Erasmus Life Lisboa

Podle mé aktivity na Facebooku si asi všichni myslí, že je tady mou náplní práce navštěvovat party, publikovat příspěvky a lajkovat fotky. Nepotřebuji se obhajovat, chtěla bych Vám to dnes jen trochu osvětlit a možná dodat inspiraci, kam vyrazit na Erasmus, na stáž nebo za prací.

Z předchozích článků asi víte, že jsem tu na povinné stáži, kterou zahrnují má studia v Dánsku. Zůstávám tady tři měsíce - už teď lituji, že mám letenky na zpět - po jejichž dobu trvání dostávám každý měsíc Erasmus příspěvek, na těchto příspěvcích je zajímavé to, že já jako studentka z Dánska mám nárok na 300 euro měsíčně, Slovenky mají 520e, Řekyně 540e a holčina z Kypru 700e. Předpokladem pro tyto výpočty je sociální úroveň státu.

Místo jsem si našla přes Placement in Portugal, což je vlastně jenom další oddělení organizace Erasmus Life Lisboa, ve které pracuji. Jsme firma, společnost, neziskovka v centru Bairro Alto, zhruba šestnáct metrů od mého bytu, která poskytuje veškerý servis příchozím Erasmus studentům, co se rozhodli absolvovat semestr či dva právě v Lisabonu. Každým rokem se sem sjíždí okolo patnácti tisíc studentů z celého světa a Lisabon se tak řadí mezi jedno z nejoblíbenějších Erasmus měst vůbec. A všichni to tu milují. Studentům organizujeme nespočet akcí, výletů, party, máme oddělení jazykové školy i turistické Discover Lisbon a dohromady jsme jedna taková velká rodina čítající okolo třiceti lidí.

CEO André, je o hlavu menší jak já a je to takový typicky hyperaktivní optimisticky naladěný jižan. Stálí zaměstnanci jsou většinou Portugalci a my stážisté jsme ze všech koutů světa. A přece si rozumíme, zažíváme zábavné chvíle, dokážeme spolupracovat, zasmát se, dohodnout se, i když je jeden černý a druhý bílý, jeden z Afriky druhý z Asie. Tahle diverzita je tu přítomna všude, každý večer v ulicích, na party, v klubech a v kanceláři potkáte lidi z celého světa. Za tři týdny to byly - teď už přátelé - z Chile, Kolumbie, z Finska, Německa, Angoly, Británie, Řecka, Nizozemska, Itálie, Paraguaye, Francie, Hongkongu, Kanady, Španělska … a právě potkávání těchto lidí a poslouchání jejich příběhů a zkušeností je jedna z věcí, co mě na cestování obohacuje nejvíc.

Moje pozice v ELL je v oddělení Events & Communication a náplň práce je tak různorodá. Jednou sedím v kanceláři a přijímám studenty, jindy připravuji materiály pro další akce, podruhé zas samotné akce organizuji, někdy jen vypomáhám. Jednou pracuji hodin třicet, podruhé čtyřicet. Pokaždé si to však užívám a i když zapojuji svoje klasické vystresované chvilky, vnímám i pohodu a učím se portugalský přístup k věci. A většina aktivit, procházky městem, výlety po okolí, uvítací dny na univerzitách a všelijaké tematické večery a party mi ukazují něco nového z Portugalska, z místního životního stylu, z kultury.

Musím se přiznat, že před odjezdem jsem všem říkala, jak si nejsem jistá, jestli to bude dost profesionální, že to spíše bude taková zábava pár lidí nic na úrovni, sama sebe jsem musela několikrát ujišťovat, že jsem si vybrala správně a že to všechno bude stát za to. Teď se tomu směji, protože Erasmus Life Lisboa bylo asi jedno z nejlepších životních rozhodnutí a po roce a půl v někdy pochmurném a lehce depresivním Dánsku, znovu dýchám naplno. 

Lisabonské výhledy

Po týdnu jsem si Lisabon rozdělila na takové čtyři části, které Vám i dnes představím. Bairro Alto, centrum, Alfama a ten zbytek. Následující řádky budou tedy ryze turistické a snad i nápomocné, pokud se do Lisabonu někdy vydáte, jako že byste měli. Určitě!

Bairro Alto, ta první čtvrť, co jsem poznala a o které jsem nevěděla, že je to jeden ze sedmi lisabonských pahorků. Párkrát tam a zpátky a konečně mi bliklo, bairro alto v doslovném překladu vysoká čtvrť. Proslavená je jako party oblast a jen těžko najdete ulici bez baru. Pravdou je, že přes den by se Vám to možná podařilo, většina podniků je zapadlá za starými nenápadnými dveřmi v ošuntělích domech. Večer je to však jiný svět a vy se ani nestačíte divit, kde všude Vás zvou na happy hours se sangrií. Krásné výhledy na celé město jsou z Miradouro de S. Pedro de Alcântara a taky z Elevador de Santa Justa. Loudáním se uličkami pomalu přejdete do části Chiado/Baixa, kde byste neměli minout tramvajové výtahy Ascensor da Bica a Elevador da Gloria, náměstí Praça Luís de Camões, kudy projíždí slavná dvacet osmička a odkud se přes nákupní třídu dolů z kopce dostanete na Praca do Rossio.

Rossio je hlavní lisabonské náměstí a dobrý záchytný bod ze kterého vezmete tramvaj, autobus či metro, anebo můžete zažít odbornou zdarma prohlídku města s Discover Lisbon. Zajímavostí jsou dvě identické fontány dovezené z Francie a zvláštní vlny vytvořené z dlažby po celém náměstí, které mají symbolizovat oceán. Rossio už řadím do kategorie centrum odkud je nejlepší se vydat směrem ulicí Rua Augusta, jež je plná restaurací, kaváren, pekáren a pouličních umělců, zakončená obloukem Arco da Rua Augusta, na který si můžete vyšlapat nahoru. Výhledem Vám bude Praca do Comercio, nekonečné nábřeží řeky Tajo a most Ponte 25 de Abril.

Do poslední kategorie spadá Alfama a její dlouhá přítomná historie s několika vyhlídkovými terasami, jako Miradouro de Santa Luzia nebo Miradouro das Portas do sol. Za návštěvu prý stojí Castelo de São Jorge, kostel ležící na jednom z vrcholků Lisabonu má zároveň rozhled na celé město zase z jiného úhlu. V tomto hezkém přehledu najdete celých třicet vyhlídkových bodů na Lisabon. Alfama je také kolébkou typické portugalské lehce depresivní hudby fado, kterou to tady zní v v každém baru a portugalská kultura je přítomna všude. Katedrály, kostely, muzea jenom dokreslují vznešenou atmosféru.

Lisabon, hlavní město ibero-americké kulktury 2017, by tedy měli navštívit ti, co se nemohou rozhodnout, jestli jet na výlet poznávací nebo spíše odpočinkový k moři. Tady zkombinujete historickou metropoli s oceánskými plážemi do třicetiminutové vzdálenosti a to všechno za dostupné peníze. Portugalsko je levnější než Itálie, Francie nebo Španělsko, lidé jsou milí a říká se, že je tu bezpečno.

PS. O odlehlém Belému příště.

Síla oceánu

Původně jsem chtěla psát turistickou omáčku okolo lisabonských památek a čtvrtí, ale sobotní teambuildingový výlet po pobřeží změnil plány. Z fotek asi chápete proč, neměla jsem slov. Čistá obloha, oceán a někde v dálce Amerika.

Autobusem i vlakem se z Lisabonu k pobřeží dostanete do dvaceti minut a rovnou na místa, kde se matka příroda opravdu vyřádila a kde se Vám ze všech těch svěžích naturálních barev zatočí hlava. My jsme začali v městečku Cascais, u přírodního úkazu s názvem Boca do Inferno, v překladu pekelná ústa, kde ze síly oceánu doslova mrazí. V jedné minutě je to harmonická poezie klidu a v té druhé se zvednou i několikametrové vlny, které pak bijí o pevné útesy, slaná voda osvěží i Vás a přistihnete se zírajíc s otevřenou pusou. Peklo, se tady tomu místu říká taky proto, že zde lidé občas spáchají sebevraždu.

Cesta po západním pobřeží je plná oceánských výhledů a skal, po kterých si můžete udělat i procházku. A když to z Cascais vezmete hodně na západ, minete několik pláží a úzkými serpentinami vystoupáte přes vesničku Azóia nahoru, dorazíte k rozfoukanému mysu na nejsevernější bod pevninské Evropy, útes Cabo da Roca. Tam, kde podle portugalského básníka Luíse de Camões „země končí a moře začíná“ a kde si to dle mého názoru i s turisty stále zachovává svou syrovost. Vy tak ze zhruba stometrových útesů můžete v dálce hledat tu Ameriku, anebo se jen tak dojímat čirou krásou.

Tohle místo je součástí Národního parku Sintra-Cascais a za zastávku stojí i paláce přímo v Sintře, kam se snad brzy podíváme i my. Dnes Vám tu tedy nechám fotky a nebudu rušit více slovy.

PS. Po těch pár dnech cítím, že je to tady přesně TO místo, kde bych teď měla být a myslím, že takovouhle správnost jsem ještě nikdy necítila. Možná je to místem, lidmi, sluncem, skvělým pečivem anebo mnou. A to jsem první den prořvala!

Portugalská atmosféra

Tramvaj, modře vydlážděný dům s železným balkonem, stolky z místní pekárny ledabyle okolo, pouliční umělec, vedle žebrající děda. Lisabonská krása v kostce, zapomněla jsem na sluníčko, které oceňuji jako nikdy předtím a celé dny ho doslova hltám každou volnou chvíli. To je za tu dánskou tmu a déšť.

Mé dojmy jsou stále těžko strukturovatelné, ale jsou pozitivní, plné nadšení a čiré radosti. Tu nezkazí ani prý už měsíc tekoucí pračka nebo toxický zápach z lednice. O bydlení napíšu brzy, hned jak sesbírám pár dalších chutných historek. Po každodenním brouzdání ulicemi se tady pomalu orientuji, centrum s památkami máme odsud opravdu na dlani a to vandrování a pozorování nového života je balzám na duši. Užívám si kafíčkování, sladké pekárny, čerstvé ovoce a i ten pocit, že si to všechno člověk může dovolit. Ceny v podnicích jsou tu opravdu nízké. Čeho si ale všímám každý den je chudoba, míněna jako nižší životní standard. V Dánsku prostě chudé lidi nepotkáte nebo nepoznáte. Tady je jich hodně a poznáte je vždycky, za půlhodinu ve městě Vás pětkrát prosí o peníze, pro ně, pro jejich psa, na jejich léčbu HIV, na hračky nemocným dětem a podobně. Člověk těžko pozná, který jedinec by peníze opravdu potřeboval, proto se vždy radši vymlouvám, na to, že nemám hotovost. Po bezpodmínečném bezpečí v Aalborgu si tady několikrát do hodiny kontroluji telefon s peněženkou a kabelku nosím zásadně na břiše. Jedna z prvních věcí, co mi byla taky na začátku řečena, byli častí kapsáři a hned po nich podvádějící taxikáři. Peníze mě přivádí ještě k další myšlence, kartou tady zaplatíte maximálně v supermarketech, všude jinde jenom hotovost.

Co mě baví po ránu, je portugalský styl čištění ulic. Bary jsou plné jak přes víkend, tak i v týdnu a většina odpadků tak končí na zemi. Chytří a líní Portugalci mají své čistící čety v zelených vestičkách, které každé ráno naběhnou s hadicemi na vrchol ulice a odtud jednoduše pustí vodu a doslova sprchují vše, co jim přijde pod nohy. I když se tady teplota pod nulu mockrát nedostane, okolo deváté ráno se mokrým klouzačce a mokrým botám nevyhnete. Celkově se tady toho ráno moc neděje, obchody otevírají okolo desáté, přičemž přes den si dají pauzu klidně na dvě hodiny a večer zavírají v osm. Běžce potkáte jen těžko, ale míra cizinců a s nimi i celkově úroveň angličtiny je vyšší. Vyšší v porovnání se Španělskem nebo ?Českem?, určitě ne s Dánskem. 

PS. Španělsky mi nerozumí a tu modrou oblohu jsem NEpřikreslila.

Lisabon na příští tři měsíce

První ohlas nabitý zmatených portugalských dojmů je tady. Nebudu psát o kultuře, jídle nebo o tom, jací lidé tu vlastně jsou, na to mám čas další tři měsíce poznávání a dneska bych jen chtěla vlastně sdílet ty první pocity. Pocity z prvních dvou dnů v hlavním městě Portugalska, Lisabonu, kde od pondělí začínám svou stáž.

Je tu krásných třináct stupňů a svítí sluníčko. Město má atmosféru a historii, krásnou architekturu a taky takovou zašlou špínu, které si prostě po životě v Dánsku všimnete. Uličky, chodníky a chodby jsou úzké tak akorát pro jednoho. Řidiči jsou zběsilí. Restaurace, bary a kavárny s vystrčenými stoly jsou vždy plné hlasitě juchajících Portugalců a jsou tak levné. Bydlím s Brazilkou, Italy, Turkem a klukem z Nigérie, kuchyň je silně na punk, jak by se řeklo, pokoj je vymrzlý, ale bude to skvělý. Po dvou dnech mohu říct, že zemi a město jsem si určitě vybrala správně.

Lisabon, alespoň jeho centrum se čtvrtí Bairro Alto, kde bydlím, působí jižansky a hodně odlišně než na co jsem poslední roky byla zvyklá u nás na severu. Všechno je staré ale zároveň to má své kouzlo, je tu hodně ruchu a dění, budovy jsou vysoké, s klasickými balkonky, rozdělené úzkými uličkami. Cinkají tu tramvaje, u nás hlavně ta slavná 28, stále je to tu z kopce do kopce a díky tomu je nespočet výhledů. Všechno pozoruji, zkoumám a porovnávám a moc ráda Vám o tom brzy napíši.

Cestování sem jsem si samozřejmě musela zpestřit nějakou tou komedií. Myslím, že to začalo na letišti, kde jsem 23,3 kg musela stáhnout na 20,9 kg přičemž už mi příruční kufr přetékal věcmi, až se mu rozjel zip a kabelku jsem ani nezapnula. Další fází bylo se tedy dostat už s praskajícím kufrem, kabelou, dekou a šálou v ruce  k turniketu a nenápadně zmizet do letadla. Prošlo to. Horší to bylo při cestě na byt. Autobus mě dovezl zhruba 500m od místa, mapa mi říkala jedenáct minut chůze. O tom, že bydlím na kopci, jsem neměla ani páru. Z jedenácti se nejdřív stalo dvacet, to když jsem si spletla směr a pak zhruba padesát, když jsem vyšla podle mě ten nejprudší krpál v Lisabonu, kde jezdí pouze takový starodávný výtah a chodník je tak úzký, že se mi tam nevešel ani jeden kufr. Nepomohl mi nikdo a já se tedy v zimním kabátu a zhruba čtyřiceti kily v rukou vyšplhala nahoru. A takhle splavená jsem po hodině taky dorazila do mého budoucího pracoviště. Velice reprezentativní stav.

Je to tu úplně jiné a člověk si bude zvykat, ale zase to stojí za to a jen po těch pár hodinách se cítím obohacená. Ne věcmi, ale pocity, zážitky, myšlenkami, lidmi, místy.

PS. Myslím, že z naší kuchyně budou zábavné historky. Dneska jsem si udělala čaj, do ničeho většího se zatím radši nepouštím. 

Silvestr po skandinávsku

Předtím než začne poslední severská epizoda nesoucí název „Zabal svůj život do třiceti kilo“, chtěla bych se dnešním zápiskem vrátit k bláznivému dánskému Silvestru, který jsme tu zažili poprvé a po kterém jsme rádi, že máme obě oči, ruce i nohy. A my si až do půlnoci říkali, proč mají všichni na hlavách ty brýle. No, rychle jsme pochopili.

Začalo to asi týden před posledním večerem tohoto roku, kdy se po celém městě na veřejných prostranstvích otevřeli bílé silvestrovské stany, plné rachejtlí, masek, konfet a taky těch brýlí. Připomínalo nám to asi tak jako když u nás o Vánocích vyrostou stánky s kapry. V těchto stanech to alespoň tolik nesmrdělo. V normálních supermarketech se kromě super levného alkoholu prodávali speciální edice novoročních sušenek kransekage, které si spousta rodin peče i doma a následně je skládá na sebe do dortu ve tvaru kužele, který spolu s dánskými vlaječkami slibuje štěstí a bohatství do nového roku.

Kromě sledování projevu královny a komediální skeče v televizi, drží Dáni s příchozí půlnocí další tradici a tou je skok do nového roku. Z předchozích článků určitě víte, že když se tady pije tak se pije hodně a taky je to hodně vidět. Pokud Vás tedy nezraní petarda je dost možné, že Vás povalí skákající Dán, co stihne halekat GODT NYTÅR a ještě si přitom většinou zvrtnout kotník. Skok má pro změnu symbolizovat zvládnuté překážky a výzvy v nadcházejícím roce.

V Aalborgu, asi jako každém větším městě, to začalo bouchat okolo páté odpoledne a práskalo ještě ve tři ráno. My, obklopeni dánskými přáteli, jsme se na ohňostroj přesunuli k fjordu, kde se kromě davu lidí zintenzivnil i vítr a několikrát se tak stalo, že jsme před útočící rachejtlí, kterou sfoukl vítr, doslova utíkali. Ohňostroje nad vodou byli ale nádherné. Ekologičtí Dáni si to prostě jednou za rok opravdu užili a bylo jim tak nějak fuk, jestli to přežijí nebo ne. Po takové noci si pak dovedete představit, jak vypadalo město. Sklo z lahví, autobusových zastávek, ale i výloh všude. Divoké, ale příjemné, ceny v barech nebyly natažené a taxikáři si neúčtovali trojnásobky.  

Teď nás tady zasypala trocha sněhu a užíváme si i nějaké ty mrazíky. Ty jsou hezké za oknem, ne ze sedla kola. Já jdu plánovat strategii balení a možná se ještě ozvu plná nostalgie při noční cestě vlakem do Kodaně, odkud v pátek ráno poletím. V pátek třináctého, yes.

PS. Blog teď najdete pod zapiskyzesveta.blogspot.com

2017

První podvečer v novém roce, aalborgský mekáč a já se snažím napsat ten očekávaný novoroční příspěvek, jenž měl být plný odhodlání a motivace. V harmonickém fast foodu provoněném smaženými hranolky jsem protože za A, knihovna byla zavřená a za B proto, že nám soused odstřihl internet. Motivaci nám bere šéf, který zas něco zmotal, slunce nebylo spatřeno už týden a to odhodlání, posunout tyhle články na kolej veřejnou, mi také vyprchalo.

Ano, návrat na sever byl zase okořeněný. K pousmání už bych jen dodala vystříkané voňavky od našeho hosta z airbnb. Tak proto ta poznámka o zápachu v jeho zpětném hodnocení. S návratem přišly ale také ty klasické myšlenky a otázky proč to vlastně dělám, když každé loučení potlačuji slzy, které pak v Dánsku nechám proudit a první dva dny jsem přesně ta řvoucí hysterka. Pak se člověk ale projde po městě, koukne z okna, jde na nákup a odpovědi na všechny ty otázky se pomalu ale jistě vyjasní. Je to splněný sen.

Veřejně přiznávám, že mi ta loučení rvou srdce. Doma v Česku jsem šťastná, šťastnější než v Dánsku, ve Španělsku nebo co budu v Portugalsku. Ale ta cizina, má něco nepopsatelného, nějaký takový zvláštní pocit, kterému se to štěstí s rodinou tak nějak vyrovná. Adrenalin, vzrušení, sebejistota, uvědomění a taky schopnost ocenit sama sebe. Já totiž bohužel/bohudík všechno tohle cestování a volení těžších, ale zajímavějších životních cest dělám taky proto, abych přesvědčila sama sebe, že na to mám. Díky tomuhle někdy komediálnímu dokazování sama sobě taky jedu do Lisabonu, abych se znovu ujistila, že to zvládnu. Často to taky dokazuji ostatním a je to strašně vyčerpávající, ale to jsem já.Trochu tragické a na hlavu, já vím.

K novému roku jsem si taky dala takovou výzvu pozvednout tyhle mé zápisky trochu výše. Bije se ve mně názor, že pokud člověk chce, najde si sem cestu nenásilně bez jakékoliv propagace na sociálních sítích. Na druhou stranu jsme v době, kdy co není na Facebooku jako by nebylo. Jako studentka marketingu bych i věděla jak to udělat, ale jako Veronice se mi propagace mě samotné absolutně příčí. I když mi čísla ukazují, že už to asi nečte jen rodina, stále váhám a představa, že bych byť jen jednou měla sdílet svá vlastní slova, která nepojednávají o módě, kosmetice nebo jak zhubnout paleo stravou, je pro mne scifi. Většinou jsou to totiž zážitky rozlítané pracující studentky, milující pyžamové dny, samotu a klid domova. Snídaně si nefotím, vegan nejsem, nemám žádnou cool hipster partu ani pekáč buchet na břiše  a fotku na Instagram postuji zásadně v sedm večer, kdy jsou sociální sítě plné lidí a já tak zvýším šanci na víc než deset lajků.

 Možná jižní drive z Portugalska, možná Vy, něco mě musí přemluvit.

Do nového roku Vám, i sobě, přeji odvahu, sebejistotu, lásku a štěstí. A taky peníze, s nimi je to jednodušší. A i když se budu opakovat, vyjeďte. Vyjeďte, jestli můžete a poznejte něco nového, ať už to bude lepší či horší, vždycky Vás to změní a posune osobně. A pak o tom někam napište, já si to moc ráda přečtu.

PS. Příště naposledy z Dánska a pak už jen z PORTUGALSKA.