Anglické pokračování

Dnes o Londýně osobně, dnes o těch věcech, které si člověk z výletů a cestování pamatuje vždycky mnohem lépe, než ty kdo kde byl pohřben a komu kdy patřil onen palác.

Při prvních podzimních večerech jsem chytala takovou tu cestovatelskou náladu, do které Vás dostanou slevové portály s akčními letenkami za hubičku. No a tak jsme jedny na azair.com koupili. Byl to Londýn a byl super levný. S bydlením jsme měli jistotu na airbnb a našli rastaTonyho se skvělým hodnocením. Když se odlet začal blížit, museli jsme vyřešit dopravu. Takže naše super levné letenky byly z Arhusu, města cca 100 km od Aalborgu. K našemu překvapení, arhuské letiště leží další hodinu od centra města s jediným předraženým transfer- autobusem. Let z Arhusu, byl sice do Londýna, ale do Londýna – Stanstedu, tzn. další dvě hodiny autobusem na Victoria Station. Poslední půlhodinka na ubytování už byla jen k pousmání. No. Takže si asi umíte představit, kolik času a dopravních prostředků jsme vystřídali.

Výlet jsem jako plánující závislačka měla rozepsaný do detailu a jako správný dirigent jsem odškrtávala navštívené položky. Nicméně jak už to tak bývá, plán se párkrát vymkl z ruky. Na co jsem tak trochu zapomněla, byla mapa, a jelikož jsme jeli, jak by se řeklo na vlastní pěst, je MAPA nebo internet docela podstatou věcí. Na naše airbnb jsme se tak dostali zhruba o pět hádek, dva hysterické záchvaty, tři telefonáty, osm rozhovorů s místními a dvě hodiny později. Stálo to za to. Druhý zkrat přišel cestou nazpět a to když jsme v Arhusu na letišti zjistili, že ten jediný transfer-autobus je zrušený. Tam při nás musel někdo stát, protože paní a její dcera opodál nám nabídli odvoz, zadarmo.

Bydleli jsme tedy v londýnské části Peckham (je tu prý největší komunita Nigerijců v celém městě) a po městě jsme se dopravovali doubledeckerem zásadně vpředu nahoře, metrem i vlakem. Stačila nám k tomu nabitá oyster card, která je jen za zálohu pět liber – my jsme oyster přitáhli až domů jelikož jsme kvůli zpožděnému vlaku cestou na zpět málem nestihli autobus na letiště. To byl asi ten třetí zkrat, já vím je to zamotané. No a náš airbnb pokoj? Milion barevných druhů lampiček, ledkových pásků a světel, mramorová podlaha, motivační citáty na zdech a všude zrcadla. Můžeme jenom chválit. - na fotce to zrovna tak nevypadá, ale já vážně nekecám -

Poslední odstavec bych věnovala zajímavým statistikám z lokálního časopisu TimeOut London. Zaprvé, ¾ Londýňanů chodí jíst do restaurací, přičemž vede italská kuchyně, následována japonskou a thajskou – ten zbytek si koupí jeden z tisíce druhů mražených polotovarů, si myslím já. Průměrný Londýňan má 10 dobrých přátel, do práce mu to trvá 41 minut a je prý nejšťastnější, když jde 5 krát za měsíc na party. V doslovném překladu je Londýn spolu se Sydney hlavním městem Kocoviny (World Hangover Capital) a možná to je výsledek toho, že pracující lidé jsou tady ti nejvystresovanější v Evropě. Výše skórovalo jen Tokyo a Hong Kong.

Nevím, jak moc důvěrná data jsou, ale hrubý obrázek jste si snad udělali. V celosvětovém měření kvality města na základě měřítek jako – cenová dostupnost, sociální stránka, vyžití… - byl Londýn po vítězném Chicagu desátý. LISABON byl třetí!

PS. S porozuměním britské angličtiny jsme měli občas problém, nemluvě o té černošské.

Londýn poprvé

Londýn má atmosféru, kouzlo, šarm a dozajista se Vám dostane pod kůži. A i když mě Británie nikdy nelákala – snad jen v době olympiády a královské svatby - bohužel/ bohudík mi teď po našem třídenním pobytu přibyla položka do seznamu zemí, ve kterých by nebylo špatné na chvíli žít. Snad jen už kvůli červeným doubledeckerům, krabicovým taxíkům a čajovým dýchánkům.

Ten londýnský zážitek byl pro mě asi silný díky tomu, že to byla má premiéra a taky proto, že jsem takovou krásu vůbec nečekala. Londýn mě nadchl více než Paříž. A nebylo to lidmi, Britové působí opravdu tak trochu nijace, žádná extravagance, poznávací znamení je kafe do ruky v kelímku a telefon u ucha a půlka z nich jsou černé pleti. Nebylo to třeba ani čistotou města, z Dánska jsme zvyklí na jiný level a takový trochu bordel teda v Londýně je. Zkrátka tam panovala takové světové klima a ve spojení s vánoční výzdobou to byl ráj, ve kterém člověk zapomněl i na všechny to-do listy ze všední reality. – Jeden, jsem teda měla pořád u sebe, a to ten s podrobným itinerářem celého výletu. -

V těch pár dnech jsme neměli čas na objevování kulturních zákoutí a šli jsme tak po profláklé, ale neméně poutající klasice. Na jižním břehu hnědé řeky Temže jsme prošli náplavku od Tower bridge, přes City Hall, Shakespeare Globe až k Tate Modern, od které jsme přešli řeku přes harrypotterovský Millenium bridge k Sant Paul´s Cathedral. Nutno podotknout, že nejsme ani jeden nadšeným fanouškem historie nebo umění proto pro nás vstupy do většiny památek neměly smysl a galerie jsme jako ti dřeváci využívali jen k odpočinku, hezkým záchodům a wifi připojení. 

Od katedrály jsme to pak vzali doubledeckerem směrem k marketům v Covent Garden a pěšky došli až na Leicester square s přilehlým China Town. Odtud už to byl kousek na Trafalgar square s National Gallery a Nelson´s Column. Tam se najednou spojily všechny londýnské symboly a spolu se západem slunce se tak vytvořil autentický obraz, přesně takový jak ho znáte z anglických příruček. Z náměstí jsme ještě došli k Big Ben, Houses of Parliament a místu konání té královské svatby, Westminster Abbey. Na závěr jsme si dali nákupní centrum Westfield, a to byla po celým dni spíš naše poprava. 

Druhý den jsme měli ty největší klasiky za sebou a zbývalo tak kulturní centrum na severu Londýna, Camden Town, kde jsme prošli asi tak 4533218 trhů se vším, co by Vás napadlo, vyzkoušeli čínské street food a nakoupili vintage skvosty. Z Camdenu je to kousek na Nástupiště Devět a tři čtvrtě z Harryho, které bylo taky asi jednou z mála komerčních věcí, co jsme zaznamenali. Fronta padesáti teenagerů, po jejímž vystání Vás vyfotí se šálou, hůlkou, brýlemi, nechají Vás zaplatit velké peníze a pošlou Vás do vedlejší HarryPotter obchůdku, kde si mimo vyzvednutí fotky určitě najdete něco předraženého na sebe. No. 

Z King´s Cross nádraží jsme zas využili doubledecker, který nás vyklopil na Oxford Street a po krásně vyzdobené Regent´s Street jsme se už tak trochu dotáhli na Picadilly. Z Picadilly zbývala už jen poslední položka z listu, a to velkolepý Buckingham Palace.

 

PS. Shodli jsme se, že přijet sem bez kusu života v Dánsku, nechali bychom si tím deštěm z prvního dne asi zkazit náladu. Takhle jsme byli doslova nadšeni jak je ten deštík jemný, jak nám nelítá deštník a jak nemusíme jet na kole. 

PSS. O všem ostatním příště.

Zlo městské dopravy

První sníh je všude. Na zemi, na autech, na oknech i na facebooku. Je to hned sláva, krása a radost. Druhý den už je to jenom hezký a začíná to studit a zbytek zimy je to pak otravná bílá hmota měnící se v břečku, která Vás nenechá suchými. Ve spojení se solí to pak zničí Vaše boty a v našem případě hlavně KOLO.

Skoro po roce a půl v Dánsku jsem mou Zebru(mé kolo, pro ty, co neví) musela zradit. A to cestou do školy v MHD. Nejdřív teda zradila ona mě, když bylo před osmou ráno a v největším spěchu jsem přišla k vyfouknutému zadnímu kolu - po třetí v tomto týdnu. Sto metrů od nás jezdí městský vlak, kde čekalo spousta lidí, podle čehož jsem usoudila, že by mohlo něco jet. Tak jsem se tak trochu překonala a podstoupila celou proceduru užívání městské dopravy. Mimo to, že jsem neměla ani páru o tom, kam jaká slevová, kartička se přikládá, kde mám vystoupit a kolikrát přestoupit, jsem se ještě většinu cesty mačkala s ostatními cestujícími a nakonec přišla do školy pozdě. Zlaté kolo, kde jste pán svého času a cesta trvá o minimálně třetinu méně.- S internetem v mobilu bych to asi taky všechno zvládla hladce, ale stále tomuto druhu pohodlnosti odolávám a trochu se tím snažím i přivolat staré časy bez všech těchto vymožeností, vzájemně se s technikou totiž nemáme moc v lásce. -

Má Zebra bohužel začíná druhou zimu a se smutkem přiznávám, že té třetí se asi nedožije. Přehazovačka nefunguje už od jejího stvoření, řetěz drhne a brzdy na střídačku nebrzdí. Rozhodně ji ale nehodlám vyměnit za měsíční dopravní lítačku. Bude to mít řidítka, šlapky i košík a mohl by to být třeba gepard a pak bych ty kopce – ehm, které tady jsou opravdu prudké, jako vážně – vysvištěla raz dva.

V mrazech a občasných chumelenicích jsme s dětmi na atletice stále venku a i když si vždycky myslím, že v tomhle počasí teda rozhodně nikdo nepřijde, většinou je jich ke dvaceti, bez čepic, bund i rukavic. Já? Pět vrstev nahoře, dvě dole, kulich, šála a palčáky. Líbí se mi dánské děti, jsou to drsňáci a líbí se mi, že je v tom rodiče podporují. 

V Dánsku má být prý nejstudenější zima za posledních sto let, a možná i proto se naše třída rozbíhá na stáže do Portugalska, Malajsie, Ruska, Irska nebo na Bali. V Rusku asi tepleji nebude, ale stejně. Většina lidí však jede zpět do svých zemí a hodně jich také zůstává tady, někteří kvůli své budoucnosti v Dánsku, někteří kvůli SU.

PS. A my jedeme příští víkend na otočku do Londýna! Jestli už jsem to psala tak se omlouvám, jsme natěšení, že odsud na chvíli doslova vypadneme.

Nedělní listopadová chumelenice

Neděle by to byla krásná, v mých představách. Svíčky, pečený štrúdl, čaj a deka po procházce spadaným listím, dobrá knížka a pak kus české kinematografie na dobrou noc. Reálné jsou v našem případě snad jen ty svíčky.

Cestou do Lidlu pro oběd se peru s větrem a nakonec zjistím, že mám opět prázdný kolo, doma upeču zmražené lasagne, místo knihy čtu, jak se nejlevněji dostanu na Vánoce domů, stupidní Facebook statusy, sjíždím hluboké popisky k fotkám na Instagramu a přitom piji paralengrip, protože ten zázračný ginger shot, o kterém jsem psala minule, nefunguje. Český kus kinematografie je 152861 díl Ordinace v růžové zahradě, a když se ve čtyři začne stmívat, psychicky se připravuji na večerní směnu v sushi baru.

Ale stejně to mám ráda. Byt se plní vánočními blbůstkami, kohoutek topení otáčím bez výčitek a pyžamo je povoleno jako denní look. Když už vytáhnu paty, moc ráda navštívím příjemnou kavárnu s dobrou kávou i kamarádkou, i když třeba v případě česko-norského přátelství preferuji home-made styl. Čti, s Nory je to nákladné.

Na ceny už jsem si ale zvykla. Oni jsou tak trochu stejné jako v Česku. Za kafe dáte 35,-, za čaj 40,-, za žebírka s hranolky 200,-, burger 130,- a nula pětka coly k tomu za 40,-. Z toho plyne jediné pravidlo, zavřít oči, nepřepočítávat a vtloukat si do hlavy, že naše platy jsou tomu plně odpovídající.

K mé radosti jsou tu právě různé dekorační kravinky, bytové doplňky a věci na ´vyrob si sama´ docela levné, takže se můžu po večerech vyřádit ať už na zápisnících, dárcích nebo vánočních kartách. Ano, už. Promiň, tati. A když mám klid a dojdou samolepky, učím se dánštinu nebo osvěžuji španělštinu. Naučit se jazyk a umět ho použít v běžném životě stojí člověka, konkrétně mě, i roky studia a snahy. Bohužel z vlastní zkušenosti vím, že stačí zlomek téhož času bez aktivního užití, a plynulost je pryč.

V mém případě se tak trochu bortí španělština. Po druhém létě ve Španělsku jsem byla konverzačně zhruba na stejné úrovni jako s angličtinou, přišlo Dánsko a studium krkolomné a naprosto odlišné dánštiny. I přesto, že pasivní znalost mé největší oblíbenkyně, sloužící k odposlechu, čtení knížek nebo koukání na seriál, mi stále zůstala, ta aktivní a pohotová se ztrácí. Potvrdilo se mi to v létě, když jsem potkala rodinu z Kolumbie a snažila se jim vysvětlit cestu. No byla jsem za idiota. Španělštinu jsem doslova rozmixovala s dánštinou, aniž bych si to uvědomila.

Když teď přijdu na španělskou konverzaci k Leyre, z Madridu, dělám to samé. A z věty ´Přijdu v pět, děkuji ´ / v Šp - Yo voy a venir a las cinco, gracias X v DK - Jeg skal komme klokken fem, tak /  vzniká ´Jeg voy a venir klokken fem, gracias.´ Neustále měním slovíčko protože, spojky jako ale, a, nebo a nevzpomenu si ani na mámu a tátu. A třeba angličtina se do toho nikdy nepřiplete. Vlastně to všechno píši, protože mě fascinuje, jak si mozek dělá, co chce, i když se tak moc snažíte. Zajímalo by mě, jak to mají nastavené třeba děti z bilingvních rodin.

Tak to byl zas jen proud mých myšlenek, teď si jdu pustit další epizodu Sexo en Nueva York, udělám si hygge, budu chill out a pak pojedu do práce.

PS. Kdyby tu byl někdo s nějakou radou nebo vychytávkou, jak si udržovat aktivní znalost jazyků, pěkně prosím. 

Zázvorová sezóna

A protože jsem Vám minule psala o podzimní dánské cyklistice, dnes tu mám jen krátký update, čím jsou ta ranní kardia doprovázena.

Ať už je to ranní, odpolední nebo večerní cesta, teplota se pohybuje okolo deseti stupňů v lepším případě a imunita tak dostává zabrat. Více než občas nás tedy doprovází skřehotavá rána, knedlíky v krku a ucpaný nos. A to i přesto, že se VĚTRÁME! Zákeřné virozky a rýmičky a byly na cestě.

Dali jsme tomu ale stopku. Haha, teď to zní jako reklama na vodní kámen. V obchodech jsme totiž už před nějakým časem objevili fungující vyprošťovák zvaný jako ingefær shot/ ginger shot a v češtině by se dal přeložit jako zázvorový panák. Nás tedy nevyprošťuje z kocovin, ale právě s pocitů začínajícího nachlazení. Za 10DKK jsme vyzkoušeli různé druhy a dle složení usoudili, že si takový shot můžeme udělat lehce doma.

Dnes nás po třídenním vyluhování čeká cedění a zítra už se můžeme kurýrovat. 

Bio recept tu:

1 kus zázvoru

4 vydumstrované jablka či pomeranče

Od oka skořice

A od oka medu nebo cukru

Hrstka nasbíraného rakytníku z našeho přímořského pobřeží a klidně i kapka citronu

Zázvor a ovoce nastrouháme a spojíme se zbylými ingrediencemi, zalijeme vlažnou vodou (cukr nebo med si můžeme rozpustit zvlášť) a necháme dvě tři noci, anebo až si prostě vzpomenete, vyluhovat. Přecedíme a rozlijeme do sklenic, třeba i do čutorky. Uchováváme v lednici a podáváme jak za tepla, tak za studena.

Ochutnávka proběhla a … pálí a vypaluje, tak jak to má být.