EURODĚTI

Dnešní zápisek je už STÝ a symbolicky jsou má slova jen úvodní. Po čase otravování jsem totiž přesvědčila svého staršího milovaného bráchu, aby mi něco sepsal. Důvodem je jeho roční pobyt v Německu, který se Vám v následujících dvou příspěvcích pokusí přiblížit. Bráchovi je čerstvých osmnáct, má srdce na správném místě a v hlavě pořádek...

Pasov, 14.10.2016

Jsem studentem třetího ročníku klatovského gymnázia a o instituci zprostředkovávající hostující rok na jednom z bavorských gymnázií jsem se dozvěděl od jednoho staršího kamaráda, který již toto dobrodružství absolvoval. Ihned jsem se začal zajímat více a měl jsem opravdový zájem, protože umět minimálně jeden cizí jazyk je naprosto nezbytné a s učením ve škole se roční pobyt v Německu nedá srovnávat. Ne malý podíl na mém rozhodování, zda do toho jít, mělo i to, že celý pobyt se dá prakticky zvládnout bez větších nákladů, jelikož je hrazen z EU.

Mé počáteční nadšení odpadlo, když jsem musel už opravdu začít se zařizováním všemožných papírů a došlo mi, že to asi nebude procházka růžovým sadem. Přeci jen v sedmnácti máte trochu jiné starosti. Zcela vážně jsem i přemýšlel, že to vše vzdám, nicméně jsem si to naštěstí rozmyslel. Byla by škoda, toho všeho nechat jen kvůli lenosti, a tak jsem pokračoval v plnění pokynů a pokračoval dále. Po mém zařazení mezi účastníky Gastschuljahru 2016/17 mi bylo oznámeno, že s největší pravděpodobností strávím oněch 8 měsíců v Pasově a bydlet budu u staršího pána, který žije už sám. Z toho, že budu bydlet v Pasově, jsem nebyl moc nadšený, přeci jen je to dál a v nabídce byla města o dost blíže, ale již teď zhruba po měsíci, můžu říci, že mé obavy nebyly na místě.

Ihned po první návštěvě Pasova, školy i onoho staršího pána jsem si uvědomil, že nic lepšího mě potkat nemohlo. Můj gastvater se jmenuje Hubert, je mu 79, učí se češtinu, chodí na kurzy kytary a je jednoduše boží! V moment, kdy poprvé promluvil, mi spadl velký kámen ze srdce. Hubert nemluví bavorsky, což je obzvlášť u starších lidí obvyklé. I když jsem mu v celku rozuměl, konverzoval spíše s mým taťkou, což mi ani nevadilo. Po pár hodinách jsme jeli zpátky a myslím, že nadšený jsem nebyl jen já, ale i mí rodiče.

Když jsme do Pasova jeli podruhé, už to bylo s plným kufrem věcí, dvěma koly a s trochou nervozity, neboť mě čekal nástup do školy. A když jsem stál, před dveřmi mé nové třídy, všechno mi to došlo. Od teď jen německy!

O studiu, škole a životě příště.

PS. Za to, že jsme tak úžasné, dobrodružné a odvážné EUROděti vděčíme našim nejlepším rodičům. A nejkrásnější na tom je, že i přes ty dálky jsme všichni pořád pospolu. 

Stáž

Prvním řádkem děkuji za ohlasy k minulému článku, myslím, že to bylo spíš tou fotkou haha, ale stejně. Tím druhým sděluji, že v lednu mířím do PORTUGALSKA.

INTERNSHIP je tady v Dánsku součástí většiny programů ať už se jedná o management, ekonomii, učitelství nebo porodní asistentku. Mě za celého bakaláře čeká rovnou dvakrát a je naší zodpovědností si pozici kdekoliv na světě – neplacenou – najít sami. S rozesíláním desítek CV a motivačních dopisů v češtině, angličtině i španělštině jsem začala někdy v červenci a během prázdnin tak získala vizi, kde bych asi chtěla pracovat.

Nejjednodušší cesta byla ta pražská a možnost se vrátit alespoň na tři měsíce do Česka. Něco, co by nejvíce potěšilo mamku s babi. Shodou okolností mi bylo i kladně zodpovězeno na většinu žádostí. Ty jsem víceméně zaměřovala na sportovní a organizační management, komunikaci a PR. Úplně původní myšlenka bylo ale taky zůstat tady v Dánsku. Byla jsem to však zas jen já a moje protivná povaha, která by se snad i styděla, že si vybrala tu jednoduchou cestu, kdo se rozhodl pro další dobrodružství ve světě Evropě.

Emaily mířily tedy do různých sportovních svazech po celé Evropě. Jelikož mé nabídky nebyly odpověďmi na vypsané pozice, ale pouze random maily, většina organizací se mi neozvala, a to ani ze Španělska, kam jsem chtěla zpátky kvůli osvěžení řeči. No, a když tedy nevyšlo ani Španělsko, zbývala země hodně podobná stylu života Španělů. A proto, že už mám koupenou letenku, mohu to oficiálně zveřejnit. Třináctého ledna letím do hlavního města PORTUGALSKA, LISABONU. A co, že tam budu dělat?

Skrz neziskovou organizaci Placement Portugal, se kterou skvěle komunikuji do teď, jsem absolvovala pohovor na pozici event organizer/manager v organizaci Erasmus Life Lisboa, jež se stará o přijíždějící Erasmus studenty tím, že jim zajišťuje hlavně nabitý zážitkový program v průběhu celého roku. Já budu tedy součástí organizačního týmu s povinnostmi zahrnující plánování, zajišťování, organizování a snad i nějaký ten marketing aby mi to ve škole schválili. 
Možná si teď řeknete, že to nemá co dělat se sportem, ale jak jsem na začátku říkala, stáže máme dvě, takže jsem nabídkám byla víceméně otevřená a brala i to co bude třeba jen zábava. A upřímně tak nevím, zda mi Lisabon dá něco co do profesionálního posunu, ale určitě to bude ta právě ta zábava a zážitky. A hlavně nová země, nová kultura, místa, kuchyně, lidé. A to já miluji. Jo a taky jsem si naprosto jista, že tam bude lepší počasí než tady. A ať mi nikdo netvrdí, že NE!!!

PS. Díky Erasmus a Obelski grantu mě taky neomezuje finanční stránka, protože tyto příspěvky pokryjí velkou část nákladů a na to ostatní poslouží momentální pracovní nasazení. Vtipem je, že když jede na Erasmus člověk z Česka, dostane okolo 500e, když jedu já z Dánska bude to maximálně 300-350e a to z důvodu ekonomického postavení této země. Takže smůla.

Po roce v bodech

Nás nepřekvapí, když během pěti minut svítí sluníčko, prší i zespoda, fičí hurikán a na obloze duha.

Nás stále udivuje, že Česko je podle Dánů CZECHOSLOVAKIA, že umíme RUSKY a že Tjekkiet je TURECKO.

Zjistili jsme, že se tady poměrně dost plýtvá jídlem a není nám tak hloupý občas si zajít pro čerstvé ovoce a zeleninu (lososa, pečivo, sušenky,….) do kontejneru.

Víme, že co není ORGANIC, BIO a DANSKE, si průměrný Dán nekoupí.

A taky že skupinová práce se aplikuje skrz všechny společenské vrstvy a obory.

Nás nepřekvapí, že se omladina válí opilá okolo Jomfru už v devět večer za každého počasí.

Obdivujeme děti v kraťasech a tričkách opět za každého počasí.

Vidíme zásadně černobílé IKEA domácnosti s designérskými prvky.

No a taky už víme, že Dánsko má národní tým PODVODNÍHO RUGBY (zkuste si najít videa na youtube, Martin chodí hrát do aalborgského klubu a jenom sledovat to pod vodou je zábava).

Nejíme mléčné výrobky, protože jsou tak nějak silně mléčné, za to milujeme skořicové šneky a všechny druhy ALKO limonád.

Nepřestanou nás překvapovat dopravní prostředky na cyklostezkách, posledně to byl zastřešený vozík pro handicapované, kárka za kolo se šesti dětmi, nebo jakási šlapací motokára ve tvaru rakety.

Taky jsme poznali, co je to odmítnutí, nezájem, zklamání, bezohlednost a arogance.

Ale zase víme, že je tady nárok na příspěvek na bydlení, na studium, na děti, na dopravu, na nezaměstnanost, na mateřskou a snad i na křečka.

Po roce v Dánsku si můžeme zajít do nejlevnější restaurace - bez výčitek, skoro.

A po roce jsme taky konečně díky SU a práci finančně nezávislí a můžeme tak žít alespoň z poloviny jako dánští studenti.

PS. Po roce v Dánsku vím, že ve dvaceti letech jsem toho stihla a zvládla docela dost, ale stejně mi to nebylo dost dobrý. Po zkušenostech života ve Španělsku a tady, se na povinnou tříměsíční stáž chystám opět opustit komfortní zónu a vyzvat sama sebe k dalšímu dobrodružství.  Pokud se nestane nic neočekávaného, od ledna se můžete těšit na zápisky z teplejší krajiny. A možná až ta třetí země mi dodá odvahu trochu zpropagovat tady ty řádky.

Babí léto

Babí léto existuje i tady na severu a my si ho užíváme naplno, třeba dneska v parku na beach volejbale, v tílku a kraťasech. Celé září bylo lepší počasí než prázdninový červenec, za celou dobu jsem promokla a píchla Zebru jen jednou.

Optimismus z počasí zvedl taky email z daňového úřadu, oznamující, že nám byla uznána slavná SU. A tak po roce snění očekáváme prvního října tučnou výplatu. – kterou snad v dubnu nebudeme muset vracet – Číňan, o tom jak by měly být nastaveny daňové karty, nemá ani páru a bohužel se mu nedají nijak vysvětlit ani složitější věci ohledně potřebného počtu hodin, hodinové mzdy a dne výplaty. (Jelikož máte dva příjmy – SU a plat musíte mít dvě různé daně, my tak máme strženo 8%, a 38% z platu).  Nicméně PLATÍ, sushi jíme čtyřikrát týdně a jsou na nás hodní i když se jejich slovní zásoba pohybuje na pár slovech typu halo, okay, yes, here, take care. Nelze si tedy stěžovat. 

– Třeba říct, že hlavně pracuje Martin. Já poté co jsem vyměnila (buď já, nebo šéf) objednávky, dostala špatně zaplaceno od zákazníka a přemlouvala policisty, aby mi nedali pokutu, mám přeci jen trochu respekt a taky trochu stres. Takže se snažím chodit jen dishwasherovat. Talířky jsou totiž nerozbitný, hůlky plastový a kuchyň stará. Žádné riziko katastrofy.-

Minulý týden byl pro nás také zkouškovým, pro Martina úplně premiérově. Se svou dánskou skupinou dostali desítku, a sám říká, že je vidět jak přirozená group work pro Dány je, začínají s ní už od základní školy. U mě byly obě dvě skupiny taky pohodové, hlavním důvodem je fakt, že jsme měli na zadání jen týden, tudíž jsme si ani nemohli lézt na nervy. První blok electives jsem tedy zakončila zkouškou z Project Management za dvanáct a z Digital Marketingu za deset. Znovu to byly lekce založen na praxi s externími přednášejícími z firem, jenž spolupracují s naší školou.

PS. Jedna příhoda ještě z domova. Jsme trochu postižení necháváním otevřených dveří. Kdykoliv jsme tedy doma, dveře jsou zásadně dokořán. No a jednoho slunečného odpoledne nás přišel navštívit KRÁLÍK. Nejdřív jsme si mysleli, že je to jeden z těch divokých, kterých tu hopsá požehnaně. Z bližšího zkoumání to vypadalo na domácího zatoulaného mazlíčka. - Doteď jsme si mysleli, že je tu zákaz zvířat, chudák králík se prozradil. - No nicméně Martin začal obcházet sousedy, jestli nemají králíka, že jeden je u nás v bytě. No dovedete si to představit: ´Hi, do you have rabbit?.´ Majitelé se našli, a i když vypadali, že je jim tak trochu šumák, pečínka nebyla.

Sue z Jižní Koreji

Naši pohodlnou postel jsme zase propůjčili hostům z airbnb, my máme ustláno na zemi a vyděláváme tak velké peníze. Tentokrát to ale byla nabídka, kterou jsem přijala bez váhání. Do soboty tu totiž máme Sue z Jižní Koreje, která je jednoznačně tím nejinspirativnějším a nejodvážnějším člověkem, jež jsem měla možnost potkat. Následující řádky Vám ukážou proč.

Sue je dvacet osm let ale jako klasická Asiatka vypadá na dvacet, a taky se tak chová. Je bezprostřední, stále se směje a občas vydává zvláštní zvuky. Jako správná cestovatelka využívá každou chvíli a tak se většinou potkáme jen u snídaně. V Dánsku bude celý měsíc a pobyt má rozdělený do několika měst. Prý tak nějak cítila, že je v jejím cestovatelském dobrodružství je čas na Dánsko.

Její zážitky začínají v devatenácti letech, kdy odjela na rok do Indie, do zapadlé vesnice, kde učila děti angličtinu. Jak sama říká, na to aby tohle člověk udělal, musí být fakt hloupý, protože teď už ví, že by tam klidně mohla umřít. Z nedostatku hygieny byla několikrát nemocná a celkově se na jejím těle pobyt negativně projevil, duševně však vyspěla a posunulo ji to zas o kousek dál. Po osmiměsíční práci, při které to chtěla několikrát vzdát, ale nikdy to neudělala, následné čtyři měsíce cestovala. Cestování po celé západní Indii přebilo předchozí náročnou práci a Indii si zamilovala, dvakrát se do ní už vracela.

Po indickém dobrodružství šla ve své domovině na dvouletou college studovat architekturu. Po několika měsících práce ji celé odvětví a architektonický průmysl zklamal, hlavně z důvodu a teď cituji ´it´s all about the money´. V této chvíli se v ní opět probudil cestovatelský duch a odjela žít na Nový Zéland. První měsíce strávila prací na lamí farmě a dalších několik v Queenstownu, kde měla štěstí na práci servírky v indické restauraci. Díky jazyku, který se naučila právě v Indii, z ní byli všichni nadšení.

Po Zélandu přišla Austrálie a zase začala na farmě, tentokrát s několika cizincem sbírali třešně a starali se tak nějak o vše. Majitelům byli za otroky a po měsíci se Sue rozhodla odjet do Melbourne. Tam nemohla najít práci a přesunula se tak do Adelaide, které si zamilovala. Bydlela v jakési kempinkové chatce a dalších půl roku pracovala v restauraci Jamieho Olivera, kde se z dishwashera vypracovala na šéfkuchaře italského menu.

A teď přichází to nejvíc neuvěřitelný, SUE CHODILA A STOPOVALA TŘI MĚSÍCE V TASMÁNII, SAMA. Jen ona, krosna, stan, mp3 a jednou za týden civilizace. Jak sama říká, zítra může umřít, protože viděla to nejkrásnější na světě, tamní příroda je prý neskutečná, živá, barevná a ohromující, a vy tak vlastně nikdy nejste sami. Samozřejmě ne všechny dny šli hladce. Při desetidenním treku do vnitrozemí k nejvyšší hoře jí došlo jídlo a taky promokla na kost, ale to, co pak v pět ráno viděla pod sebou, bylo nepopsatelné. Plakala tou krásou a já při vyprávění měla husí kůži. Návrat do reality byl těžký, ale vzpomínky a zážitky už jí nikdo nevezme.

Poté se vrátila zpět do Jižní Koreje vydělat nějaké peníze na další cesty. V té době už byla freelance spisovatelka, píšící pro různé časopisy a weby, což dělá do teď. K tomu si na cesty vydělává v restauracích nebo barech. Posledními destinacemi, kde se zdržela po více měsíců, bylo Španělsko, konkrétně Madrid a Barcelona a taky Portugalské Porto. V obou zemí pracovala přes organizaci Helpex, kdy lidé bydlí u rodin a pomáhají jim s úklidem a starostí o domácnost zhruba čtyři hodiny denně a za to mají ubytování a stravu zdarma. Mezitím ještě navštívila Vietnam, Čínu, Japonsko a souostroví Vanuatu.

No a teď je Sue tady u nás a já hltám každé její slovo. Sue plánuje jen od oka, nemá Facebook, pije červené víno k obědu a posílá pohledy. Ty další budou chodit asi z Kanady a její finální destinací je Latinská Amerika. Kdo se dostal až sem, už možná rozbíjí prasátko, které ale, jak Sue Kim říká, nemusí být až tak tučné, chce to jen odvahu a ztrátu komfortní zóny.

 PS. A něco o Koreji? V Korey jsou lidé žijící tímto stylem života společností trochu odsuzováni a tak když se jí někdo zeptá, čím se živí, většinou si to nějak poupraví. Jinak jsou Korejci milí a vstřícní lidé. O Severní Koreji říká, že se do dvaceti třiceti let rozpadne a že v posledních měsících přibývá uprchlíků, nejen z řad chudých, ale právě rodin z vyšších vrstev. Ona sama když je v Koreji žije v Soulu a svou zemi, přírodu a jídlo miluje.

Naši pohodlnou postel jsme zase propůjčili hostům z airbnb, my máme ustláno na zemi a vyděláváme tak velké peníze. Tentokrát to ale byla nabídka, kterou jsem přijala bez váhání. Do soboty tu totiž máme Sue z Jižní Koreje, která je jednoznačně tím nejinspirativnějším a nejodvážnějším člověkem, jež jsem měla možnost potkat. Následující řádky Vám ukážou proč.

Sue je dvacet osm let ale jako klasická Asiatka vypadá na dvacet, a taky se tak chová. Je bezprostřední, stále se směje a občas vydává zvláštní zvuky. Jako správná cestovatelka využívá každou chvíli a tak se většinou potkáme jen u snídaně. V Dánsku bude celý měsíc a pobyt má rozdělený do několika měst. Prý tak nějak cítila, že je v jejím cestovatelském dobrodružství je čas na Dánsko.

Její zážitky začínají v devatenácti letech, kdy odjela na rok do Indie, do zapadlé vesnice, kde učila děti angličtinu. Jak sama říká, na to aby tohle člověk udělal, musí být fakt hloupý, protože teď už ví, že by tam klidně mohla umřít. Z nedostatku hygieny byla několikrát nemocná a celkově se na jejím těle pobyt negativně projevil, duševně však vyspěla a posunulo ji to zas o kousek dál. Po osmiměsíční práci, při které to chtěla několikrát vzdát, ale nikdy to neudělala, následné čtyři měsíce cestovala. Cestování po celé západní Indii přebilo předchozí náročnou práci a Indii si zamilovala, dvakrát se do ní už vracela.

Po indickém dobrodružství šla ve své domovině na dvouletou college studovat architekturu. Po několika měsících práce ji celé odvětví a architektonický průmysl zklamal, hlavně z důvodu a teď cituji ´it´s all about the money´. V této chvíli se v ní opět probudil cestovatelský duch a odjela žít na Nový Zéland. První měsíce strávila prací na lamí farmě a dalších několik v Queenstownu, kde měla štěstí na práci servírky v indické restauraci. Díky jazyku, který se naučila právě v Indii, z ní byli všichni nadšení.

Po Zélandu přišla Austrálie a zase začala na farmě, tentokrát s několika cizincem sbírali třešně a starali se tak nějak o vše. Majitelům byli za otroky a po měsíci se Sue rozhodla odjet do Melbourne. Tam nemohla najít práci a přesunula se tak do Adelaide, které si zamilovala. Bydlela v jakési kempinkové chatce a dalších půl roku pracovala v restauraci Jamieho Olivera, kde se z dishwashera vypracovala na šéfkuchaře italského menu.

A teď přichází to nejvíc neuvěřitelný, SUE CHODILA A STOPOVALA TŘI MĚSÍCE V TASMÁNII, SAMA. Jen ona, krosna, stan, mp3 a jednou za týden civilizace. Jak sama říká, zítra může umřít, protože viděla to nejkrásnější na světě, tamní příroda je prý neskutečná, živá, barevná a ohromující, a vy tak vlastně nikdy nejste sami. Samozřejmě ne všechny dny šli hladce. Při desetidenním treku do vnitrozemí k nejvyšší hoře jí došlo jídlo a taky promokla na kost, ale to, co pak v pět ráno viděla pod sebou, bylo nepopsatelné. Plakala tou krásou a já při vyprávění měla husí kůži. Návrat do reality byl těžký, ale vzpomínky a zážitky už jí nikdo nevezme.

Poté se vrátila zpět do Jižní Koreje vydělat nějaké peníze na další cesty. V té době už byla freelance spisovatelka, píšící pro různé časopisy a weby, což dělá do teď. K tomu si na cesty vydělává v restauracích nebo barech. Posledními destinacemi, kde se zdržela po více měsíců, bylo Španělsko, konkrétně Madrid a Barcelona a taky Portugalské Porto. V obou zemí pracovala přes organizaci Helpex, kdy lidé bydlí u rodin a pomáhají jim s úklidem a starostí o domácnost zhruba čtyři hodiny denně a za to mají ubytování a stravu zdarma. Mezitím ještě navštívila Vietnam, Čínu, Japonsko a souostroví Vanuatu.

No a teď je Sue tady u nás a já hltám každé její slovo. Sue plánuje jen od oka, nemá Facebook, pije červené víno k obědu a posílá pohledy. Ty další budou chodit asi z Kanady a její finální destinací je Latinská Amerika. Kdo se dostal až sem, už možná rozbíjí prasátko, které ale, jak Sue Kim říká, nemusí být až tak tučné, chce to jen odvahu a ztrátu komfortní zóny.

 PS. A něco o Koreji? V Korey jsou lidé žijící tímto stylem života společností trochu odsuzováni a tak když se jí někdo zeptá, čím se živí, většinou si to nějak poupraví. Jinak jsou Korejci milí a vstřícní lidé. O Severní Koreji říká, že se do dvaceti třiceti let rozpadne a že v posledních měsících přibývá uprchlíků, nejen z řad chudých, ale právě rodin z vyšších vrstev. Ona sama když je v Koreji žije v Soulu a svou zemi, přírodu a jídlo miluje.

Školní radosti a starosti máme konečně na krku oba dva, i M. se po půl roce čekání dočkal a možná nám konečně začal pravý studentský život.

Seznamovací dny se nesly v duchu her, party, jídla a hlavně free beers. Na Jomfru tak máme momentálně okolo čtyřiceti pěti poukázek na pivo zdarma do několika barů. První návštěva byla tedy, jak by se řeklo na pány. Barmanka se moc netvářila, okolí jen dychtivě závidělo a Martinovi to pivo i poprvé chutnalo. Další večer jsme zase zašli do shisha baru na vodní dýmku s vodním melounem, kde nám místní Aladin nonstop měnil uhlíky a kromě servírek jsme byli asi jediní návštěvníci NEarabského původu. – do barů chodíme po práci, s lehkým nádechem rybího odéru, přejedení sushi a konečně i bez finančních výčitek – Pár večerů jsme strávili i na náplavce když se tu naposledy ukázala Viking Star s 1600lidmi nebo se konali freestylové závody na jednokolkách.

Poprvé od přestěhování si začínáme všímat přibývajících občanů arabského či afrického původu. Jenom na atletice mám asi pět maminek chodících v burkách, černé pleti. Vůbec tím nikam nemířím a jen konstatuji, že se i tady počet uprchlíků zvyšuje. Potvrzuje to i jazyková škola, hlásící plné třídy. Na nový začátek kurzu stále čekám. Statistiky nám říkají jen o studentech, těch je tady 25% z celého Aalborgu. Hledající práci. Haha. M. má ve třídě několik Dánů, přispívajících kulturními poznatky. Tak například, většina dánských studentů si s SU nevystačí a tak buď pracují, nebo si berou státní studentské půjčky. Zvyklí jsou totiž na rozpočet o deseti tisících DKK.

Ještě bych chtěla zmínit článek z independent, uvádějící žebříček 67 zemí, kde si nejlépe najdete přátele. Dánsko na 60. místě je jen potvrzením místní povahy. Každopádně, my Češi jsme se umístili ještě hůře, a to 65. Má srdcovka Španělsko bylo na místě dvanáctém a faktem je, že když vzpomínám na letní aupair pobyty, obě dvě mé hostitelské rodiny nebyly schopné pochopit, že vážně budu moc ráda alespoň hodinu sama a večer co večer se chodilo s přáteli na sklenku.