Babí léto

Babí léto existuje i tady na severu a my si ho užíváme naplno, třeba dneska v parku na beach volejbale, v tílku a kraťasech. Celé září bylo lepší počasí než prázdninový červenec, za celou dobu jsem promokla a píchla Zebru jen jednou.

Optimismus z počasí zvedl taky email z daňového úřadu, oznamující, že nám byla uznána slavná SU. A tak po roce snění očekáváme prvního října tučnou výplatu. – kterou snad v dubnu nebudeme muset vracet – Číňan, o tom jak by měly být nastaveny daňové karty, nemá ani páru a bohužel se mu nedají nijak vysvětlit ani složitější věci ohledně potřebného počtu hodin, hodinové mzdy a dne výplaty. (Jelikož máte dva příjmy – SU a plat musíte mít dvě různé daně, my tak máme strženo 8%, a 38% z platu).  Nicméně PLATÍ, sushi jíme čtyřikrát týdně a jsou na nás hodní i když se jejich slovní zásoba pohybuje na pár slovech typu halo, okay, yes, here, take care. Nelze si tedy stěžovat. 

– Třeba říct, že hlavně pracuje Martin. Já poté co jsem vyměnila (buď já, nebo šéf) objednávky, dostala špatně zaplaceno od zákazníka a přemlouvala policisty, aby mi nedali pokutu, mám přeci jen trochu respekt a taky trochu stres. Takže se snažím chodit jen dishwasherovat. Talířky jsou totiž nerozbitný, hůlky plastový a kuchyň stará. Žádné riziko katastrofy.-

Minulý týden byl pro nás také zkouškovým, pro Martina úplně premiérově. Se svou dánskou skupinou dostali desítku, a sám říká, že je vidět jak přirozená group work pro Dány je, začínají s ní už od základní školy. U mě byly obě dvě skupiny taky pohodové, hlavním důvodem je fakt, že jsme měli na zadání jen týden, tudíž jsme si ani nemohli lézt na nervy. První blok electives jsem tedy zakončila zkouškou z Project Management za dvanáct a z Digital Marketingu za deset. Znovu to byly lekce založen na praxi s externími přednášejícími z firem, jenž spolupracují s naší školou.

PS. Jedna příhoda ještě z domova. Jsme trochu postižení necháváním otevřených dveří. Kdykoliv jsme tedy doma, dveře jsou zásadně dokořán. No a jednoho slunečného odpoledne nás přišel navštívit KRÁLÍK. Nejdřív jsme si mysleli, že je to jeden z těch divokých, kterých tu hopsá požehnaně. Z bližšího zkoumání to vypadalo na domácího zatoulaného mazlíčka. - Doteď jsme si mysleli, že je tu zákaz zvířat, chudák králík se prozradil. - No nicméně Martin začal obcházet sousedy, jestli nemají králíka, že jeden je u nás v bytě. No dovedete si to představit: ´Hi, do you have rabbit?.´ Majitelé se našli, a i když vypadali, že je jim tak trochu šumák, pečínka nebyla.

Sue z Jižní Koreji

Naši pohodlnou postel jsme zase propůjčili hostům z airbnb, my máme ustláno na zemi a vyděláváme tak velké peníze. Tentokrát to ale byla nabídka, kterou jsem přijala bez váhání. Do soboty tu totiž máme Sue z Jižní Koreje, která je jednoznačně tím nejinspirativnějším a nejodvážnějším člověkem, jež jsem měla možnost potkat. Následující řádky Vám ukážou proč.

Sue je dvacet osm let ale jako klasická Asiatka vypadá na dvacet, a taky se tak chová. Je bezprostřední, stále se směje a občas vydává zvláštní zvuky. Jako správná cestovatelka využívá každou chvíli a tak se většinou potkáme jen u snídaně. V Dánsku bude celý měsíc a pobyt má rozdělený do několika měst. Prý tak nějak cítila, že je v jejím cestovatelském dobrodružství je čas na Dánsko.

Její zážitky začínají v devatenácti letech, kdy odjela na rok do Indie, do zapadlé vesnice, kde učila děti angličtinu. Jak sama říká, na to aby tohle člověk udělal, musí být fakt hloupý, protože teď už ví, že by tam klidně mohla umřít. Z nedostatku hygieny byla několikrát nemocná a celkově se na jejím těle pobyt negativně projevil, duševně však vyspěla a posunulo ji to zas o kousek dál. Po osmiměsíční práci, při které to chtěla několikrát vzdát, ale nikdy to neudělala, následné čtyři měsíce cestovala. Cestování po celé západní Indii přebilo předchozí náročnou práci a Indii si zamilovala, dvakrát se do ní už vracela.

Po indickém dobrodružství šla ve své domovině na dvouletou college studovat architekturu. Po několika měsících práce ji celé odvětví a architektonický průmysl zklamal, hlavně z důvodu a teď cituji ´it´s all about the money´. V této chvíli se v ní opět probudil cestovatelský duch a odjela žít na Nový Zéland. První měsíce strávila prací na lamí farmě a dalších několik v Queenstownu, kde měla štěstí na práci servírky v indické restauraci. Díky jazyku, který se naučila právě v Indii, z ní byli všichni nadšení.

Po Zélandu přišla Austrálie a zase začala na farmě, tentokrát s několika cizincem sbírali třešně a starali se tak nějak o vše. Majitelům byli za otroky a po měsíci se Sue rozhodla odjet do Melbourne. Tam nemohla najít práci a přesunula se tak do Adelaide, které si zamilovala. Bydlela v jakési kempinkové chatce a dalších půl roku pracovala v restauraci Jamieho Olivera, kde se z dishwashera vypracovala na šéfkuchaře italského menu.

A teď přichází to nejvíc neuvěřitelný, SUE CHODILA A STOPOVALA TŘI MĚSÍCE V TASMÁNII, SAMA. Jen ona, krosna, stan, mp3 a jednou za týden civilizace. Jak sama říká, zítra může umřít, protože viděla to nejkrásnější na světě, tamní příroda je prý neskutečná, živá, barevná a ohromující, a vy tak vlastně nikdy nejste sami. Samozřejmě ne všechny dny šli hladce. Při desetidenním treku do vnitrozemí k nejvyšší hoře jí došlo jídlo a taky promokla na kost, ale to, co pak v pět ráno viděla pod sebou, bylo nepopsatelné. Plakala tou krásou a já při vyprávění měla husí kůži. Návrat do reality byl těžký, ale vzpomínky a zážitky už jí nikdo nevezme.

Poté se vrátila zpět do Jižní Koreje vydělat nějaké peníze na další cesty. V té době už byla freelance spisovatelka, píšící pro různé časopisy a weby, což dělá do teď. K tomu si na cesty vydělává v restauracích nebo barech. Posledními destinacemi, kde se zdržela po více měsíců, bylo Španělsko, konkrétně Madrid a Barcelona a taky Portugalské Porto. V obou zemí pracovala přes organizaci Helpex, kdy lidé bydlí u rodin a pomáhají jim s úklidem a starostí o domácnost zhruba čtyři hodiny denně a za to mají ubytování a stravu zdarma. Mezitím ještě navštívila Vietnam, Čínu, Japonsko a souostroví Vanuatu.

No a teď je Sue tady u nás a já hltám každé její slovo. Sue plánuje jen od oka, nemá Facebook, pije červené víno k obědu a posílá pohledy. Ty další budou chodit asi z Kanady a její finální destinací je Latinská Amerika. Kdo se dostal až sem, už možná rozbíjí prasátko, které ale, jak Sue Kim říká, nemusí být až tak tučné, chce to jen odvahu a ztrátu komfortní zóny.

 PS. A něco o Koreji? V Korey jsou lidé žijící tímto stylem života společností trochu odsuzováni a tak když se jí někdo zeptá, čím se živí, většinou si to nějak poupraví. Jinak jsou Korejci milí a vstřícní lidé. O Severní Koreji říká, že se do dvaceti třiceti let rozpadne a že v posledních měsících přibývá uprchlíků, nejen z řad chudých, ale právě rodin z vyšších vrstev. Ona sama když je v Koreji žije v Soulu a svou zemi, přírodu a jídlo miluje.

Naši pohodlnou postel jsme zase propůjčili hostům z airbnb, my máme ustláno na zemi a vyděláváme tak velké peníze. Tentokrát to ale byla nabídka, kterou jsem přijala bez váhání. Do soboty tu totiž máme Sue z Jižní Koreje, která je jednoznačně tím nejinspirativnějším a nejodvážnějším člověkem, jež jsem měla možnost potkat. Následující řádky Vám ukážou proč.

Sue je dvacet osm let ale jako klasická Asiatka vypadá na dvacet, a taky se tak chová. Je bezprostřední, stále se směje a občas vydává zvláštní zvuky. Jako správná cestovatelka využívá každou chvíli a tak se většinou potkáme jen u snídaně. V Dánsku bude celý měsíc a pobyt má rozdělený do několika měst. Prý tak nějak cítila, že je v jejím cestovatelském dobrodružství je čas na Dánsko.

Její zážitky začínají v devatenácti letech, kdy odjela na rok do Indie, do zapadlé vesnice, kde učila děti angličtinu. Jak sama říká, na to aby tohle člověk udělal, musí být fakt hloupý, protože teď už ví, že by tam klidně mohla umřít. Z nedostatku hygieny byla několikrát nemocná a celkově se na jejím těle pobyt negativně projevil, duševně však vyspěla a posunulo ji to zas o kousek dál. Po osmiměsíční práci, při které to chtěla několikrát vzdát, ale nikdy to neudělala, následné čtyři měsíce cestovala. Cestování po celé západní Indii přebilo předchozí náročnou práci a Indii si zamilovala, dvakrát se do ní už vracela.

Po indickém dobrodružství šla ve své domovině na dvouletou college studovat architekturu. Po několika měsících práce ji celé odvětví a architektonický průmysl zklamal, hlavně z důvodu a teď cituji ´it´s all about the money´. V této chvíli se v ní opět probudil cestovatelský duch a odjela žít na Nový Zéland. První měsíce strávila prací na lamí farmě a dalších několik v Queenstownu, kde měla štěstí na práci servírky v indické restauraci. Díky jazyku, který se naučila právě v Indii, z ní byli všichni nadšení.

Po Zélandu přišla Austrálie a zase začala na farmě, tentokrát s několika cizincem sbírali třešně a starali se tak nějak o vše. Majitelům byli za otroky a po měsíci se Sue rozhodla odjet do Melbourne. Tam nemohla najít práci a přesunula se tak do Adelaide, které si zamilovala. Bydlela v jakési kempinkové chatce a dalších půl roku pracovala v restauraci Jamieho Olivera, kde se z dishwashera vypracovala na šéfkuchaře italského menu.

A teď přichází to nejvíc neuvěřitelný, SUE CHODILA A STOPOVALA TŘI MĚSÍCE V TASMÁNII, SAMA. Jen ona, krosna, stan, mp3 a jednou za týden civilizace. Jak sama říká, zítra může umřít, protože viděla to nejkrásnější na světě, tamní příroda je prý neskutečná, živá, barevná a ohromující, a vy tak vlastně nikdy nejste sami. Samozřejmě ne všechny dny šli hladce. Při desetidenním treku do vnitrozemí k nejvyšší hoře jí došlo jídlo a taky promokla na kost, ale to, co pak v pět ráno viděla pod sebou, bylo nepopsatelné. Plakala tou krásou a já při vyprávění měla husí kůži. Návrat do reality byl těžký, ale vzpomínky a zážitky už jí nikdo nevezme.

Poté se vrátila zpět do Jižní Koreje vydělat nějaké peníze na další cesty. V té době už byla freelance spisovatelka, píšící pro různé časopisy a weby, což dělá do teď. K tomu si na cesty vydělává v restauracích nebo barech. Posledními destinacemi, kde se zdržela po více měsíců, bylo Španělsko, konkrétně Madrid a Barcelona a taky Portugalské Porto. V obou zemí pracovala přes organizaci Helpex, kdy lidé bydlí u rodin a pomáhají jim s úklidem a starostí o domácnost zhruba čtyři hodiny denně a za to mají ubytování a stravu zdarma. Mezitím ještě navštívila Vietnam, Čínu, Japonsko a souostroví Vanuatu.

No a teď je Sue tady u nás a já hltám každé její slovo. Sue plánuje jen od oka, nemá Facebook, pije červené víno k obědu a posílá pohledy. Ty další budou chodit asi z Kanady a její finální destinací je Latinská Amerika. Kdo se dostal až sem, už možná rozbíjí prasátko, které ale, jak Sue Kim říká, nemusí být až tak tučné, chce to jen odvahu a ztrátu komfortní zóny.

 PS. A něco o Koreji? V Korey jsou lidé žijící tímto stylem života společností trochu odsuzováni a tak když se jí někdo zeptá, čím se živí, většinou si to nějak poupraví. Jinak jsou Korejci milí a vstřícní lidé. O Severní Koreji říká, že se do dvaceti třiceti let rozpadne a že v posledních měsících přibývá uprchlíků, nejen z řad chudých, ale právě rodin z vyšších vrstev. Ona sama když je v Koreji žije v Soulu a svou zemi, přírodu a jídlo miluje.

Školní radosti a starosti máme konečně na krku oba dva, i M. se po půl roce čekání dočkal a možná nám konečně začal pravý studentský život.

Seznamovací dny se nesly v duchu her, party, jídla a hlavně free beers. Na Jomfru tak máme momentálně okolo čtyřiceti pěti poukázek na pivo zdarma do několika barů. První návštěva byla tedy, jak by se řeklo na pány. Barmanka se moc netvářila, okolí jen dychtivě závidělo a Martinovi to pivo i poprvé chutnalo. Další večer jsme zase zašli do shisha baru na vodní dýmku s vodním melounem, kde nám místní Aladin nonstop měnil uhlíky a kromě servírek jsme byli asi jediní návštěvníci NEarabského původu. – do barů chodíme po práci, s lehkým nádechem rybího odéru, přejedení sushi a konečně i bez finančních výčitek – Pár večerů jsme strávili i na náplavce když se tu naposledy ukázala Viking Star s 1600lidmi nebo se konali freestylové závody na jednokolkách.

Poprvé od přestěhování si začínáme všímat přibývajících občanů arabského či afrického původu. Jenom na atletice mám asi pět maminek chodících v burkách, černé pleti. Vůbec tím nikam nemířím a jen konstatuji, že se i tady počet uprchlíků zvyšuje. Potvrzuje to i jazyková škola, hlásící plné třídy. Na nový začátek kurzu stále čekám. Statistiky nám říkají jen o studentech, těch je tady 25% z celého Aalborgu. Hledající práci. Haha. M. má ve třídě několik Dánů, přispívajících kulturními poznatky. Tak například, většina dánských studentů si s SU nevystačí a tak buď pracují, nebo si berou státní studentské půjčky. Zvyklí jsou totiž na rozpočet o deseti tisících DKK.

Ještě bych chtěla zmínit článek z independent, uvádějící žebříček 67 zemí, kde si nejlépe najdete přátele. Dánsko na 60. místě je jen potvrzením místní povahy. Každopádně, my Češi jsme se umístili ještě hůře, a to 65. Má srdcovka Španělsko bylo na místě dvanáctém a faktem je, že když vzpomínám na letní aupair pobyty, obě dvě mé hostitelské rodiny nebyly schopné pochopit, že vážně budu moc ráda alespoň hodinu sama a večer co večer se chodilo s přáteli na sklenku.

Rok mě naučil

Asi tak před tři sta sedmdesáti pěti dny jsem zažívala první dánské chvíle, chvíle štěstí i smutku, samoty, hrdosti a vzrušení z nové životní etapy. Husí kůži mám i teď, při vzpomínkách. Bylo to jedinečné a proto za mě asi jednou a dost. Teď když tu ležím na GAUČI, na STOLE sklenku VÍNA, vedle v pokoji čistě povlečená POSTEL a zdi plní fotky plné zážitků, běží mi hlavou vděčnost za celý ten rok a za to kam jsme se až dostali.

Jestli mě Dánsko něco naučilo, bylo to poznání, že ne vždy se Vám všechno podaří, a to i přesto, že do toho dáte sto procent. Že štěstí je v nehmotných věcech, že lidé jsou různí, že na Vás nikdo nikde nečeká s otevřenou náručí a že je to všechno občas nefér. A teď si nechci stěžovat, nebyla chvíle kdy bych litovala. To poučení ze všech těch životních lekcí přijde až po pár dnech, měsících, slzách. Pak se ale z obyčejných věcí stanou radosti, kterých si vážíte mnohem více. Dánsko nám dalo krásný život u moře, rozhled, zajímavé osudy lidí, dánštinu, cyklistický trénink minimálně do Tokia 2020 a krásu DUMSTER DIVINGU.

Po letní české pauze, už jsme tedy zase doma v bytečku, který i po osmi hostech z airbnb neprodělal žádnou ztrátu, ani tu alkoholové poličky. Vrátili jsme se dokonce i do božského dánsky letního počasí takže dny vyplňujeme vysedáváním na náplavce, grilováním a návštěvami městských akcí, a že jich tu v srpnu je. Pracujeme v sushi (oba dva), kde se level komunikace nezměnil, takže to stále vypadá asi takto:

M: ,,I´m hungry‘‘ Číňan: ,,Oh, yes, very hot day today‘‘ M: ,,No, hungry, eat‘‘ Číňan: ,,Yes, I also sleep‘‘

Takže si představte, jak s tímhle dorozuměním musíme vyjednat smlouvu na SU, plat a podmínky. Na práci se nic nezměnilo, stále jsou to talířky a rozvozy v autě, co sice hezky vypadá, ale je to plechovka hadr. Každopádně na nás po každé směně čeká ten ten running pás s all you can eat. To se snadno vyrovná celé výplatě.

Já do toho ještě od patnáctého srpna vkládám školu s atletikou, uklízení a M. školní povinnosti taky už brzy začnou. Dny se zkracují, vidět je už jen do půl desáté, do baráku se stěhují noví studenti a v prázdných bytech prožívají to, co náš ročník před rokem. A nejkrásnější na tom je, že už nejste v roli neználka, ale s klidem těm vyjukaným dětem můžete pomoct a předat cenné rady. Proto nám dnes na týden přijíždí polský pár, co – překvapivě – stále nemá střechu nad hlavou.

PS. Karty se obrací a vidinou jsou ještě lepší časy.

Poté co jsme se namlsali teplých večerů a dnů, kdy jsem se na kole proháněla v šatech s květinami v hlavě a cítila se jako v přímořském městečku na jihu, přišel rovnou podzim a už týden tu střídavě fouká a prší. Prší asi tak, že většinou ať už z dánštiny nebo atletiky domů doslova plavu. Ve spojení s nefunkčními brzdami je to smrtelná kombinace, troubícím řidičům se to taky nelíbí. Ale jelikož jsem tu zas na pár dní sama, oprava musí počkat.

Červnem se také rozjelo spousta akcí a koncertů. Naposledy to byla aalborgská Regatta, přehlídka a závody plachetnic z celého světa. Večery byli doprovázeny hudebními představeními i ohňostroji. Přístavem se také prohnal nedělní půlmaratón se čtyřmi a půl tisíci běžci, se svou nezávodní formou jsem byla samozřejmě jen v dobrovolnickém týmu. Do mých osobních akcí spadá zkouška z dánštiny a ukončení atletiky s dětmi, nový školní rok tu začíná osmého srpna a tak bude pauza.

Ze soudku pracovního nasazení tu mám opět komickou story. Po delší době jsem byla v sushi. S kuchyní jsem byla tak nějak hotová, a jelikož pozice, kterou mám slíbenou /když je zrovna Číňan-šéf myšlenkami nohama na zemi/ od srpna zahrnuje kromě mytí nádobí i rozvážení objednávek, proč si to nezkusit rovnou teď a ukázat tak, že jsem to nejlepší, co bude potřebovat. Beru řidičák, po dvou měsících sedám do auta a nastavuji navigaci, čekají mě dvě objednávky. Při rozjezdech mě pravděpodobně slyší celé město. Vážně to není mnou, ale tím autem! Nicméně dojedu na místo určení a začínám hledat byt, v té chvíli mi dochází, že nemám mobil, kterým bych mohla zákazníkovi zavolat. Už lehce panicky se ptám několika kolemjdoucích dánsko –anglicky, kde by to asi tak mohlo být. Po pěti pokusech to vzdávám, časový limit už je stejně pryč. Zpocená a vyděšená jedu s jídlem druhým, tam mi naštěstí stačí optání dvě a taška je u majitele. Mezitím už uběhlo minimálně 45 minut, ve kterých bych celou věc měla mít hotovou třikrát s prstem v nose. Hlavou mi běží naštvaný Číňan, já bez práce a pán bez jídla. Teď alespoň šlápnout na pedál a být zpět co nejdříve. Aha, most přes fjord jde nahoru a dalších 10 minut zdržení. Když už mám restauraci na dosah, netrefím odbočku a dávám si tak ještě jedno kolečko v centru. Zhruba po hodině vyklepaná, zadýchaná a rudá se zamlženými okýnky parkuji. No, takhle by to asi nešlo. V průběhu večera jsem dostala další dvě šance a skóre tak napravila.

Přibyli mi také dva úklidy. Ten jeden je u bývalého učitele fyziky a matiky, který každý den poslouchá české rádio a na Čechy, pivo a bramborák má skvělé vzpomínky. K tomu mě celou dobu krmí ovocem a platí 150 DKK na hodinu, to abych nebyla podplácena. Peníze nás s jakýmkoli Dánem vždy v konverzaci zavedou k onehdy zmiňovanému dokumentu o využívání studentů. Nikdo o tom předtím neměl ani páru a všichni jsou z toho znechuceni a tak cítím, že by nám třeba i chtěli pomoct a že se tak trochu stydí, za to, co se tu děje.

Teď už se jen těším domů, na české léto a vzpomínám na poslední dva roky, kdy jsem se tuhle dobu chystala o Španělska ♥

Máme tu léto. A jakože opravdové léto, kdy se potíte v plavkách u plotny i u vody a na nohy nasazujete sandále. Dobrá, přímo těchto dnů bylo jako prstů jedné ruky, ale celkově se od června teploty jen zvyšovali. To nám dovolilo okusit fjord, spálit si záda a vyvalit se na pláž.

Neskutečné se stalo realitou a opravdu tady zhruba ve třech dnech teploměry hlásily třicítky. Dány to vytáhlo v plavkách k vodě, do měst nebo alespoň na balkony. My jsme si taky jeden takový udělali z kradené palety na pavlači. Za námi už jsou jen dva byty dontcare Dánů takže jsme v pohodě a snad nikomu nepřekážíme - líbí se mi jak tu člověk z ničeho, vytvoří všechny alternativy vysněných věcí. Světlo je tu skoro až do půlnoci a dny se stále prodlužují, můžeme tak vysedávat a popíjet třeba super sladkou dánskou vodku, kterou jsme přitáhli z karnevalu. Více než tvrdý alkohol jsou tady populární právě tyto 16% ti procentní likéry v několika příchutích. Ve tři ráno už zase za zpěvu ptáků svítá.

Díky programu UCN Culture host od naší školy, jsme kromě spojení se s dánskými studenty – což zrovna dvakrát nefungovalo- měli možnosti účasti na několika organizovaných akcí. Poslední výlet byla návštěva Blokhusu. Z původních čtyřiceti až padesáti účastníku nás na výlet jelo třináct. Z toho tři Dáni. Jejich škoda, jídlo i pití zadarmo, krásné počasí a spousta zábavy a aktivit. K tomu návštěva parku s písečnými a dřevěnými sochami, kde nesměla chybět jedna z několika teambuildingových her, hry v jakémkoliv provedení jsou u Dánů součástí každé malé oslavy i party. 

Na blokhuské pláži jsme vyndali UCN pytle a už jenom užívali ty chvíle zářícího slunce na pláže, v Dánsku. Teplotu moře jsem teda čekala vyšší, ale na takovou polo-koupačku to bylo. Poslední zastávkou pak bylo městečko Aabybro, kde nás čekal MasterChef event. V pronajaté školkovské kuchyni nás přivítal šéfkuchař a my podle jeho instrukcí během dvou hodin uvařili dva chody večeře, ze kterých nám polovina ingrediencí byla absolutně neznámá.

Včera jsme ještě pomáhali na atletické akci pro zaměstnance aalborgské nemocnice a zase jsme se utvrdili v jedné věci. Dáni šetřit asi neumí. Grilovačka pro osm set lidí byla zásobena stejně jako ta pro tisíce dva. Nechci vidět, kam ten zbytek masa a salátů.