Portugalská atmosféra

Tramvaj, modře vydlážděný dům s železným balkonem, stolky z místní pekárny ledabyle okolo, pouliční umělec, vedle žebrající děda. Lisabonská krása v kostce, zapomněla jsem na sluníčko, které oceňuji jako nikdy předtím a celé dny ho doslova hltám každou volnou chvíli. To je za tu dánskou tmu a déšť.

Mé dojmy jsou stále těžko strukturovatelné, ale jsou pozitivní, plné nadšení a čiré radosti. Tu nezkazí ani prý už měsíc tekoucí pračka nebo toxický zápach z lednice. O bydlení napíšu brzy, hned jak sesbírám pár dalších chutných historek. Po každodenním brouzdání ulicemi se tady pomalu orientuji, centrum s památkami máme odsud opravdu na dlani a to vandrování a pozorování nového života je balzám na duši. Užívám si kafíčkování, sladké pekárny, čerstvé ovoce a i ten pocit, že si to všechno člověk může dovolit. Ceny v podnicích jsou tu opravdu nízké. Čeho si ale všímám každý den je chudoba, míněna jako nižší životní standard. V Dánsku prostě chudé lidi nepotkáte nebo nepoznáte. Tady je jich hodně a poznáte je vždycky, za půlhodinu ve městě Vás pětkrát prosí o peníze, pro ně, pro jejich psa, na jejich léčbu HIV, na hračky nemocným dětem a podobně. Člověk těžko pozná, který jedinec by peníze opravdu potřeboval, proto se vždy radši vymlouvám, na to, že nemám hotovost. Po bezpodmínečném bezpečí v Aalborgu si tady několikrát do hodiny kontroluji telefon s peněženkou a kabelku nosím zásadně na břiše. Jedna z prvních věcí, co mi byla taky na začátku řečena, byli častí kapsáři a hned po nich podvádějící taxikáři. Peníze mě přivádí ještě k další myšlence, kartou tady zaplatíte maximálně v supermarketech, všude jinde jenom hotovost.

Co mě baví po ránu, je portugalský styl čištění ulic. Bary jsou plné jak přes víkend, tak i v týdnu a většina odpadků tak končí na zemi. Chytří a líní Portugalci mají své čistící čety v zelených vestičkách, které každé ráno naběhnou s hadicemi na vrchol ulice a odtud jednoduše pustí vodu a doslova sprchují vše, co jim přijde pod nohy. I když se tady teplota pod nulu mockrát nedostane, okolo deváté ráno se mokrým klouzačce a mokrým botám nevyhnete. Celkově se tady toho ráno moc neděje, obchody otevírají okolo desáté, přičemž přes den si dají pauzu klidně na dvě hodiny a večer zavírají v osm. Běžce potkáte jen těžko, ale míra cizinců a s nimi i celkově úroveň angličtiny je vyšší. Vyšší v porovnání se Španělskem nebo ?Českem?, určitě ne s Dánskem. 

PS. Španělsky mi nerozumí a tu modrou oblohu jsem NEpřikreslila.

Lisabon na příští tři měsíce

První ohlas nabitý zmatených portugalských dojmů je tady. Nebudu psát o kultuře, jídle nebo o tom, jací lidé tu vlastně jsou, na to mám čas další tři měsíce poznávání a dneska bych jen chtěla vlastně sdílet ty první pocity. Pocity z prvních dvou dnů v hlavním městě Portugalska, Lisabonu, kde od pondělí začínám svou stáž.

Je tu krásných třináct stupňů a svítí sluníčko. Město má atmosféru a historii, krásnou architekturu a taky takovou zašlou špínu, které si prostě po životě v Dánsku všimnete. Uličky, chodníky a chodby jsou úzké tak akorát pro jednoho. Řidiči jsou zběsilí. Restaurace, bary a kavárny s vystrčenými stoly jsou vždy plné hlasitě juchajících Portugalců a jsou tak levné. Bydlím s Brazilkou, Italy, Turkem a klukem z Nigérie, kuchyň je silně na punk, jak by se řeklo, pokoj je vymrzlý, ale bude to skvělý. Po dvou dnech mohu říct, že zemi a město jsem si určitě vybrala správně.

Lisabon, alespoň jeho centrum se čtvrtí Bairro Alto, kde bydlím, působí jižansky a hodně odlišně než na co jsem poslední roky byla zvyklá u nás na severu. Všechno je staré ale zároveň to má své kouzlo, je tu hodně ruchu a dění, budovy jsou vysoké, s klasickými balkonky, rozdělené úzkými uličkami. Cinkají tu tramvaje, u nás hlavně ta slavná 28, stále je to tu z kopce do kopce a díky tomu je nespočet výhledů. Všechno pozoruji, zkoumám a porovnávám a moc ráda Vám o tom brzy napíši.

Cestování sem jsem si samozřejmě musela zpestřit nějakou tou komedií. Myslím, že to začalo na letišti, kde jsem 23,3 kg musela stáhnout na 20,9 kg přičemž už mi příruční kufr přetékal věcmi, až se mu rozjel zip a kabelku jsem ani nezapnula. Další fází bylo se tedy dostat už s praskajícím kufrem, kabelou, dekou a šálou v ruce  k turniketu a nenápadně zmizet do letadla. Prošlo to. Horší to bylo při cestě na byt. Autobus mě dovezl zhruba 500m od místa, mapa mi říkala jedenáct minut chůze. O tom, že bydlím na kopci, jsem neměla ani páru. Z jedenácti se nejdřív stalo dvacet, to když jsem si spletla směr a pak zhruba padesát, když jsem vyšla podle mě ten nejprudší krpál v Lisabonu, kde jezdí pouze takový starodávný výtah a chodník je tak úzký, že se mi tam nevešel ani jeden kufr. Nepomohl mi nikdo a já se tedy v zimním kabátu a zhruba čtyřiceti kily v rukou vyšplhala nahoru. A takhle splavená jsem po hodině taky dorazila do mého budoucího pracoviště. Velice reprezentativní stav.

Je to tu úplně jiné a člověk si bude zvykat, ale zase to stojí za to a jen po těch pár hodinách se cítím obohacená. Ne věcmi, ale pocity, zážitky, myšlenkami, lidmi, místy.

PS. Myslím, že z naší kuchyně budou zábavné historky. Dneska jsem si udělala čaj, do ničeho většího se zatím radši nepouštím. 

Silvestr po skandinávsku

Předtím než začne poslední severská epizoda nesoucí název „Zabal svůj život do třiceti kilo“, chtěla bych se dnešním zápiskem vrátit k bláznivému dánskému Silvestru, který jsme tu zažili poprvé a po kterém jsme rádi, že máme obě oči, ruce i nohy. A my si až do půlnoci říkali, proč mají všichni na hlavách ty brýle. No, rychle jsme pochopili.

Začalo to asi týden před posledním večerem tohoto roku, kdy se po celém městě na veřejných prostranstvích otevřeli bílé silvestrovské stany, plné rachejtlí, masek, konfet a taky těch brýlí. Připomínalo nám to asi tak jako když u nás o Vánocích vyrostou stánky s kapry. V těchto stanech to alespoň tolik nesmrdělo. V normálních supermarketech se kromě super levného alkoholu prodávali speciální edice novoročních sušenek kransekage, které si spousta rodin peče i doma a následně je skládá na sebe do dortu ve tvaru kužele, který spolu s dánskými vlaječkami slibuje štěstí a bohatství do nového roku.

Kromě sledování projevu královny a komediální skeče v televizi, drží Dáni s příchozí půlnocí další tradici a tou je skok do nového roku. Z předchozích článků určitě víte, že když se tady pije tak se pije hodně a taky je to hodně vidět. Pokud Vás tedy nezraní petarda je dost možné, že Vás povalí skákající Dán, co stihne halekat GODT NYTÅR a ještě si přitom většinou zvrtnout kotník. Skok má pro změnu symbolizovat zvládnuté překážky a výzvy v nadcházejícím roce.

V Aalborgu, asi jako každém větším městě, to začalo bouchat okolo páté odpoledne a práskalo ještě ve tři ráno. My, obklopeni dánskými přáteli, jsme se na ohňostroj přesunuli k fjordu, kde se kromě davu lidí zintenzivnil i vítr a několikrát se tak stalo, že jsme před útočící rachejtlí, kterou sfoukl vítr, doslova utíkali. Ohňostroje nad vodou byli ale nádherné. Ekologičtí Dáni si to prostě jednou za rok opravdu užili a bylo jim tak nějak fuk, jestli to přežijí nebo ne. Po takové noci si pak dovedete představit, jak vypadalo město. Sklo z lahví, autobusových zastávek, ale i výloh všude. Divoké, ale příjemné, ceny v barech nebyly natažené a taxikáři si neúčtovali trojnásobky.  

Teď nás tady zasypala trocha sněhu a užíváme si i nějaké ty mrazíky. Ty jsou hezké za oknem, ne ze sedla kola. Já jdu plánovat strategii balení a možná se ještě ozvu plná nostalgie při noční cestě vlakem do Kodaně, odkud v pátek ráno poletím. V pátek třináctého, yes.

PS. Blog teď najdete pod zapiskyzesveta.blogspot.com

2017

První podvečer v novém roce, aalborgský mekáč a já se snažím napsat ten očekávaný novoroční příspěvek, jenž měl být plný odhodlání a motivace. V harmonickém fast foodu provoněném smaženými hranolky jsem protože za A, knihovna byla zavřená a za B proto, že nám soused odstřihl internet. Motivaci nám bere šéf, který zas něco zmotal, slunce nebylo spatřeno už týden a to odhodlání, posunout tyhle články na kolej veřejnou, mi také vyprchalo.

Ano, návrat na sever byl zase okořeněný. K pousmání už bych jen dodala vystříkané voňavky od našeho hosta z airbnb. Tak proto ta poznámka o zápachu v jeho zpětném hodnocení. S návratem přišly ale také ty klasické myšlenky a otázky proč to vlastně dělám, když každé loučení potlačuji slzy, které pak v Dánsku nechám proudit a první dva dny jsem přesně ta řvoucí hysterka. Pak se člověk ale projde po městě, koukne z okna, jde na nákup a odpovědi na všechny ty otázky se pomalu ale jistě vyjasní. Je to splněný sen.

Veřejně přiznávám, že mi ta loučení rvou srdce. Doma v Česku jsem šťastná, šťastnější než v Dánsku, ve Španělsku nebo co budu v Portugalsku. Ale ta cizina, má něco nepopsatelného, nějaký takový zvláštní pocit, kterému se to štěstí s rodinou tak nějak vyrovná. Adrenalin, vzrušení, sebejistota, uvědomění a taky schopnost ocenit sama sebe. Já totiž bohužel/bohudík všechno tohle cestování a volení těžších, ale zajímavějších životních cest dělám taky proto, abych přesvědčila sama sebe, že na to mám. Díky tomuhle někdy komediálnímu dokazování sama sobě taky jedu do Lisabonu, abych se znovu ujistila, že to zvládnu. Často to taky dokazuji ostatním a je to strašně vyčerpávající, ale to jsem já.Trochu tragické a na hlavu, já vím.

K novému roku jsem si taky dala takovou výzvu pozvednout tyhle mé zápisky trochu výše. Bije se ve mně názor, že pokud člověk chce, najde si sem cestu nenásilně bez jakékoliv propagace na sociálních sítích. Na druhou stranu jsme v době, kdy co není na Facebooku jako by nebylo. Jako studentka marketingu bych i věděla jak to udělat, ale jako Veronice se mi propagace mě samotné absolutně příčí. I když mi čísla ukazují, že už to asi nečte jen rodina, stále váhám a představa, že bych byť jen jednou měla sdílet svá vlastní slova, která nepojednávají o módě, kosmetice nebo jak zhubnout paleo stravou, je pro mne scifi. Většinou jsou to totiž zážitky rozlítané pracující studentky, milující pyžamové dny, samotu a klid domova. Snídaně si nefotím, vegan nejsem, nemám žádnou cool hipster partu ani pekáč buchet na břiše  a fotku na Instagram postuji zásadně v sedm večer, kdy jsou sociální sítě plné lidí a já tak zvýším šanci na víc než deset lajků.

 Možná jižní drive z Portugalska, možná Vy, něco mě musí přemluvit.

Do nového roku Vám, i sobě, přeji odvahu, sebejistotu, lásku a štěstí. A taky peníze, s nimi je to jednodušší. A i když se budu opakovat, vyjeďte. Vyjeďte, jestli můžete a poznejte něco nového, ať už to bude lepší či horší, vždycky Vás to změní a posune osobně. A pak o tom někam napište, já si to moc ráda přečtu.

PS. Příště naposledy z Dánska a pak už jen z PORTUGALSKA.

God Jul

Mé dánské zápisky se pomalu krátí, rozhodně ty z roku 2016. Čeká mě teď desetidenní česká terapie, rodina, stromeček, cukroví, pohoda, nekonečná láska a smích. A to není žádné klišé, u nás to tak vážně je.

Doposud jsem všechny návraty plánovala týdny dopředu, domlouvala návštěvy, schůzky, výlety a psala seznamy věcí, které chci stihnout. A i když se mi to většinou povedlo, někdy toho bylo už moc, a proto si dávám slib, že letošní Vánoce budou opravdu DOMA a opravdu jen s těmi nejbližšími. Nakonec jsou to stejně oni, kteří Vám v době odloučení nejvíce chybí.

Chtěla bych Vám popřát krásné svátky strávené s těmi, které máte nejradši, před kterými nemáte tendence přetvářky a se kterými prostě jenom JSTE, úplně přirozeně. I v tom shonu a konzumním šílenství jsou podle mě Vánoce pořád ty nejlidštější svátky, kdy si vážíme přítomnosti jeden druhého a společně kouzlíme tu magickou atmosféru.

GOD JUL!

Advent

Třetí adventní neděle a já počítám poslední dny do toho krásného shledání v rodinném kruhu, tentokrát to bylo přesně 131 dní. V porovnání s těmi, které jsem tu absolvovala sama před rokem, bylo těchto 3144 hodin tak rychlých, pohodových, bez slz a se spousty nových zážitků. Teď už je to tady domov, naplněn vzpomínkami, bezpečím, klidem a momentálně i vánoční atmosférou.

Svíčky mi hoří od rána, speciálně ta na odpočítávání dnů do toho Štědrého, a na všechno dohlíží elfí pomocník dánského Santy, Nisser, který jako elf vůbec nevypadá a jeho poznávacím znamením je čepice překrývající oči. Když se setmí, zapínám světýlka, pouštím nekonečné vánoční playlisty na spotify a dopisuji třeba ty vánoční karty. Samozřejmě se do toho učím, chodím do práce, vařím polotovary a stírám drobky ze snídaně na zem, ale ta atmoška tu je a já si ji nesmírně užívám.

Vánoční trhy v centru jsou takový menší svítící lesík s dřevěnými budkami, s klasickým starodávným kolotočem a s trochu kýčovitým ruským kolem. Z toho je ale krásný výhled na celý Aalborg a protočí Vás dokonce třikrát. Prosincovým loudáním městem jsme objevili novou creperii, potkali vánoční mašinku a dokonce i pravého Julemand, toho dánského Santu. U trhů je i volně přístupné kluziště, které tak trochu tu zimu dokresluje, poněvadž je tu poslední týden okolo dvanácti stupňů. S palačinkou, pusou od čokolády a Julemand/-em jsme udělali památeční fotku a byli moc šťastní.

Ve vánočním časem jsme se školou měli možnost navštívit dánskou centrálu firmy LEGO v Billundu, jenž je asi takovým symbolem Dánska a do jejíž chodu a vedení se promítá i kultura země. Neformální atmosféra, kreativní nadšenci, inovace jako největší motivací a přátelští businessmani. Samotný výrobní areál, bylo něco, co moje hlava prostě nebrala. Všude jen naprogramovaní roboti a miliony LEGO součástek, to ve mě po shlédnutí filmu, o tom jak to tady všechno před 85 lety začalo, vyvolalo pocit ohromení a pak hned trochu sentimentality. Asi z toho jak byli věci dříve tak jednoduché a stejně krásné a funkční. V LEGU se o nás ale postarali prvotřídně, kromě oběda, kávové pauzy jsme každý dostali krabici kostek jako vánoční dárek. (Každý den zákaznické oddělení obdrží okolo dvaceti žádostí o návštěvu.)

PS. Celý víkend jsem sama v sushi a musím Vám prostě napsat moje skóre: rozbité talířky 2x; řízlá ruka 1x, přemlouvání policajtů 1x, pomotaná adresa 1x, ťuklý zadek auta o značku 1x; výpověď 0x!!!  A to mě ještě čeká dnešek. Hezkou třetí adventní neděli!

Zpět na severu

Návrat z anglického království byl klasicky upršený, ufoukaný a taky zmrzlý, ale to, že jsme se měli kam vracet, bylo příjemné.

Do té doby už jsme zase stihli zajet do našeho režimu školy, práce, spánku, jídla a lenošení. Abych udělala takový update pracovního života, ano, jsme stále v sushi. Nicméně to asi nebude trvat dlouho, co se s Číňany rozloučíme. Věc se má tak, že kromě toho, že jsme podpláceni, jsme taky občas nevypláceni vůbec. A i když je pro nás celkový příjem i s SU příspěvkem dostatečná odměna, pomalu zjišťujeme, že ty čtyři večery a noci v týdnu, pro Martina ještě odpoledne, za to nestojí.

Čas od času tak remcáme za víc peněz a děláme kompromisy. Šéf si stále stěžuje, že peníze nemá, ale když mu člověk pohrozí, že končíme, začne sypat. Poslední scéna byla, když se Martin vrátil domů v jednu ráno (placeni jsme do 22:00), já odešla dříve, takže tam zbyl sám. To, že se takhle nevracíme každou směnu, je jenom díky tomu, že tam jako trubky chodíme ve dvou, aby práce byla rychleji hotová. No a tak jsme po mé výhružné noční zprávě, která byla odeslána trochu v opojení, měli další diskuzi, z níž jsme vyšli s nepatrným přídavkem a dohodou, že od ledna se bude pracovat jen tři dny.

Smutné na tom je, že všechny tyhle kompromisy jsou šéfovi docela jedno a nijak ho neovlivní. Ten si každý den odchází v osm večer a všechna práce zbývá na manželský pár, který mu tam za směšný peníze otročí už dva roky, dennodenně. Jejich dvě děti jsou v Číně a mohou sem za nimi přijet až za další dva roky. Pomocí překladače se s nimi snažíme komunikovat a pootvírat jim tak okénko do reálného světa. Myslím si, že až díky nám poznali, že jsou v restauraci opravdu za OTROKY. Tak strašně moc rád by jim člověk pomohl, ale jelikož neznáme zákon, jazyk, právníky, asi bychom spíš více uškodili, jim i sobě.

 – Oba dva mají na den dohromady 500 DKK a to v každé normálním podniku by měli mít každý minimálně 1000 DKK za ty hodiny co napracují. Neexistuje volný den, dovolená, přesčasy a většinu peněz posílají zpět rodině do Číny. A úplně nejhorší na tom je, že jsou se šéfem příbuzný. No tak co je tohle za lidi. –

Když není škola,sushi, atletika, uklízení, španělština, koná se tu spousta akcí, přednášek nebo vánočních večírků - které jsou pak zrušeny… . Většinou mi na nic nezbývá energie a největší odměna je nic nedělání. ALE, už někdy na podzim se dva mladí lektoři jógy rozhodli zprostředkovat tento druh cvičení veřejnosti a to zadarmo. Nazvali to Pop-up jógou a chodí se cvičit jednou dvakrát do měsíce na různá veřejná místa. Dvakrát už jsme tak byli v městské knihovně a jednou v kavárně. Kromě toho místo dánštiny, kterou piluji doma, chodím do House of Concrete, což je takové studio mladého páru poskytující hodiny pole dance, parkouru, flexibility, protahování. Pole dance se mi nikdy nelíbil, ale až tady, pod vedením mistryně Dánska, Molly, jsem zjistila, že je to velké gymnastické umění, které nemá nic společného s tancem u tyče jako takovým. Po necelém roce taky skončil program Mentors & Mentee, během kterého jsem docházela na schůzky do malé dánské firmy k Ivanovi, který mě na každém mítinku seznamoval o tom, jak to tady v Dánsku chodí. Za odměnu mu tam nesu v pondělí Becherovku.

Ve škole, která je moc hezky nazdobená, jsme absolvovali všechny lekce a dokončujeme poslední projekt, na němž pracujeme ve skupině s Dány. Pro některé je to poslední společný na UCN vůbec. Po stáži totiž píšeme už jen závěrečnou práci – velikostí srovnatelnou s bakalářkou – a pak už se rozutečeme na jeden a půl roční Top-Up programy. Dva roky jak nic.

PS. Vážně nevím, co je to za raketu, ale prohání se to tady jako by se nechumelilo po cyklostezce.