Zpět v klidné Skandinávii

Když jsem se přestěhovala z Česka do Dánska, byla to životní změna obrovská. Naučila jsem se plnit lednici, pochopila, že koupelna se sama neuklidní, odpady nevyčistí, večeře neuvaří, složenky nezaplatí a cibuli s cukrem na kašel taky nikdo neudělá. Pořád to tady však tady na severu bylo od začátku tak nějak podobné českému stylu. Po třech měsících v Portugalsku jsem teď v Aalborgu trochu jako Alenka v říši divů - všechno je tak jiné, klidné, tiché, čisté.

I přesto, že jsem se vracela s obavami, že po těch slunných dnech na jihu se tady v dešti na kole hned ponořím do žalu, budu zapalovat svíčky a se zlomeným srdcem vzpomínat na Lisabon, ani jedno se nestalo. Možná ty svíčky. A já po skoro dvou letech naplno ocenila krásu života skandinávského, který jako život kdekoliv jinde, má něco do sebe. Je tu vážně klid, na ulicích, ve městě, v obchodech. Je tu čisto, nikde zbořené chatrče, oprýskané zdi, nikde žebrající lidé. Bez omáčky okolo, je tu tak trochu mrtvo. Ale hezky, pokojně, akorát tak na třídění myšlenek a spřádání dalších životních a cestovních plánů. Ve městě si nemusíte hlídat kabelku, ráno míjíte desítky běžců, přes den stovky cyklistů, nikde nikdo nekřičí, lidé jsou v práci, doma s rodinou nebo doma s přáteli. Jsou milí, ale většinou stále nedostupní. Nikdo nepostává okolo barů, stolečky před kavárnami jsou pečlivě rozmístěn, večeří se v osm a žádné ponocování. A když je ošklivo, krásně se na to za oknem kouká a člověk nikam nemusí.

Nevím kolik let, měsíců, týdnů mi tady v Dánsku ještě zbývá, ale vím, že tu budu ráda, není to totiž navždycky a je třeba to nebrat jako samozřejmost. I přesto, že je mi srdce bližší k teplejším krajinám, tady je to s prací, kartičkou na autobus, pár přáteli a útulným domovem taky moc fajn.

Do léta, které tady tedy ještě ani nevystrčilo uši, zbývá pár týdnů, ve kterých mám dvě zkoušky. Po nich je konec dvouletého AP programu a pokračuji bakalářským oborem International Sales & Marketing na 1,5 roku, kam ještě mimochodem nejsem přijata. Po snad úspěšném dokončení jsem si jista, že půjdu sbírat zkušenosti do pracovního pole a doufám, že tak konečně zjistím, co mě opravdu baví a čemu zasvětím svého magistra, při jehož studiu bych si moc přála, studovat něco, co mi bude dávat smysl. I když věci, které jsem se naučila doposud nebo naučím v příštích měsících, jsou v praxi užitečné, celý koncept businessu mi ten smysl nedává. Stále bych asi radši učila angličtinu děti v sirotčinci, než vymýšlela marketingové plány na super prvotřídní designové kancelářské lampy. Radši bych poznávala kultury cizích zemí a pak o nich psala, učila se jazyky a pak se s nimi dorozumívala nebo jen tak byla, pracovala v kavárně každý půl rok v jiné zemi s čistou hlavou, dokud bych toho neměla dost a vrátila se k mamince do Česka, haha. Společnost a její jakási nepsaná pravidla mi však berou odvahu a vnucují pravidlo vyjetých kolejí, ve kterých se právě příští rok a půl zdržím, abych měla alespoň tu jednu jistotu dokončené školy. A ve mně se tedy stále pře vystresovaná kariéristka s finanční jistotou  proti matce Tereze, bez nul na kontech ale se svobodnou myslí. Je to tragikomické tak trochu, ale tak to dnes je. A naše generace, ta která může vše, občas kvůli tomu tápe, stejně jako já. 

No nějak to dopadne, tak jako vždycky.

Toledo

Druhý zápisek ze španělské zastávky bych chtěla věnovat výletu do historického města Toledo a gastronomické části výletu, jež je jednou z těch hlavních, ať jsem kdekoliv.

Toledo leží necelých 70 km od Madridu a spadá už tak do autonomní oblasti Castille- La Mancha. Výlet do tohoto historického UNESCO městečka je jedním s tím populárních, co se z Madridu dají zvládnout během jednoho dne a dopravit se tak snadno dá jak autobusem, tak vlakem. Autobus vyjde se zpátečním lístkem na 10€ a cesta trvá hodinu, za vlak si připlatíte jednou tolik, ale cesta je poměrně kratší. Navíc vlak jezdí z hlavního nádraží Atocha, které se více než vlakovému nádraží podobá botanické zahradě. Čekání je tak zpříjemněno čerstvým vzduchem z všelijakých rostlin, stromů a jezírek s desítkami vodních želv všech velikostí.

První a nejužitečnější věc v Toledu byla návštěva info-centra, kde dostanete mapu a paní Vám vyznačí trasu s křížky na místech, kde stojí za to se zastavit. Město leží nad tokem řeky Tajo, která shodou okolností protéká i Lisabonem, a i když je centrum města rozloženo na skalním útesu, parné je stále. Ukazatele hlásili 39° a to byl jen duben. Před sluncem se však dá schovat v úzkých matoucích uličkách, museích nebo několika velkolepých památkových stavbách. Za návštěvu tak stojí gotická Catedral de Santa María, hrad a zámek El Alcázar, Museo de El Greco, most Puente del Alcántara vedle kterého se můžete spustit i po kladce nebo hlavní náměstí Plaza de Zocodover. Procházkou centrem města narazíte na jednobarevné vysoké domy s typickými španělskými balkony, obchůdky se středověkými válečnými předměty nebo pekárny, kde Vám budou nabízet místní toledský marcipán, který je zvykem být tvarován do rohlíčkových nebo zvířecích tvarů. Nejhezčí výhled na město, časově náročnější, je z druhého břehu řeky. S dětmi je třeba zážitek vyhlídková mašinka okolo centra nebo zastřešený eskalátor, který vede skrz staré hradby vzhůru do města. Toledo nezklamalo.

No a zpět do Madridu na ty gastronomické výživnosti. Ze seznamu jsem nemohla NEodškrnout klasické churros s horkou čokoládou, jež byla jasná snídaně prvního dne. Na doporučení naší stážistky Eleny, jsem zašla do Chocolatería Los Artesanos 1902 kousek od Puerta de Sol (doporučené jsou i San Gines otevřené 24 h). V ranní hodině jsem byla v kavárně sama, avšak s odchodem už jsem se prodírala plnými stoly. Objednala jsem si tedy churros a taky typické porros, no a asi víte, že po takovéto snídani se člověk vzpamatovává dlouho. Ale je splněno.

Vyzkoušet jsem chtěla i klasické gaspacho, rajčatovou polévku podávanou za studena. Ne něj jsem sice nenarazila, ale na doporučení mého hostitele jsme zavítali do restaurace/kavárny Ojalá, v bohemské čtvrti Malasaňa. Kromě stylového interiéru dostanete skvělé jídlo za hodně přijatelné ceny. A tady jsem ochutnala jinou studenou polévku Salmorejo, která pochází z Córdoby a kromě rajčat, olivového oleje a octu je jen okořeněná paprikou, česnekem a solí. Tu jsem doplnila zase klasikou tortilla de patatas a už jsem byla španělsky spokojená. Jednou jsem vyzkoušela zapadlou vietnamskou restauraci, také tip od místních, a u Plaza de Espaňa tak ochutnala můj první Vietnam.

Nejvíce v šoku jsem byla při návštěvě tapas baru EL Tigre. Ve Španělsku je zvykem, že k pivu nebo vínu většinou dostanete nějaké malé občerstvení – olivy, brambůrky, salát, oříšky apod. V El Tigre to bylo o něčem jiném a za dvě piva jste obdrželi obrovský talíř plný pečených brambor, masa, šunky, oliv nebo bagety. I když je tento bar považován trochu za turistickou atrakci, pořád v něm byla cítit ta pravá hlasitá španělská atmosféra. Ta byla přítomna i při sledování ligy mistrů a zápasu Real Madrid vs. Bayern Mnichov, kdy to ze všech podniků bylo slyšet po celém Madridu. Další bary s pivem a velkými tapas jsou třeba El Respiro nebo El Pescador.

Nejlepší svačinou byl tip od mé kamarádky z Kostariky, která dělala v Madridu magisterské studium, na ten nejlepší popcorn na světě. Fol Gourmet popcorn a siesta v Retiro parque. To byla skvělá kombinace letního počasí, zpívajících ptáků, jemných kapek z fontány a právě pytlík z Fol vonící příchutí capucino, bíla čokoláda a slaný karamel. Nutností ve Španělsku je samozřejmě čerstvý pan, jamón, červený meloun sandía a olivový olej, na vše.

Jestli toužíte po nějaké vyšší gastronomické, nádherné prostředí a určitě i kvalitní jídlo je na food marketu Mercado de San Miguel nebo Mercado de San Antón.

Tak to by byl Madrid, horký, španělský a na mě obrovský, to nemění nic na tom, že se sem od příštího ledna mohu podívat na Erasmus. Myslím, že to bude záležet na tom, jak moc mi bude v Dánsku zima!

Madrid

Španělsko je cestou zpět z Lisabonu do Česka vlastně po směru a tak jsem si při skládání letenek naplánovala třídenní zastávku v Madridu. Poznat metropoli, zmírnit kulturní šok, poslouchat ten krásný jazyk, ochutnat gazpacho a churros a připomenout si tu jedinečnou náturu. Madrid byl obrovský, horký a hodně španělský ♥.

Madrid je velkolepá španělská metropole čítající více než tři miliony obyvatel a po Berlíně a Londýně je tak třetí největší v EU. Lisabon bylo oproti němu opravdu takové spíše městečko, ale abych byla upřímná, o to více je Lisabon jedinečný a tak můj celkový dojem z Madridu nebyl až tak uchvacující. Chyběli mi kopce, výhledy a jakási svěžest města – a samozřejmě nejvíce lidé, kteří vlastně dojmy a vzpomínky z cest tvoří z velké části. Nicméně na druhou stranu, je to Španělsko, je teplo, všude zní krásné castellano a věřím, že delší čas zde strávený by ukázal větší krásy. I tak se dají v Madridu strávit skvělé chvíle třeba při návštěvě následujících míst.

První den mi to se sbaleným lisabonským životem ve dvaceti kilech trvalo nějaký ten čas, než jsem to z letiště dovláčela do centra. Nicméně doprava v Madridu je skvělá a pokaždé si mezi třinácti linkami přehledného metra vyberete přesně to místo kam potřebujete. Moje ubytování bylo v hipsterské čtvrti Malasaňa, plné barů a kaváren, v blízkosti hlavní - nákupní- třídy Gran Via. Když Vám nevadí chůze, na všechny památky se určitě pěšky dostanete a veřejné dopravy kromě letiště tak není třeba. Během dne se dá projít jedno z hlavních náměstí Puerta del Sol, jež je populární díky soše medvěda zvané El oso y el Madroño, která je také symbolem města protože ten samý obraz mají madrileňos i ve znaku. Z náměstí je to kousek k historické budově městské radnice na náměstí Plaza de Cibeles a celé muzejní aleji Paseo del Prado s tím nejznámějším Museo del Prado (free 6-8pm). Co prý stojí za zastávku je také Museo Reina Sofía(free 7-9pm) a Museo Thyssen. Všechny tři patří do takzvaného trianglu zlatého umění.  Hned v blízkosti museí se rozkládá největší madridská zelená plocha a tou je El Parque Retiro. V něm neminete Palacio de Cristal, la Puerta de Espaňa nebo jezero, kde se můžete projet i na loďkách.

V odpoledních hodinách přišlo na řadu historické centrum a s ním klasické turistické zastávky jako hlavní náměstí Plaza Mayor se spoustou pouličních malířů a kaváren v celých ochozech obdélníkového tvaru. Po značkách se hned dostanete i ke katedrále Catedral de la Almudena, která v podstatě sousedí se rozlehlým královským palácem Palacio Real, jež se svou plochou řadí i před Buckingham nebo Versailles. Zrelaxovat lze krásným pohledem ze schodů katedrály nebo třeba v přilehlých zahradách Jardines de Sabatini. Odtud se vyplatí počkat si na hodinu západu slunce a dojít si nahoru ke chrámu Templo de Debod. Ten byl původně postavený v Egyptě a při hrozbě jeho zániku byl Egypťany darován právě do Španělska a nyní se jako jediná původní egyptská památka v Evropě nachází v parku Parque del Oeste.

Jeden západ slunce je třeba si rezervovat na střešní terasu budovy Círculo de Bellas Artes, kam sice zaplatíte 4€ za vstup, ale výhled s podvečerními barvami stojí za to. Nahoře hraje hudba a v baru si můžete užít jak kávu, tak drink. A protože je Madrid jinak placka s vysokými budovami, tohle místo bylo jedno z mála, kde jsem cítila, že se tady dá dýchat a rozhled byl opravdu daleký. Ten třetí západ bych si vzala teleférico lanovku z parku Casa de Campo, to bych však nemohla doslova doběhnout o osm minut po poslední kabince.

Na konec ještě čtvrti, které nesmíte minout. Jsou to multikulturní Lavapiés s ulicí Calle Argumosa plnou indických, čínských nebo jihoamerických restaurací a hned vedle čtvrť la Latina třeba s rozlehlou tržnicí s čerstvými potravinami. Co se týká ubytování, při výletech většinou na hotely ani nekoukám a rovnou volím airbnb, zatím jsem měla pokaždé štěstí a hostitelé byli vždy ochotní a přátelští. Výhodou je, že to jsou většinou místní a znají tak přesně místa, která stojí za to vidět. V Madridu jsem měla celou garsonku od Španěla Victora, který mi rovnou i nakreslil mapu města se všemi částmi, památkami, musei, tapas bary a dobrým jídlem. Hlavní část programu tedy zněla jasně, dodržovat pitný režim a jíst, jíst často. Příště o tom kde se tedy najíst a výlet do Toleda.

PS. Tenhle článek už vzniká z pohodlí domova, toho dánského. A je tu moc fajn.

Portugalská rozlučka

Za oknem déšť, teplota lehce nad nulou, konec dubna a já zpod deky vzpomínám na ty poslední portugalská dobrodružství. Velká změna to je teď nejen povětrnostní, ale hlavně ta kulturní. Z hlavní metropole jsem se přesunula do naší malé vesničky se sto padesáti obyvateli a dunění barů a klubů z Bairo Alto vystřídal zpěv ptáků, štěkot psů a sem tam sekačka na trávu. Na lehkou smuteční náladu je to skvělá terapie.

Za poslední víkend ze seznamu co stihnout kromě gelata, sushi, pizzy, posledního nákupu, party, drinku a západu slunce ubyla taky dvě speciální místa, která si při návštěvě Lisabonu nenecháte ujít. Člověk by si řekl, že tři měsíce je spousta času, ty se však stejně rozplynuli jako nic a do Lisabonu, na Azory, Madeiru a na jih do Algarve je třeba se brzy vrátit. Obzvlášť při lajkování fotek mých přátel, kteří si portugalskou pohodu stále užívají. Já se u kamen zahřívám vzpomínkami.

Jedním z nich byl fotbalový stadion a zápas slavné Benfica Lisabon, jejíž míru popularity jsem tak trochu podcenila. Šedesát tisíc lidí, vyprodaný stadion, červená sem červená tam a neskutečná atmosféra mi tedy ukázala, proč lidé v Portugalsku fotbal milují. Sport je to tu číslo jedna a národní liga je bedlivě sledována napříč všemi sociálními a věkovými skupiny. Benfica je rekordmanem v počtu ligových titulů a každoročně je to těsný boj, často s FC Portem - modrá, ale rivalita je i přímo ve městě, kde sídlí i klub Sporting CB - zelená. Momentálně jsou v těsném vedení právě červení a tím, že se soutěž blíží do finále, všechny utkání jsou super důležitá. Dresscode na každý zápas je tedy červená, nebo alespoň barva jí blízká a většina fanoušků si před začátkem dává pivo s bifanou. Poté se odebírají do hlediště a už půl hodiny před výkopem se prozpěvují hymny a mě-už-teď známé písně. Každý zápas zahajuje orel, který s gopro kamerou na hřbetě obkrouží celý stadion, až dosedne na bidlo uprostřed hřiště. Od té chvíle je to jedna velká oslava plná pokřiků, tanečků, zpívánek a tak. Možná mi to přišlo slavnostní, protože jsem sprostým výrazům a nadávkám nerozuměla, každopádně to bylo bez výtržnictví, dýmovnic, petard a podobně. I přesto, že k fotbalu nemám vztah a nikdy mě nebavil, zápas Benficy mě nadchl a v rámci poznávání portugalské kultury bych ho určitě doporučila zažít.

Dalším místem, tím kterým se rozloučím s Portugalskem a které je nejlepší navštívit v podvečer s barvami západu slunce, je EXPO park neboli Parque das Nações. EXPO proto, že zde v roce 1998 byla právě slavná celosvětová výstava věnována pětistému výročí plavby do Indie, jejímž tématem bylo Oceán, dědictví pro budoucnost. V současnosti je čtvrť moderním a bohatým předměstím Lisabonu. Kromě symbolického mostu Vasco da Gama, je tu i kabinková lanovka Teleférico da EXPO, jedno z největších evropských akvárií, musea, restaurace a spousta architektonicky zajímavých staveb. Procházka po promenádě s výhledy na řeku Tejo je hezkým zakončením dne a symbolickou tečkou za posledními třemi měsíci. 

Nebudu se tu opakovat, všichni už vědí, jak šťastnou mě Portugalsko udělalo a jak moc jsem si celé tři měsíce užila. DĚKUJI DĚKUJI DĚKUJI. Příště z Madridu.

 

Sesimbra

Slova dnešního článku vznikají v oblacích nad Francií, na pravidelné lince Madrid – Praha. Ano, aby ten šok teplotní i kulturní nebyl přímý, naplánovala jsem si třídenní zastávku ve španělské metropoli. Ke všem detailům se vrátím později, dnes však ještě Portugalsko, jenž mi vzalo srdce a přesně s tím pocitem saudade na něj budu vzpomínat dlouho, vlastně navždycky.

Poslední dny jsem si v Lisabonu pomalu odškrtávala všechny zbylé položky a snažila se využít každé volné minuty. Můj život byl vzhůru nohama, ostatně jako celé poslední tři měsíce, a já se chodila domů jen vysprchovat a vyspat. Letní počasí a atmosféra města Vás doma neudrží, i kdyby ten čas strávený venku mělo být jen čučení do prázdna na lavičce. Teď mě jenom děsí ty tři stupně a sněžení, do kterého za pár hodin přistanu. Ale všechno jednou končí a já jsem jenom neskutečně vděčná za každý moment, objevené místo, lidi, díky kterým se vracím jako ten nejbohatší člověk. Ať to zní sebevíc klišé, tohle je to pravé bohatství a životní filozofie mě nejvíce blízká. V Lisabonu přišlo více, jak tomu říkám „happy moments“ než za poslední roky mého života. A každý ten moment byl tvořen lidmi nebo místem (a jídlem – klasika). Nikdy to nebyla věc materiální. Jeden z těch nejsilnějších byl právě z tohoto dne.

Možná si ještě pamatujete na cestovatelku Sue z Jižní Koreje, ta mi po své zkušenosti z Portugalska poradila místo, které si nesmím nechat ujít. Popis zněl jako přírodní pláž, u které jen těžko uvěříte, že jste stále v Evropě. Já ji měla na seznamu až do poslední neděle a nedovedu si představit o to přijít, protože tu neděli jsem viděla nejkrásnější pláž ve svém životě a ten moment štěstí a krásy mě dovedl až k slzám. Praia do Ribeiro do Cavalo, Sesimbra. Evropský ráj. Zážitek je asi okořeněn faktem, že přístupová cesta není pro každého, a když se pro Vás po hodině šplhání a slézání skal otevře portugalské pobřeží s několika odstíny průzračně modré vody, je to jako sen. Alespoň pro mě, tyto pohledy alá Maledivy, Hawai, Thajsko znám zatím jen z obrázků. Pláž nemá plavčíky, stánky, slunečníky ani záchody a je přesně tak divoká a nedotčená. Ve vodě budete sami, protože ta je pro Portugalce stále studená i přesto, že se pečou na třiceti stupních celý den.

Autobusem z Lisabonu je to asi hodinu do městečka Sesimbra, a další hodinku trvá samotná cesta podél pobřeží. Jídlo i pití zabalte sebou, stále nechápu, jak tam rodinky donesly přenosné lednice i malé děti. Se směrem Vám pomůžou Google mapy, nezmíní však terén a túra se tak zhruba třikrát prodlouží. 

Gastro zážitky

Život tady je někdy stejně tak naplňující jako vyčerpávající. Vyčerpání je to samozřejmě pozitivní, s blížícím se koncem se však tak trochu přesvědčuji k těšení se na ten severský klid. Zcela upřímně si dovedu představit zůstat další tři měsíce, ale zároveň je mi jasné, že je třeba vrátit se zpět do reality, protože pohádky netrvají věčně. A protože se ty poslední dny snažíme užít každou minutu, na psaní není čas. Dnešním příspěvkem tak krátce představím, co jsme tu s mojí nejlepší maďarskou kolegyní vlastně celé tři měsíce doopravdy dělaly.

Ano, byla to taková lisabonská gastro-turistika. Hlavním kritériem vybraných podniků bylo good&cheap, což je tady poměrně snadné. Dalším měřítkem pak byla velikost a hodnocení v aplikaci zomato. Asi bych nemohla poznat lepšího gastro parťáka než Timeu, která měla vždy přehled o celé situaci na trhu a z jídelního lístku vybráno ještě před návštěvou restaurace. V pekárnách si pak zásadně žádala o ten největší možný kus a já se vždy jen smála, protože si ten největší kus přeji vždycky taky, ale nikdy nejsem schopna to vyslovit nahlas. Láska k jídlu, ranním běhům, společný život v Dánsku a zážitky z Lisabonu nám za tři měsíce přinesli hluboké přátelství. Takové to, ve kterém sdílíte problémy, radosti, stížnosti, vztahy nebo jste schopni hodiny básnit o dokonalosti pizzy za dvě eura.

Když se tedy někdy podíváte do Lisabonu a nebude Vás bavit portugalská kuchyně, určitě se DOBŘE a LEVNĚ najíte na všech dole zmíněných místech.

Miradouro vedle naší kanceláře se během slunečných dnů stalo místo obědů a hodně krát to byl právě sushi box za 4€ z restaurace Buddha Sushi. Jak už jsem jednou zmiňovala, znalci a fajnšmekři by se asi osypali, ale pro nás nemajetné studenty ideální kombinace. Vítězem pizza kategorie byla pak pizza z polotovaru z obchodního řetězce Pingo Doce, která se chutí snadno rovnala té pravé z restaurace a v našem jídelníčku tak nechyběla před každou večerní/noční akcí. Dokonce i moji italští spolubydlící ji nakupovali ve velkém.

U mastných dobrot zůstaneme, tentokrát se přesuneme lehce do Německa, do restaurace Frankie´s, kde dostanete ty nejlepší hot dogy ve městě. Nezaručuji Váš výkon po snědení, ale chuťovým buňkám se zavděčíte. Když to vezmeme k hranicím do Španělska, velice populární je tady síť restaurací 100 Montaditos, kde každou středu a neděli máte malé tapas sendviče za euro. Za 5€ se najíte na alespoň na tři dny dopředu – neplatí pro nás dvě – a jediná věc co zvládnete poté je siesta. Unikátní čtyřsendviče, za které zaplatíte mezi 7-9€ jsme objevili v podniku Absurdo.

Hned v lednu jsme narazili na tu nejlepší a nejlevnější gelato zmrzlinu Davvero, kde se nevyhnete příchutím jako je parmazán či avokádo. Za 2€ si vyberete tři a za mě číslo jedna určitě slaný karamel a cheescake. Nebezpčené místo je i Somethin´ nice, zmrzlinové cookies sendviče, které si doslova poskládáte sami. Sušenka, zmrzlina, poleva, posypka - vše jen na Vás. Pokud zrovna nemusíte studené, Nutamania v Baixa s nabídkou od nutella palačinek po nutella kafe určitě potěší.

Pokud byste chtěli zkusit něco z Jižní Ameriky, Empanaderia El Pibe je to správné místo. Za pár peněz ochutnáte typické jihoamerické empanady, kapsy z těsta plněné masem, sýrem, zeleninou nebo chobotnicí, ale třeba i banánové chipsy. Mexiko je přítomno na každém rohu jen pro většinu podniků neplatí naše pravidlo good&cheap, respektive dobré by to bylo, ale ceny jsou poměrně vysoké. I přesto to byl v Pistola y Corazón Taquería s typickými tacos tortillami koncert chutí. Největší výběr z klasické čínské kuchyně najdete v lisabonské čtvrti Martim Moniz, speciálně podniky zvané Illegal Chinese. Illegal protože jsou opravdu nelegální a tak trochu na tajňačku, i přesto, že o nich všichni vědí. Žádné billboardy, poutače, tabule, prostě musíte najít dům číslo 59, zaťukat, vystoupat po schodech nahoru a ocitnete se v bytě plném lidí s pomalovanými zdmi propiskou a ošuntělým nábytkem. Nikdo nemluví portugalsky ani anglicky a Vy tak jen vypíšete čísla z menu a doufáte, že Vám přijde to, co jste si objednali.

V LX Factory pak na trzích v neděli musíte navštívit babičku z Madeiry, která prodává typické bolo de caco placky spolu s brisou, oblíbeným madeirským alkoholickým nápojem s příchutí a marakuja. Samozřejmě výše zmíněná místa byly jednorázové návštěvy, většinou. Pro zdravější jsme si o hodinové pauze chodili pro box s polévkou za 5€ do vegetariánské restaurace Jardim dos Sentidos a nebo za 8€ do veganské jídelny Jardim das Cerejas.

Kavárny jako znám od nás tu zas tak jednoduché najít není, ale když už na nějakou narazíte, určitě nebudete litovat. Cafe Tease nás potěšilo obrovskými dorty, cupcakes i smoothie a Cafe Nicolau zase svým interiérem a slavnou acaibowl. Jedinečným zážitkem je taky Pop Cereal Cafe s nekonečným výběrem křupínků s mlékem, jak jsme my vždy říkávali.

Timea odjíždí v pátek, je to zvláštní a smutné.

Porto

Porto není jen víno. Je to zase úplně jiné Portugalsko, klidné, romantické, malebnější a takové víc evropské. Pěšky dojdete až na pláž k Atlantiku, cestou pokaždé narazíte na park nebo zahradu a portská architektura ve spojení s řekou Douro, po které se plaví rabelo lodě svážející vinho do porto, Vám připraví nezapomenutelné pohledy za každého počasí. Kachličkové fasády, kopce a staré tramvaje však zůstávají, jsme stále v Portugalsku, na severu.

Severní klima tady odpovídá počasí, v Portu bylo mnohem chladněji a nevyhnuli jsme se ani dešti. Déšť sem však tak nějak zapadá, v centru uliček je přítomna jakási melancholie, která se zataženou oblohou dotváří atmosféru města a je tak opravdu jednoduché zalézt do jednoho ze sklípků na ochutnávku právě portského, jehož tradice sahá do osmnáctého století. V údolí řeky Douro se tento portugalský klenot vyrábí dodnes a všechny tři druhy – Branco, Ruby, Tawny jsou rozváženy do celého světa. Vinné sklepy jsou rozesety na jižním břehu, který už patří obci Vila Nova de Gaia a kam se dostanete přes symbol města, most Ponte Luís I.. Ten přejdete spodem i horem a jeho budování měl na starost architekt blízký Eiffelovi, což je ze vzhledu víc než zřejmé. Jeden z nejhezčích výhledů na celé město i s mostem je z Mosteiro da Serra do Pilar. Porto je plné kontrastů a velkolepou scenérie speciálně ve večerních hodinách si tak můžete užít třeba i z kabinkové lanovky Teleférico de Gaia nebo Funicular dos Guindais.

Stejně jako Lisabon, Porto je skvělou příležitostí jak zkombinovat aktivní a odpočinkovou dovolenou. Zmiňované pobřeží je ve vzdálenosti šesti kilometrů, ale jak z letiště, tak z centra se pohodlně dopravíte nadzemní linkou metra, popřípadě autobusem. Za slunečného počasí jsme se tak loudali po Praia de Matosinshos až ke Castelo do Queijo, u kterého začíná rozlehlý park Parque da Cidade. Tolik zeleně jsem tady za celou dobu neviděla. Po parku je to nejlepší vzít zpátky k Atlantiku a projít několikakilometrovou náplavkou až k Foz do Douro, jeden z nejzápadnějších výběžků regionu, kde u majáku dobijete energii. Oceán Vás dobije.

Porto bylo v posledních letech zvoleno jako jednou z nejlepších evropských destinací. Centrum města mě překvapilo svou dostupností, v podstatě všechny památky obejdete pěšky, aniž byste na to potřebovali více dní. Dostupné finančně je samozřejmě jako celé Portugalsko také. K oblíbeným místům bych určitě zařadila náplavku Ribeira a celkově pobřeží řeky Douro z obou stran, kde se tyčí malebné štíhlé domky, hrající několika druhy barev. Zážitkem byla určitě i knihovna Lello Livraria, která byla doopravdy zase úplně Harry Potterovská. Co jí ubíralo na kráse byly davy lidí a množství selfie tyček, těmi se však ve své portugalské etapě života J.K.R. určitě neinspirovala. Příběhy kouzelníka také vznikaly v kousek vzdálené Majestic Café, jedné z nejuznávanějších kaváren na světě. Za zastávku stojí také okolí Universidade do Porto, jejíž fakulta medicíny je ta nejnáročnější a nejprestižnější v celé zemi. Najdete zde několik barokních kostelů, muzeí, vyhlídkovou věž Torre dos Clérigos, parky a zahrady na piknik. Piknikové místo jsou také určitě Jardins do Palácio de Cristal. Jedno z nejhlavnějších náměstí, Praca da Liberdade, mi trochu připomínala pražský Václavák. Dominantou tu je majestátní radnice, před kterou se schází celé město, když FC Porto vyhraje národní fotbalovou ligu. To se za poslední roky nestalo a lisabonský tým Benfica tak radno v Portu nezmiňovat. Na náměstí taky nakoukněte do místního McDonaldu. Ten je totiž považován za nejkrásnější MC na světě, nevím, kdo tyhle portské tabulky tvoří, ale všechno je tu očividně NEJ.

V okolí této části centra si na list zapiště historickou budovu nádraží São Bento, jejíž zdi jsou zdobené modrými azulejos zobrazujícími dějiny města. Katedrála Sé do Porto, Palácio da Bolsa, Miradouro da Vitoria by na to-do listu určitě chybět neměli. Do kolonky jídla si zvýrazněte francesinha, na kterou Vás láká každá druhá restaurace. O tomhle zvláštním sendviči jsem se zmiňovala dříve, ale teprve až teď po ochutnávce si ho dokážu představit. Na doporučení našeho airbnb hostitele jsme zašli do Café Santiago a myslím, že jsme dostali francesinhu přesně takovou, jak má být. Sendvič s masem, chorizo, šunkou, vajíčkem a sýrem podávaný se specifickou omáčkou, ve které se chuť piva neschová, servírovaný s hranolky. Trochu jako když vařili Pejsek a Kočička, tohle je vážně odzkoušeno. Na burger do Hamburgería DGina a jako milovnice nutelly jsem našla svůj vysněný podnik Nutellandia ♥ No můj vege-žaludek měl za víkend napilno.

I za dva dny si Porto zamilujete, nasajete atmosféru a uvidíte tak akorát. Portugalsko mě opět uchvátilo a jenom usvědčilo o místní kvalitě života, která se neměří na peníze ale na štěstí a pohodu.