Doslova letní počasí nás tady okupovalo necelé dva týdny. A když říkám letní, myslím tím opravdu dvacet tři stupňů, jasno, bezvětří. Plavky jsem ještě nechala ve skříni, nicméně Dáni to vzali rovnou na koupačku do fjordu a v parcích nebylo kus volného místa. Celé tohle teplé období jsme vyplnili grilováním, sluněním, prací, učením a následnou oslavou hotové zkoušky.

Je toho opravdu dost a s tím psaním se polepším. Nejdříve asi to nejpodstatnější, že se máme opravdu skvěle. I když se prý tohle teplo vrátí až zase v červenci, užili jsme si ho naplno. Abychom zapadali, pořídili jsme si super přenosný gril, který dáme na nosič na kolo a jezdíme grilovat do parků nebo třeba jen na terasu. Je fakt, že podpalování a samotný proces nám trvá asi třikrát déle a tak v praxi to pak vypadá, že sníme všechno okolo a zbylým masem už se jen přecpáváme.

Další příjemnou zprávou bylo úspěšné zvládnutí zkoušky, tentokrát za sedm a před námi je tak poslední psaný projekt s deadlinem na konci června. Ve škole jsem se přihlásila do programu Mentee and Mentors, do něhož byla UCN vybrána spolu s dalšími čtyřmi univerzitami z celého Dánska. Je to další část větší kampaně STAY IN DENMARK, jež by měla pomáhat mezinárodním studentům zůstat v zemi, vytvořit si síť kontaktů, naučit se jazyk a být tak součástí společnosti. Spočívá to v tom, že každý přihlášený student jako mentee dostane svého mentora. Těmi jsou ženy a muži pracující jako manažeři, CEOs, businessmani či jako vlastníci svých vlastních firem. Účast je oboustranně dobrovolná a mentoři se nám budou věnovat ve svém volném čase.

Já jsem byla přidělena k Ivanovi, ten spolu s partnerem v listopadu spustil start-up, společnost GymPlay (http://gymplay.dk/). Jedná se o webshop prodávající gymnastické duchny, žíněnky či hrazdy, které slouží k domácímu tréninku i na hraní. Dosud jsme na mítincích probírali jeho business, praxi, Dánsko a tak. Díky tomu, že je vše na jednom místě Ivan popisuje celý chod firmy od A do Z. Dalším naším cílem bude vylepšit životopisy a motivační dopisy, kterými budu hledat povinnou stáž a celkově se dozvědět o pracovní kultuře tady ve Skandinávii. Sotva jsem přestala hledat práci, mohu začít nanovo se stáží.

Totiž tou poslední a asi nejzářivější zprávou je práce v sushi restauraci, kam chodím každý pátek a sobotu, zatím. Práce je to otrocká a řekla bych, že i na holku náročná, ale já jsem nadšená a myslím, že všichni chápete proč tak moc. Smutným vtipem na tom je fakt, že by mi současné napracované hodiny na SU podporu stačily (podmínkou je 11 a více hodin týdně). Avšak tak jako mnoho dalších/většina studentů, jsem i já jaksi podplácena ve smyslu toho, že mám na hodinu zhruba 60DKK(zákon: 90DKK). To znamená, že kdybych měla smlouvu na tento počet hodin s touto sazbou, nemohlo by to být uznané. Pro platnou smlouvu bych musela pracovat hodin 18. Ve zkratce pro příklad, pracovala bych 18 hodin za 60DKK, ale ve smlouvě bych měla 12 hodin za 90DKK. Omlouvám se za zamotanost, ale bohužel tohle je tady běžná realita.

PS. Viděli jsme tady tuleně ♥

Cesta do ČR trvala asi pětadvacet hodin, cesta nazpět hodin třicet. Započítávám do toho však dobrodružnou půldenní návštěvu metropole Dánska, Kodaně.

Po noci strávené v autobuse a na trajektu nás vyplivli okolo sedmé ráno na nádraží. S počtem a váhou našich zavazadel bychom se asi daleko nedostali, a tak prvním cílem bylo najít úschovnu. Úspěšně jsme se všeho zbavili a byli tak volný k dalšímu úkolu, a to půjčit si kola. Jednak kvůli našemu časovému limitu, jednak kvůli zahřátí. Asi by nám bylo tepleji při chůzi, ale ty čtyři hodiny v sedle nám poskytli nekonečný sightseeing po celém městě. Jaro v Dánsku je kapitola sama o sobě, takže jsme během půl dne zažili sluníčko, mraky, déšť i sněhovou přeháňku.

Jako nepřipravení turisté bez mapky jsme jeli rovnou za nosem a původ památek tak zjistili až zpětně. Nicméně pár cílů jsme měli, tím prvním byla čtvrť Christianianshavn, proslulá svým hippie svobodným městečkem Christiania, obývající asi 1000 obyvatel. Oblast byla vyhlášená jako nezávislá, nespadající ani do EU a lidé se řídí podle tzv. Zeleného plánu vypracovaného společně s kodaňskými úředníky. Symbolem pro Christianii je samozřejmě marihuana a lehké drogy celkově, které se prodávají v několika desítkách stáncích a cítit jsou z každého rohu, komunita a turisté se ale schází i na veřejných koncertech a možnost je i navštívit místní galerii. My jsme se tam objevili ráno, kdy se před chatičkami ještě dojížděli afterparty z předešlého dne a vykuřoval zbylý matroš. Místo působí malebně, s parkem a spoustou pěšin k různým zapadlým chaloupkám, ozdobeným nepálskými vlaječkami, ale za tmy bych asi měla respekt.

Naše řidítka dále směřovali zpět přes vodu ke slavnému přístavu Nyhavn, obklopenému jak loděmi, tak kavárnami. Nával turistů jsme pocítili až teprve u Andersenovo Malé mořské víly, která po vysypání asiatů z vyhlídkového autobusu nebyla skoro vidět. Je totiž vážně Malá. Rozkvetlými parky jsem to vzali zpět přes kostely, úřednické budovy i známý Lidl, což bylo jedno z mála míst, které nám pasovalo do peněženek. Kodaň nás nadchla a to i proto, že zde nefoukal vítr tak jako tady doma. Zamknutá kola na třikrát na nádraží v Aalborgu na nás čekala a my tak po posledních šesti hodinách v autobuse nasedli na poslední dopravní prostředek a byli doma. V tom prázdném bytě. 

PS. To, že v Aalborgu jezdí hodně lidí je známá věc. V Kodani je míra cyklistické dopravy ještě asi tak dvakrát větší a s přehledem se na silnicích prohání více cyklistů než řidičů v autech.

Těchto pár slov, které nevím, nakolik se zpozdí s uveřejněním, by se mělo brát s nadhledem. Po devatenácti hodinách na cestě ve třech různých dopravních prostředcích a s dalšími šesti hodinami na krku to opravdu za seriozní článek neberte. Oči se mi klíží, ramena bolí ze stoleté krosny a deseti kilové kabelky, ale vím, že v Česku bych nic nevyplodila. Ano, po týdnu samoty jedu taky, jen je to taková inkognito návštěva. Už takhle budu mít čas možná tak dojít si na záchod.

A kudy že to jedu? Podle doby to vypadá, že jsem si to domů zkrátila přes Čínu, realita je taková, že abychom se domů dostali za úměrnou cenu, museli jsme tomu pár hodin obětovat. Ve středu večer tedy nasedám na noční vlak do Kodaně, z centra se přesouvám na letiště a tam se několik hodin poflakuji a polehávám spolu s dalšími bezdomovečky. Ráno to vezmu přes kosmetický salón ve freeshopu, kde se nastříkám a zmaluji vším možným – horší už to být stejně nemůže. Okolo jedenácté přistávám v Belgii, v Bruselu. Haha. Letiště má sice v názvu Brusel, ale po bližším zkoumání jestli nám vůbec letenky zapadají do sebe, jsme zjistili, že se jedná o letiště pro nízkonákladovky Charleroi, 40 km jižně od centra Bruselu. A odtud taky píši své řádky.

V Belgii jsem nikdy nebyla, ale troufám si říct, že ten den strávený na letišti a v jeho okolí mi něco ukázal. Za prvé, Belgičan, možná stejně jako Francouz, Vám na angličtinu kašle. A to, i když se naprosto zřetelně tážete anglicky, třikrát Vám odpoví po jejich a napočtvrté když jim dojde, že nerozumíte, zagestikuluje rukama. Angličtina tedy zní jenom v rozhlase. Před ní ještě zaslechnete nizozemštinu, francouzštinu a podle mých odhadů i vlámštinu. Ostražitost a bezpečnost na prvním místě je vidět na každém kroku, kromě vojenských jednotek rozesetých po celém areálu jsou kontroly i u vstupů a výstupů. To znamená, že do letištní haly se na rozlučku ani vítačku nedostane nikdo bez palubního lístku. Stejně tak jako v Kodani, i tady si nesmíte nechávat svá zavazadla o samotě a to ani pod dohledem jiné osoby. No tak si představte, jak lezu do té kabinky ověnčená bagáží. Následuje neohebné couvání, protože na metru krát metru se vážně neotočím, natož vykonám potřebu. Krosna tedy zůstává před dveřmi a dovnitř jde jen kabelka - zase nebudeme tak důvěřivý a nenecháme doklady napospas. Krosna padá záhy na dveře a to už je konec, z kabinky vylézám tak, že bych si rovnou mohla dát sprchu. Toť lapálie přitom božském cestování o samotě.

Aalborg jsme tedy asi na deset dní opustili a užijeme si taky trochu českého jara. Tak já se zase balím a přesouvám o kousek dál, pozorovat tu směs lidí. A jedna pozitivní věc na konec, v Belgii je levno, alespoň při cestě z Dánska.

PS. Jaro v ČR nebylo stejně tak jako čas na článek. Hlásím se tedy znovu z Aalborgu po ještě delší cestě nazpět. Ale o té příště.

I když se kalendář tváří jarně, ptáci zpívají od rána a obchody jsou plné petrklíčů, kulicha ani rukavice na cestách nesundavám. Předpokládám, že to tak zůstane zhruba do června. Dáni říkají, že jaro vlastně vůbec nemají, chladno je až do onoho léta, které pak dohromady trvá dva týdny. Běžně to teď tedy vypadá většinou tak, že se za celý den vystřídají všechny možné aprílové kombinace. Vy se tak chvíli paříte, pak dostanete sprchu, ze které Vás zaručeně vysuší následný fičák.

Říká se, že počasí a jídlo je záchranné téma. Možná proto jsem tím začala, jsem bez vážné inspirace. Jen jedna z mála věcí je na chvíli nová. Po dlouhé době si zkouším jaký je to být tady znovu sama. A upřímně, ten pocit prázdnoty, se kterým jsem tu bojovala do Vánoc se asi tak po třiceti pěti minutách osamění ihned vrátil, a je tu stále. Člověk ho na nějakou dobu potřebuje a já moc dobře vím, že na určitý čas to doslova miluji, ale všeho moc škodí. A tak se zcela upřímně těším, až bude zase upatlaná kuchyně, nádobí na stole, zpocené věci na zemi a tak.

Déle jsem se nezmiňovala o škole. Pomalu, ale jistě dokončujeme projekt, který odevzdáváme osmnáctého dubna, po něm následuje ústní obhajovací zkouška ve skupině. Pět holek, pět kamarádek a teď si urvěte to Vaše slovo, nic pro mě. Zkoušející hází otázky do vzduchu, takže kdo je rychlejší většinou odpovídá. Marketingový plán, jež má zjednodušeně řečeno pomoct existující firmě dostat se do podvědomí veřejnosti, se formou i rozsahem podobá bakalářské práci. Po několika týdnech přednášek máme už jen konzultace s dotyčnými učiteli. Celkově je vidět, že jsme první ročník procházející zcela novým modulem programu, kdy se občas stane, že každý lektor tvrdí něco jiného, popřípadě některý ani neví, o co jde. Tahle volnost a no-stress atmosféra je tady ale naprosto v pořádku. A překvapivě tak nějak funguje. Jedno se však přeci jen změní s příchodem nového roku. Po letošní zkušenosti, kdy ke studiu do našeho programu nastoupilo zhruba o dvacet přijatých studentů méně, z toho přednášky navštěvuje půlka, přišly dvě odezvy. Ta první od vlády, snižující počet nově přijatých studentů na 40, a ta druhá od školy, že pokud nebude splněna 75% docházka, přijde následné vyloučení. Konečně.

Věc s docházkou mě zaskočila i na dánštině. V listopadu nás začínalo okolo dvaceti, realita teď na začátku dubna je taková, že nás chodí průměrně sedm, s tím, že půlka lidí to vzdala úplně. To způsobuje změny lektorů a spojování skupin jelikož nejsme jediní, kterým se tohle v jazykovce děje. Uchazečů, alespoň na začátku je hodně, učitelů prý málo. Mě hodiny baví. Asi je to tím, že v dané zemi žijete, myslím, že by mě dánština asi moc nezajímala učit se jí v Česku. Ale tím, že tady pozorujete pokroky, rozumíte nápisům, občas dětem, jste tak v - alespoň pro mě - neskutečně motivujícím prostředí a tak se s radostí učím i povečerech a po pěti měsících kurzu mohu říct, že bych se domluvila. Z dvouhodinové atletické schůze jsem si tedy odnesla leda tak kousek pizzy, ale věřím, že je to na dobré cestě.

Prosluněné Velikonoce (=Påske) jsou v plném proudu a my máme za sebou na dlouhou dobu poslední zásilku české atmosféry. Dnes tedy o pohodových prázdninách s návštěvou a velikonočních tradicích

Velikonoce v Dánsku jsou zahájeny státním svátkem na Zelený čtvrtek, pokračujíce Velkým pátkem, víkendem a Velikonočním pondělím s tím, že většina obchodů a institucí má po celou dobu kromě soboty zavřeno. Děti ve školách mají prázdniny celý týden a tak si rodiče většinou berou dovolenou i na zbylé tři dny a vyráží do svých letních domů na pobřeží. Co se týká tradic, na šlehání holek si tady nepřijdete, to se ve škole spíše hrozili, co že to těm holkám u nás provádějí. Symbolem je tady tzv. påskeæg = velikonoční vajíčko. Nejpopulárnější je to papírové otevírací, které najdete v každém obchodě v různých velikostech, i v čokoládové alternativě. Plněné je bonbóny a sladkostmi, popřípadě malými dárky a rodina si je dává vzájemně. S vajíčky se pojí ještě jedna údajná tradice, na kterou se optám na dánštině. Dánové si totiž na Velikonoce píší jakési psaníčka a krátké básničky, pod kterými jsou podepsané jen tečkami představující počet písmen jejich jména. Obdarovaní mají pak za úkol zjistit od koho psaníčko je. Při úspěšném tažení mají nárok na ono sladké vajíčko, když jméno neuhádnou, musí naopak jisté osobě darovat oni. Celkově malování těch opravdových vajíček se tu oblibě tolik netěší a Dánové radši malují třeba polystyrenové, které pak věší na stromy okolo domů. Kromě vajíček najdete klasické dekorace jako kuřátka a zajíčky.

O jídle jsme tu psali minule a tak se dnes zmíním jen lehce, na Velikonoční tabuli se většinou objeví nějaká ta ryba či jehněčí a nesmí chybět sladké pečivo z listového těsta jako dezert. Okolo třech týdnů před svátky vychází, stejně jako před Vánoci, speciální edice velikonočního piva = Påskebryge a tak k pití se podává kromě šampaňského právě pivo. K Velikonočnímu těšení patří rodina, procházky a hygge chvíle.

My jsme volno trávili aktivně. Návštěvou Blokhusu jsme se zase podívali k moři, které mě osobně ohromí vždy a všude. V jeden zamračený den jsme vyzkoušeli norresundbský bazén s neskutečnými venkovními saunami. Skandinávský styl na nás křičel ze všech koutů těch nádherných saunových chaloupek, týpý-sprchy či přístřešku na grilování. Snad jen ta teplota vířivky, ta byla totiž nastavená na severskou otužilou, řekla bych, protože ve srovnání s tou českou jsme klepali kosu. Překvapené jsme byli i z faktu, že do saun i páry se chodí zásadně v plavkách. Po půl roce tady v Aalborgu jsem také okusila místní obchody a atmosféru nakupování a našla spoustu pekáren.

PS. Smlouva není, peníze za práci taky ne, CPR a pojištění…netřeba slov. Nejde to jako po másle ani jako po medu, ale určitě to nevzdáváme. Jen jsme trochu smutní a čekáme na ty slunečné teplé dny nabíjející energií :)

Návštěvu č.256 máme po nekonečném vybalování bezedných tašek s jídlem ubytovanou. Zásob máme, že bychom vydrželi do další zimy a tak budeme muset přidat na cyklo-kilometrech a ubrat na večerních svačinkách. Po minulém článku se snažím najít pozitivní témata, a když procházím okolo té nedovřené špajzky, je mi to jasné. Napíši Vám tedy o pár dánských věcech a zakončím to food-eventem.

http://www.wieneriet.dk/wp-content/uploads/2014/05/Wieneriet-billeder-003.jpg

Při promítání všech chutí a množství snědených věcí, vítězem se za poslední týdny stává skořicový šnek, ať už ten z těsta listového nebo kynutého, mražený či vakuovaný. Takzvané kanelsnegle najdete ve všech podobách v cenovém rozpětí od 5 do 10 DKK, populárními jsou koláče wienerbrød, kde je namísto skořice máslo, pudink, čokoláda. No prasárna. A když jsme u pečiva, Dáni mají samozřejmě svůj nakyslý rugbrød, tedy tmavý hutný chléb na, který jak už víte, servírují jejich smørrebrod. Franskbrød a rugbrød pořídíte za 20 DKK a více.

Další je věcí, která má své místo v našem jídelníčku je skyr, který bych přirovnala ke směsi českého tvarohu a jogurtu dohromady. Dáni ho vnímají jako zdravou pochutinu plnou bílkovin, koupit se dá v několika objemech a příchutí v ceně 15 DKK za 500g. Skyr a většinu jogurtů většího množství najdete kromě v kyblících také v litrových flaškách podobných mléku. Další klasikou, která mi nepřišla pod ruku je kakao, speciálně to s copatou holčičkou Matilda. To najdete všude, ve všech možných velikostí a baleních, bohužel i na ulici jako odpadek. 1l = 10-15 DKK.

http://dailyscandinavian.com/wp-content/uploads/2016/01/120116-cheasy-skyr-blueberry.jpg/http://www.arla.dk/globalassets/arla-dk/products/all-our-brands/matilde/matilde-classic-02l.png?preset=3col-desktop

Specialitkou bychom mohli nazvat i tarteletter, plněné košíčky asparagusem a kuřecími nudličkami v jakém si jogurtovém dipu z listového těsta. Tuhle směs my nahrazujeme třeba tuňákovou pomazánkou. Dánskou specialitou, jež jsem neměla tu příležitost, ochutnat je tzv. leverpostej údajně chutnající jako paštika. Koupíte jej v 300g vaničkách za 20 DKK. K masu ještě dodám, že popularitou jsou masové kuličky frikadeller, 500g mletého okolo 25 DKK, 15 v akci. Z ryb nejvíce jede losos, a to hlavně ten uzený - røget laks, servírovaný potom třeba na ty otevřené sendviče. Nejoblíbenější přílohou jsou pak zaručeně brambory – kartofeller, cenově srovnatelné s ČR. Díky popelářství se nám naskytne ovoce jako mango, žluté melouny nebo jahody. A i když bych si řekla, že v tomhle ročním období bude mdlé a vyumělkované, tady v Dánsku to mají ošetřené skvělé a ovoce všeho druhu je šťavnaté a čerstvé, stejně jako zelenina. Ve většině případech.

http://www.foodfanatic.dk/wp-content/uploads/IMG_1066a11-529x397.jpg

Poslední věcí, která mi vlastně vnukla myšlenku na jídlo, byla včerejší akce v městské knihovně. Jednalo se o mezinárodní večeři, k příležitosti současného tématu multiculture issues, jejich propojení a celkově promítnutí diverze národností v Aalborgu. Knihovna má totiž celoročně projekty a expozice, kde se věnuje právě podobným globálním problémům. Současná etapa je tedy spojena s uprchlickou krizí a večer měl právě symbolizovat propojení lidí z celého světa u jedné večeře. Jídlo bylo laděné do pákistánsko-íránské kuchyně, takže pusy nás pálily ještě dlouho poté. Nicméně jsme se seznámili s dánsko-indonéskou rodinkou s malou holčičkou a byli tak po dlouhé době trochu společenští. Událost byla free a Dáni zas ukázali tu jejich milou tvář.

PS. Při čtení dánských slovíček dbejte na správnou výslovnost, čím větší zahuhlání, tím lepší.

Po půl roce v cizí zemi už začínáte zcela zřetelně vidět i to negativní, svítí to dennodenně jako červený maják a nás tak napadá, že Dánsko opravdu není země pro život cizince. Máme se dobře, ani jeden nelitujeme, Česko není určitě o nic lepší, ALE.

Dnešními řádky bych se chtěla dostat k nemilým věcem, které byste od Dánů nečekali. Dáni jako národ se mají skvěle, mají rodinu, pár bližších přátel, úzký vztah s prarodiči a to vše ve státě s vysokou sociální úrovní a blahobytem. To, že se oni jako jedinci mají dobře, je středobod vesmíru a nikdo jiný je nezajímá. Jak v dobrém slova smyslu, to že si nikdo nic nezávidí a nepomlouvá se navzájem, tak i v tom špatném. Tomu je příkladem pro mě šokující událost co se stala Chorvatkám od naproti. Ve čtvrtek ráno jim na dveře zaťukal správce s bezprostředním oznámením o nutném vystěhování do 15.3. Důvodem bylo nereagování na JEDEN email, který žádal o zaslání potvrzení o studiu. Ano řekneme si, je to jejich chyba, je třeba mít administrativu v pořádku. Ale takovéhle velké věci se dle mého názoru mají řešit přes telefon, dopis nebo email druhý. Toto jednání předvádí ta samá agentura/organizace – AKU a jejich pod-společnosti, co bere od studentů nehorázné zálohy za byty, pohybující se okolo 12-22000 DKK, ze kterých Vám ve většině případů vrátí asi tak 3,5%. A jsme u toho, Dánové jsou drsní seveřané. Slušnost se jim nebere, ale jinak vidím sobectví a lhostejnost. Bohužel sobec nejsem a řeším všechno, takže moc nezapadám. Na druhou stranu, v jaké zemi se tohle neděje?

Další věcí je dochvilnost, totiž ve všech úvodních seznamovacích přednáškách a kulturních střetech nám bylo vtloukáno, jak jsou Dáni dochvilní puntičkáři. Poprvé se mi to vyvrátilo na atletických trénincích, kam polovina rodičů chodí o pět minut déle, párkrát ve škole – nepočítám studenty, u nich je to pravidlo – a vyvrcholilo to čekáním na smlouvu se slibovanými benefity, které jsem se sice s měsíčním zpoždění dočkala leč bez ničeho navíc. Nemluvím o slibech zaměstnavatelů, žádání práce a místním úřadováním a papírováním, které je možná v normálu, ale stejně jsme to nečekali.

Když to člověku vyjde alespoň zhruba tak, jak si naplánuje, s SU 5700DKK a platem 3000DKK si nemůže stěžovat. Ale není to jen o penězích - klišé, já vím. Ale třeba počasí je možná ta hlavní věc proč bych tady právě já nechtěla zůstat. Neumím si zatím moc představit spokojený návrat do Čech, ale zemí je tolik, času taky a tak pomalu VYHLÍŽÍMe láskyplnější destinaci.

Omlouvám za dnešní pesimismus, který ale doopravdy nemění nic na tom, že život v zahraničí za to stojí. A stojí za to dvakrát, když máte možnost to s někým sdílet. A Dánsko i přes své mouchy je fajn, na nějaký čas, když vysvitne slunko.

PS. Doufám, že kvůli minulé zmínce o dumsterování, na nás nikdo nebude koukat skrz prsty. Při minulém lovu jsme se potkali s konkurencí a přes kontejnerová okýnka s čelovkami se dělili o příhody. Ze slečny se vyklubala milá Slovenka, nakupující vesměs jen v kontejneru. Horší je to uvědomění kolik tun jídla se denně vyhodí.