migrénou, řekněme mixnutou s kocovinou. Taťka s kamarádem, který na víkend dorazil, k nenalezení. A tak s Paulou hrajeme domino. Za chvíli je mamča na nohou, bere si další prášek a začíná vyprávět. 

Dorazila ve tři hodiny a pro své čtvrté dítě, jak nazývá svého manžela, jehož opilost ji poté vyhnala na gauč, jela někdy v sedm ráno. HF se potom vyhrabal někdy v poledne, vypil dva litry coly a byl zase plný optimismu. Nutno říct, že Španělé nejsou žádní opilci, spíš jim stačí málo a je legrace.

V sobotu taky přijeli kluci a poté co se trochu vyspali a po asi tak pěti hodinách odklidili hory špinavého oblečení z obývacího pokoje, bylo o rozruch zase postaráno. A je do teď, HM jen křičí, oni se mezi sebou pošťuchují a Paula histerčí.

V neděli jsem se i přes mírné obavy konečně setkala se svou loňskou rodinou a bylo to moc milé. Něco jako kdyby jsem tady najednou potkala staré přátele. Byli jsme na společném obědě a nechyběli ani loňští zlobiči. A i přesto, že se z dálky usmívali (škodolibě), představa stráveného času s nimi mi dávala husí kůži.

PS. Pondělky jsou tu rybárny prostě zavřený a rybu tak nekoupíte a mám SUPER HIPPIE ŠATY na sobotní fiestu!

Jídlo, to největší potěšení

Jídlu jsem se vždy věnovala v pár řádcích, a proto bych dnes publikovala shrnující článek, o tom, co tady vlastně jíme, kdy, kolik a jak. Ve spoustě věcí se budu opakovat, ale věřím, že jídlo potěší vždy.

Začneme tedy hned od rána, které malé Paule začíná většinou až okolo jedenácté hodiny. Moje rodina snídá různé druhy sušenek, které si namáčí do kakaa nebo do kávy. Populární je taky tostada – opečený toustový chléb nebo kus bagety z předešlého dne – nejčastěji s marmeládou, ale i s rajčetem a jamón (španělská šunka) a hlavně s olivovým olejem a cukrem, i když to nezní moc chutně, vyzkoušejte. Občas poznám podle pánvičky, že byli vajíčka. Kantábrijskou specialitou jsou SOBAOS, zavakuované kvádrové buchtičky, které podle mě chutnají jako průměrná bábovka. Španělé nejsou zvyklí vůbec péct a tak jsou SOBAOS superskvělé.

Další potrava se přijímá až v čase oběda, o víkendech se chodí na aperitiv v podobě oliv třeba, jinak se hlad zahání uždibováním PANu. Jak už víte, oběd je rozdělen na tři části. První talíř se povětšinou skládá z vařené zeleniny, výjimečně těstovin či salátu. Co jsme zatím měli my, vařené brambory s květákem, brokolicí či lusky, po uvaření zeleniny se orestuje trocha česneku s lžičkami červené papriky a tahle jíška celé jídlo skvěle ochutí. Dále taky vařené artyčoky s jamón, zeleninovou polévku, po česku spíše kaše pro miminka, cuketový krém ale taky porusaldu, což je polévka s pórkem, bramborem a dýní, baskická tradice. Patatas Riojanas, s názvem patřící spíše do vinařské oblasti Rioja, jsou zase brambory, rajčata a kousek chorriza, typická španělská klobása, která je součástí i čočky. Ta je tady spíše v podobě čočkové polévky. O víkendech je ten první chod například těstovinový salát s olivami, tuňákem nebo rajčatovou omáčkou. Jeden den měli dokonce kluci samotné špagety restovaným česnekem, jindy už to byli ty pravé, červené.

Konečně se dostávám k druhému chodu, který už tak zajímavý není. V podstatě je to akorát obměňování různých druhů masa. A tak máme plátky kuřecího, krůtího, vepřového, a když nezapomenu na strouhanku, vypadá to dokonce jako řízek. Taky jsme však měli kuřecí křidélka v marinádě nebo kotletky a masové kuličky se salsou. Na stůl se kromě PANu servíruje taky rajče s olivovým olejem, balzamikem, posypané oregánem, někdy i s tuňákem či chřestem. A všem nejvíce chutná kousek bagetky s tím zbytkem zálivky.

Velmi zřídka se podává plato único, to když není čas. V našem případě to byly zatím salchichas (poctivé vepřové párky) s rýží a kečupem. Chybělo už jen volské voko, jedna z nejpodivnějších kombinací z loňska. Nutno říct však, že ty moje české kombinace se jim musí zdát ještě o level divnější. Pomazánkové máslo, ovesná kaše, musli…nic jim to neříká.

Co se týká třetího chodu, slavného postre, poněkolikáté opakuji, že je to kus ovoce, jakým je například ten nejskvělejší meloun, broskev, nektarinka nebo třešně, jablko či sladké fíky. Chuť všeho je nesrovnatelně sladší, snad jen banány se tu odnaučím jíst, v Česku trpím závislostí. Když není chuť na ovoce, je tady jogurt, anebo takzvané natillas, něco mezi jogurtem a pudinkem.

Podle času oběda se víceméně dětem podává okolo šesté sedmé hodiny merienda, svačina v podobě sendviče se salámem, s nutellou, paštikou, doplněná kouskem ovoce. Tou nejzvláštnější kombinací je kus bagety s mléčnou Milkou. Když se jde večer do báru, většinu ratolestí potkáte už s populárními chuches= bonbóny, žvýkačky, pendreky, ale i brambůrky či popkorn, prostě samé dobroty, které seženete ve speciálních chuches obchůdkách na každém rohu.

S časem večeře už víte jak to doopravdy je takže tu nebudu popisovat, že se někdy jí třeba až skoro o půlnoci. Není to však nic, po čem byste nemohli usnout, kromě super dobrých, ale super těžkých churros s horkou čokoládou. Ochutnala jsem různé variace salátu a sendvičů, krokety nebo morcillu, nejblíže budu, když řeknu smažený rýžový karbanátek. V naší rodině se nejčastěji setkáte s rybou, ať už je to merluza, tuňák nebo ančovičky a sépie. Ryby se nikdy nepodávají s mierda omáčkami, stačí jen sůl, česnek a citrón.

Všechno se dělá na olivovým oleji a mnohem více než cibule se tu používá onen česnek. PAN nesmí v žádném případě chybět, pravdou je, že nám s Paulou většinou chybí, protože mamka se vrací až po našem jídle, ale tak přežíváme. Haha. A celé stolování je proces, při kterém si vychutnáváte každou minutu, ať už připravujete stůl, jíte nebo diskutuje u postre. Zásadně se vše nandává na stole, poté co jsou tam všechny chody pod poklicemi, a to, co bylo k obědu, se nemůže opakovat k večeři natož k obědu další den.

Článek by se dal každý den aktualizovat, variací je opravdu mnoho. Já doufám, že jsem Vám hodila alespoň jednu inspiraci na zdravou pochutinku. Aproveche !

Chuť moře

Pomalu ale jistě se blíží polovina mého pobytu a mě ty tři týdnu utekli jak nic. Když jsou fajn lidi a zábava, jde to samo. Jsem tu vážně šťastná.

Často vzpomínám, jak jsem se v tuhle dobu cítila před rokem. Většinou jediným světlým bodem bylo škrtnutí dne do odjezdu a dobrá večeře. Bez okolků přiznávám, že jsem řvala. Denně. Kvůli stesku, dětem, kvůli spálený buchtě, nedopečené štrůdli, dešti a pak už jen tak, ze setrvačnosti. Na druhou stranu vše zlé Vás posílí, a já jsem díky tomu letos věděla, že to bude jenom lepší, a je. Jsem tak vděčná za každé Paulino objetí či úsměv. Stačí málo, a to je na tom to hezký.

Trocha medu na začátek a teď už zpět do reality. Další pracovní dny přinesli v podstatě jen opakování našeho stereotypního programu, mě vyhovujícímu. Snídaně, pláž, bazén, chvilka kreativity a čtiva, oběd. O samotě si pak dám siestu, procházku, běh, garážové fitko nebo knihu na terase. Do režimu dne jsem zaplula velice snadno a nemůžu si ho vynachválit, hlavně tu část po obědě. Kromě siesty si už taky namáčím sušenky do kafe a nutně potřebuji ke všemu tu zatracenou bagetu. Haha. 

Tím, že je léto v plném proudu, začíná sem najíždět čím dál více lidí. A i když ta hlavní vlna přijde až v srpnu, většina z rodinných příbuzných už je přestěhována. Potkáváme se tak nejen se sestrami a rodiči HM, ale i s celou širokou rodinou HF. Každý tu má svůj letní byt či apartmán už několik let. HM s HF se dokonce seznámili tady, v Laredu. A když už jsme u toho města, všechny ulice tu jsou pojmenovány po západních zemí, většinou Jižní Ameriky. Takže najdete ulice jako Calle de Ecuador, de Méjico, de Costa Rica, ale i de Filipinas či de Republica Dominicana.

Středa, i přes mračna a šichtu do sedmi, byl tak krásný den s rybí tečkou na konci. Už jsem se odnaučila spěchat a tak pomalu snídáme, čistíme zuby i češeme. Někdy pustíme film nebo dáme prochajdu a vždycky to uteče. Večery jsou pak moc fajn, společná cena je provázena spontánní diskuzí o rozdílech Česka a Španělska, ale i vyprávěním rodinných historek. Nedávno jsem třeba vysvětlovala význam koncovky – OVÁ u příjmení, českou kuchyni nebo denní režim. No a ta včerejší večeře, v rybí restauraci v místním přístavu se západem sluncem, byla prostě bomba.

Doprovodil nás moc milý postarší pár, hlavně pán byl supervtipný. Jelikož už rozumím vtipům a všem story, nemusím se jen blbě usmívat a bavím se. Tenhle ekonom, dle pozdějších slov HF, je slavný svými levnými nákupy nejnovějších věciček, jeho poslední úlovek byla supermoderní matrace, která se po koupi nevešla do dveří bytu a tak už týden leží v obýváku. Superskládací pumpičku na nafouknutí karimatek na dovolené si zapomněl doma a při otevírání zabouchnutého auta jakýmsi přístrojem za deset éček urval kliku. No sranda.

Ale zpět k jídlu, bez Pauly nás bylo pět a tak se objednalo pět talířů, abychom toho ochutnali co nejvíce, pro mě ta nejlepší volba. Začali jsme salátem a pokračovali obalovanými chobotničkami a sardinkami. Následovaly slavné sépie s česnekem a skvělý bonito, místní tuňák. Do toho nesměl chybět pan a zapíjelo se pivem se sodovkou. Já jsem měla pocit, jako kdybych jedla MOŘE, do toho příjemný větřík a zábava. Jeden z nejmilejších večerů.

Na závěr k věcem, na které si zatím zvykám, na některé už od loňska. Zaprvé je to zouvání, nebo spíše NEzouvání, když mě je to tak líto, vejít do toho čistého domu s botami od písku. Dále jsou to látkové kapesníky/utěrky – papírové nejsou - k jídlu, tady s lítostí bojuji také, hlavně když má malá to její spešl kakao a servilleta je tak rázem celá hnědá. Pak už jen takové drobnosti jako, že rulička papíru je zásadně kilometr za záchodem a během těch pár týdnu jsem si pořídila ne jednu odřeninu, anebo že co bylo k obědu, se nebude opakovat k večeři ani k obědu další den. 

Mám se moc fajn!