U dřezu

Někteří si ještě vzpomínají na mou kariéru myčky v sushi baru. Tentokrát je to jiný, nepáchnu jako leklá ryba, ale spíš jak smažená hranolka. No a vysmažená teda jsem, po každé směně.

Minule jsem tady nakousla, jak tedy vypadá můj současný pracovní život a dneska bych ho s nadsázkou chtěla přiblížit. Já si tímto článkem určitě nechci stěžovat, pouze a jenom sděluji jaká je situace a výrazně podotýkám, že vždycky může být hůř a že se mám vlastně dobře. I když se z toho někdy hroutím. Můj taťka kdysi s kamarádem - ano, Megí, Tvůj tatí to byl - třeba šlapal v Německu hnůj, takže jo, může to být horší. 

Všichni víme jak na pytel to tady s prací je, nejen pro studenty a ne jen pro nás cizince. Moc práce tu prostě není. Letos jsem si životopis dělala v dánštině, čímž jsem doufala, že se ze štosu CV na pozici dishwashera dostanu třeba alespoň do hromádky těch lepších padesáti. Nevím, kde se mi to povedlo a kde ne, ale z několika roznášek, psaní emailů a celého toho dobře známého kolečka hon za prací se mi s pozitivní zprávou ozvali z jedné restaurace. Z jedné. Z té, kde jsem momentálně zaměstnaná, na poloviční úvazek, u dřezu a taky na pozici uklízečky, loupačky brambor nebo odšťavňuji jablka, likviduji kartony, doplňuji lednici a klasicky dělám co je třeba. Třešničkou na dortu je mytí olejem zatopené digestoře, které na mě čeká každou sobotu okolo půlnoci.

Koncept restaurace je založen na vaření francouzské kuchyně z ingrediencí, pocházejících pouze a jen z regionu severního Dánska. No, smysl mi to dává zhruba stejný jako česká politika. Majitel do toho podniká s vínem a je to takový klasický cholerický arogantní floutek, s rádoby vtipnými sexistickými narážkami. A když nejsou sexistické tak jsou o tom jak ho každá sekunda mého čekání – když ho třeba pouštím ve dveří – stojí 20 DKK. Na to mu mám chuť odpovědět, že kdybych byla Dánka, stojí ho to dvakrát tolik. V restauraci totiž pracovala moje dánská kamarádka a její hodinová mzda byla podstatně vyšší. Za stejnou práci, za stejných podmínek, za stejnou smlouvu. A jsme u toho znovu. 

Pracuji tedy za tu nejnižší mzdu možnou, tak aby to stačilo alespoň na SU. Ono Vám totiž po zaplacení skoro padesáti procentní daně z platu moc nezbývá. Takže SU mám, ale nervy aby mi vycházely hodiny taky. Rusk, tak se to jmenuje, je sice v centru Aalborgu, ceny však odpovídají spíš prvotřídnímu podniku v Kodani a tak se zákazníci musí lovit. To znamená, že když se neuloví, mytí nádobí a všechny věci okolo zvládnou kuchaři sami a mě tak směna odpadne, to se dozvím třeba v pět odpoledne.

– jste hadr na nádobí, doslova, když jsem však viděla emailovou schránku, ve které byly z posledních sedmi zpráv ČTYŘI žádosti na mou lukrativní pozici, sklapnete rychle a vážíte si, že si Vás nechají -

 No a když se daří, může se taky stát, že pracuji skoro každý den a na konci měsíce mám hodin moc.

Práce je to nechutná to zaprvé, namáhavá – a to vydržím dost -, někdy nebezpečná – spáleniny, ostrouhané prsty, bolavá záda a tak – a taky stresující – kuchyň je velká jako půlka mého obýváků a šéf nervák. Je tady však ten jeden motivační den v měsíci(a pak všechny letenky a návštěvy kaváren), kdy přijdou peníze a na ty rozmočený hranolky, rozpatlané majonézy, spálený pánvičky a zamaštěný hrnce člověk na chvíli zapomene.

Co jsem, ale chtěla říct je to, že kdyby to byla jediná věc jak trávit odpoledne a večery tak bych to snášela lépe. Bohužel, anebo spíš bohudík k tomu chodím třikrát týdně za dětmi na atletiku, kde je nedostatek trenérů a nikdo to dělat nechce, no a pak taky dvakrát týdně na dánštinu a jednou na úklid do dánské domácnosti, někdy i dvakrát. No a ŠKOLA k tomu. Když mi tak někdo řekne, že nemá čas, že je unavený, že má moc práce, v duchu se mu směji. A když to slyším říkat sebe, dávám si facku, protože co mě tahle zkušenost naučila je to, že ČAS JE VŽDYCKY! Přestala jsem říkat promiň, neměla jsem čas a radši říkám promiň, já zapomněla anebo promiň, neměla jsem náladu. A je to v pořádku, troufnu si říct, že si to můžu dovolit. 

To jak s časem nakládáme, určuje, kolik ho vlastně máme. A tak obden zatínám zuby a snažím se nestěžovat si. Ti co si totiž nejvíc stěžují na nedostatek času, s ním také nejvíc plýtvají a pak jim protéká mezi prsty. Čas i život.

Vzpomínka na letní dny

Už je to zase dva neuvěřitelný měsíce, co jsem zpět na severu a konečně se věci tak nějak zajely  do svých kolejí a je čas – ten je vždycky – tak možná spíš chuť zase psát a zamýšlet se nad radostmi i strastmi všedních dní. Žluté listí zaválo ulice, ráno rozrážíte hustou mlhu, vchody domů zdobí dýně a některé obchody hlásí dokonce i Vánoce, ano i tady lidé občas blázní.

Při těch čím dál tím delších večerech si často připomínám to dánské léto a poslední dva týdny v srpnu předtím než začal celý ten kolotoč, o kterém Vám také povím. Těch několik dní tu se mnou totiž byla mamka a přijel i brácha. Aalborg se předvedl a za tu dobu zapršelo jen dvakrát, mami tak nabyla dojmu, že je to vlastně skvělá země na letní dovolenou. No, sotva jsem je vypravila na vlak, snesly se kapky deště a jen tak to nepřestalo.

Díky tomu šťastnému počasí jsem po dvou letech života v Dánsku poprvé okusila moře a v Løkkenu jsme se doopravdy vykoupali. Brácha si k narozeninám zasurfoval a my holky ještě chytaly snědé barvy léta. Člověk se zamýšlí, jaké by to bylo mít je tady u sebe, ty nejbližší. Ale já stejně vždycky dospěji k názoru, že o to ten čas je pak vzácnější, člověk ho si ho plně uvědomuje a váží si ho. 24/7 se svou mamkou, dva týdny, v cizině, bez přátel, bez televize, … . Děsí Vás to? Chápu, jenže moje mamka je moje nejlepší kamarádka, doslova a do písmene. Životem za hranicemi se vám kruhy přátel takzvaně protřídí, některé zrecyklují, jiné zmizí úplně a pak jsou tu ty, které zůstanou. Mezi nimi je rodina, navždycky, s tím nejsilnějším základem a nekonečnou podporou, i když třeba jen přes telefon. Takže třeba když jsem v pondělí vstávala o hodinu dřív, abych stihla vyprat pračku, pak jela na celý den do školy, na poštu, rychle zpátky domů najíst se, vyměnit oblečení a hned zase zpět šlapat na atletiku s dětmi, tam mi odřekli deset minut před tréninkem pomoc, takže jsem zůstala sama, půl hodina na přesun do práce, ke dřezu s nádobím, na pět hodin, a nakonec někdy před půlnocí posledních pár kilometrů v dešti domů. No prostě jenom chci napsat, že to byl naprosto hrozný den, ze kterého jsem se někdy mezi prací a atletikou potřebovala někomu vybrečet. Byla to mamka, které jsem volala, vždycky by to byla a vždycky bude, bff, you know. Tak, o těchto mých dnech Vám brzy napíši. Totiž, vypadají po většinu týdne nějak takhle, i se slzami. Ale to je součást procesu, je to dočasné období tápání, po kterém zase snad přijdou ty momentálně ztracené momenty štěstí.

V Aalborgu jsme v ty sluníčkové dny trávili chvíle na nové plovárně, která mimochodem vyhrála i celonárodní soutěž o stavbu roku, ve městě, v kavárnách, na sushi, na pizze a na víně, doma u karet, doma na gauči, u fjordu i ve fjordu, v obchodech a tak. A bylo to něco jiného, než když jsem mamka přijela na návštěvu poprvé, do mého holobytu s jednou matrací a i IKEA nočním stolkem. Ufff, jako já bych do toho všeho šla určitě znovu, ale jsem tak trochu ráda, že jsem vlastně před těmi dvěma lety vůbec nevěděla, co mě čeká. Vnímání života místního život se mi od té doby obrátilo o sto osmdesát stupňů a vlastně ještě stále obrací. Když si vzpomenu na první osamocené měsíce, na nervozitu ze školy, z lidí, anebo když si vzpomenu třeba jen na svůj finanční rozpočet. Ten jsem si poctivě každý týden zapisovala a třikrát se rozmýšlela jestli těch banánů koupím pět nebo dva. Momentálně se měsíční číslo minimálně zdvojnásobilo, je to úleva a jakási jistota.

Takže se mám dobře, není to na vlně euforie, co byla v Portugalsku nebo ve Španělsku, ale stále jsem na moři, jen je teď na nějakou dobu klidná hladina a třeba bouří pro někoho jiného.

Příště už dříve než po měsíci!

Barcelona prakticky

Barcelona podruhé, tentokrát prakticky a pak už zase na nějakou dobu zápisky jen dánské. I přesto, že zrovna praktická žena nejsem, hlavně tedy v kuchyni, co se týká cestování, plánovaní a organizování tam mi to snad docela jde. A hodně se v tom dokonce vyžívám.

Předtím než představím ten svůj travel model, mám tu pár tipů, které by se před cestou do Barcelony mohly hodit, ať už ty praktické nebo třeba gastronomické. Tím prvním je asi ubytování, které jsem jako vždycky řešila přes airbnb. Tím, že ty mé poslední výlety byly vždy kratší, hledám spíše lehce dražší pokoje, ale za to v centru což mi odlehčí od veřejné dopravy, za kterou bych platila navíc a ještě se rozčilovala. Ubytování si vybírám taky na základě hodnocení a toho, zda je možnost zrušení rezervace. No, v Barceloně to žádná sláva nebyla, pětatřicetistupňový skleník, dvě řvoucí děti, jedna koupelna, špinavá kuchyň a BROUCI. Trochu nechuť, ale ceně to zhruba odpovídalo, ono záleží na úhlu pohledu haha. Pět minut od Sagrady a na ty dvě noci to stačilo. To mi připomíná, že tu první noc jsem tak trochu strávila na letišti, když jsem přilítla z Bilbaa v jednu ráno tak se přece v noci nepotáhnu s kufry do neznáma. Tak jsem spolu s desítkami dalších zakempila v letištní hale a je to skvělá věc jak ušetřit za jednu noc, proto při nákupu letenek doporučuji. On je pak už docela rozdíl jestli platíte euro sto nebo sto padesát.

Samozřejmě Barcelona je větší než třeba Porto, takže té veřejné dopravě se nevyhnete. V podstatě je to ale taková win-win situace protože z barcelonského hlavního letiště El Prat se taky nějak musíte dostat. Vlakem Vás cesta tam i zpět vyjde asi na osm euro a mě tak milá paní poradila kartu T10 za deset euro, která má jízd 10 a to jak autobusem, metrem, tramvají tak i vlakem. A proto, že jsem cestou na airbnb musela stejně přesedat na metro, kartičku jsem si koupila a pak ji využila několikrát. Párkrát taky úplně stupidně, to když jsem ji opakovaně strkala v metru do terminálu a snažila se projít turniketem do té doby, než mě jedna slečna decentně upozornila, že se mi turniket otevírá na druhé straně. Takže jsem tak vyplýtvala dvě jízdy a pak konečně prošla na třetí.

Z gastronomických zážitků nemám žádnou dokumentaci tak jen syrově doporučím už zmiňovaný market La Boquería, snídaňový ráj Brunch & Café, nespočet pekáren a barů s tapas a hlavně KÁVU S LEDEM kdekoliv.

Na konec bych Vám tedy představila svůj osvědčený model jak si cestu ať už dvoudenní či týdenní vlastně naplánovat. Prvním krokem je pro mě vždy takzvané googlování toho co vlastně v daném městě je k vidění, co stojí za návštěvu, čemu se vyvarovat a kde se třeba najíst. K tomu využívám většinou články z různých stránek nebo youtube s tím, že většinou končím u klíčovýh slov jako low-cost-tips-barcelona, five-secret-tips-porto, budget-travel-madrid, cosy-café-copenhagen a podobně. Všechny místa, památky a podniky si sepisuji na jeden list do různých kategorií a dělám si tak celkový obrázek o destinaci. Tím dalším krokem je mapa vybraného města kam si virtuálně všechny tipy zaznamenám a hledám jejich lokace. Vrcholným tahem je potom skládání míst dohromady tak aby se dala v nějakém smysluplném pořadí projít pěšky nebo projet a abych se třeba při západu slunce zrovna neprodírala hlavní nákupní třídou. Většinou tak beru barevné papírové kartičky, na kterých rozepisuji itinerář každého dne. No, možná pro některé totální volovina, ale pro mě mnohem důležitější věc než taková selfie tyč. 

Samozřejmě sdílím názor, že nejkrásnější na cestování je to objevování samo a toulání se po neznámu, což se mi většinou povede ať už záměrně nebo omylem a místo plánovaných pěti kilometrů je to třeba deset, ale deset o poznání obohacujících.

Barcelona

Než začnu zapisovat tady z Dánska, stále mám ještě letní vzpomínky na mé cesty. Naposledy to byla Barcelona. Barcelona byla horká. A na začátku srpna, když jsem se tam na pár dní zastavila cestou nazpět ze severu, byla taky ještě tou dobou veselá. Tou dobou o pár dní později se její srdce doslova zastavilo, to když se navečer sedmnáctého srpna ukázalo lidské zlo v plné síle. Život jde dál a o útocích není ani zmínka, i život v Barceloně jde dál. Strachem se nic nevyřeší, a protože člověk nikdy neví kdy kde a co, určitě je Barcelona jako jedno z multikulturních evropských center hodna návštěvy i teď.

Dnes tu mám tedy průvodce městem, kde se dle mého názoru dá zažít mnohem více než třeba v hlavní metropoli Španělska, Madridu. Atmosféra města, památky, pláže, promenády a moře. Všechno tohle je takovou ideální odpočinkovo-aktivní dovolenou. Já jsem měla celé tři dny a kdyby jsem se v tom pětatřiceti stupňovém skleníkovém klima nepotila jako – no nevím, jako co, ale byla jsem ráda, že mě tam nikdo nezná – zůstala bych déle. Na vlhké tropy jsem vážně nebyla připravena a tak jsem poměrně hodně času trávila popíjením ledové kávy a shoppingem v klimatizovaných obchodech. Nejhorším zážitkem pak byla cesta přeplněným autobusem. Když jsem po pár minutách vystupovala, vypadalo to, jak kdybych vylezla ze sprchy. – Nutno podotknout, že ten autobus jsem si vzala, protože jsem měla tak odřený stehna, že už to dál vážně nešlo. Moji bratři nechápou, o co jde, ale věřím, že nějaký ty normální holky jako já ví, o čem mluvím. – Takže do Barcelony příště v zimě!

Moje třídenní loudání vypadalo následovně. Po příletu byla první na seznamu ikonická Sagrada Familia, grandiózní nedokončená stavba chrámu podle architekta Gaudího, kterému je vlastně celé město tak trochu zasvěceno. Výstavba začala už v roce 1882 a lešení asi jen tak nezmizí, důvodem je celé financování projektu jenž je založeno pouze na darech. Na kráse a jedinečnosti jí to však neubírá a určitě ji přehlédnete. Z přilehlého parku de dají pořídit fotky kam, se Vám stavba vleze celá, ale taky udělat fajn piknik.

Po Avinguda Diagonal jsem to dále vzala okolo mrakodrapu Torre Agbar, který je třeba vidět hlavně v noci, nebo parku Parc de Diagonal Mar. Avenidou se dostanete i k několikakilometrovému pobřeží. Pláže byly však jedna z mála věcí, které mě na Barceloně doopravdy zklamaly a moc si nedovedu v tom hrubém písku, s otravnými prodejci, vyřvávající hudbou ze všech různých barů, trávit klidnou dovolenou. Na druhou stanu já, jako sama turistka, jsem se tam toho moc nenaválela. Ono totiž vykoupat se na městské pláži v Barceloně není žádná sranda, obzvlášť když na Vás z každého článku a průvodce vyskočí, že se metropole řadí k místům s největším počtem krádeží. Určitě už jsem někdo zmiňovala, jak probíhají třeba návštěvy toalety na letišti, když vážně cestujete sama. Na pláži je to ještě větší sranda, když musíte při každém smočení vzít všechny věci k břehu, a to do takové vzdálenosti aby je zase nesmetla nějaká ta vlnka. Do moře pak jdete pozadu – kamenitý přístup Vám to moc neulehčuje, stále kontrolujíce tu svou hromádku. Rychlé ponoření a hezky pěkně zpátky k batohu, který si celý samozřejmě stejně zamokříte, rozložit ručník a dělat jakoby nic, jako že si to moc užíváte. No, absolvovala jsem to dvakrát a stačilo. Z Kantábrie jsem byla prostě zmlsaná.

Podél palmové promenády se dostanete taky k Puerto Olímpico, přístav plný barů a k parku Parc de la Ciutadella s lodičkami na půjčení. O pár kroků dále je taky další turistický spot, vítězný oblouk Arc de Triomf.

Jedno z největších lákadel je Gaudího park Park Güell, na který si stejně jako na Sagradu, je třeba zarezervovat lístek, pokud chcete vidět park celý. Je odtud jeden z nejkrásnějších výhledů na město, všude zpívají keramičtí ptáčci, do toho hrají pouliční hudebníci a je to taková oáza s typickou mozaikovitou architekturou, hýřícími barvami a zvláštně oblými tvary. Gaudího stopu lze také potkat při brouzdáním městem okolo Casa Batlló a Casa Mila neboli La Pedrera. Oba dva domy jsou nepřehlédnutelnými a velmi fotogenickými objekty, na jejich vnitřní prohlídku, kde se často konají různé výstavy, je potřeba lístek.

Za nejživější místo Barcelony bych označila market La Boqueria, který je také řazen mezi nejlepší food markety na světě. Trh je situován hned u hlavní třídy La Rambla, kde se právě srpnový útok odehrál. Nevím, jaká tedy v této oblasti panuje atmosféra teď, ale jídlo je vždy dobrý nápad, a že je ho tu dost z kuchyní z celého světa. Z Plaça de Catalunya, hlavního náměstí, jsem se k večeru přemístila do parku Parc de Montjuic, jež bylo střediskem olympijských her v roce 1992. Celý areál Anella Olimpica je otevřený veřejnosti a okem nakouknete jak na stadion tak i na kopci se rozkládající olympijskou vesnici. Eskalátory, ano, všude eskalátory, sjedete k Národnímu muzeu umění a hlavně pak k fontáně Font Mágica. Ta má pravidelné večerní výstupy s hudbou, bezprostředně po incidentu se nic takového nedělo, ale věřím, že momentálně je Barcelona zpět plná temperamentu a života, který chtě nechtě jde dál.

Příště přidám jaká vlastně byla a co a jak. Ostatně, letenky jsou teď možná levnější než kdy jindy tak vyrazte. 

Amor

Když jsem to tu v červnu opouštěla, stmívalo se až někdy po jedenácté večer. Teď na konci srpna, je to už před devátou hodinou, pomalu také přidávám vrstvy oblečení, vytahuji pláštěnku a holínky, pytlíky čaje stejně jako zbylé svíčky z loňska mizí a všichni už tu tak nějak cítí to odcházející léto. Život ze zahrad a balkonů se přesouvá do útulných obýváku a Dány čeká takový podzimní sociální spánek.

Ten můj letní spánek nebyl spací ale psací, ze kterého se nevím proč ne a ne probudit. Někdy to prostě nejde. Věřím, že většinou je to dobré znamení a ta Nepotřeba něco sdílet je známkou prožívání reality naplno. A takové bych řekla, že bylo mé léto tady v Dánsku, v Česku a hlavně ve Španělsku odkud jsem ozývala v posledním příspěvku.  

Poslední zápisek byl plný surfařského nadšení, které mi vydrželo celé poslední dva týdny ve vlnách Kantabrijského moře. A i když to na nějakou dobu odneslo pravé stehno a potom obě dvě uši  - to pravé, věřte nevěřte, mám trochu zalehlé do teď, takže se občas stane, že neodhadnu hlasitost svého projevu a ječím, prý –, tisíckrát to stálo za to. Ze dvou týdnů nemám žádné fotky i přesto, že na většině lekcí byl akční fotograf s ploutvemi, kterého jsme každý několikrát doslova sňali. O to víc mě mrzí, že ani jeden z těchto úlovků nemám, na letiště jsme totiž v den odjezdu musely s mamkou vyrazit nakonec o tři hodiny dříve kvůli zřícenému kamionu, který blokoval dálnici. Jely jsme tedy středozemní cestou, z kopce do kopce, doprava doleva, brzda plyn, mamka se s tím nemaže, nikdy a s ničím. A já tak vydýchávala z okýnka, tu hroznou cestu, ale i tu nádhernou severošpanělskou hornatou krajinu. A vůbec se mi nechtělo domů.

Asi proto, že jsem toho po Portugalsku zas moc neočekávala, jsem byla do nekonečna překvapována všemi šťastnými okamžiky, každý den. Bylo to prostředím, atmosférou, mojí láskou k této zemi a kultuře a hlavně lidmi okolo Vás, kteří tím štěstím a radostí ze života každý den hýřili. Ať už ve dvě ráno na koncertě, při dvanáctihodinovém rodinném posezení, u obyčejné večeře nebo ve stínu na křesílku na pláži, křesílko na pláž je totiž v Laredu stejně důležité jako plavky. Stejně tak důležité je udržování rodinných a přátelských vztahů, za pár týdnu jsem se tak zase potkat se všemi prarodiči, bratranci, sestřenicemi i zvědavými tetkami. Většinou v baru nebo u jídla, nebo v baru s jídlem.

Po několika letech jsem si taky prožila takový malý restart, odpojení od reality trochu, které mi umožnilo být v klidu, harmonii, přečíst šest knížek, naběhat desítky kilometrů, uklidit si v hlavě a ujasnit si spoustu věcí. No a pak se taky samozřejmě opálit, ochutnávat dobroty, nakupovat radosti a vnímat. Rodině jsem přislíbila, že když to půjde, moc ráda se příští rok vrátím. I po třech letech se člověk učí novým věcem a každé to léto pro mě bylo něčím speciální. Od ustýskané holky, co po příjezdu v létě 2014 oznámila, že by rozhodně znovu nejela a určitě by nikdy v životě nemohla žít daleko od rodiny až do teď. Do léta 2017, kdy jsem se cítila, že to do sebe všechno zapadá.

Po těch posledních migrujících měsících doslova těším, že se pár následujících měsíců odsud z Dánska nikam stěhovat nebudu. Uzlíky stesku po domově se díkybohu po prvních letech života v cizině povolily a to mi umožnilo už v Lisabonu ujasnit si jednu z věcí, a to že zpátky do Česka cesta v příštích letech asi nevede.

Díky Španělsku za jeho krásu bytí, děkuji mojí malé holčičce, kvůli které jsem po všech těch společných dnech při loučení zamačkávala slzu, její široké rodině za pohostinnost, za krásu moře a oceánu, za krásu života na pláži, za španělštinu, za její zvukomalebná slovíčka, která všichni používají, ale doslovný význam nemají, za to, že po pendlování mezi severem a jihem vím, že ten jih je mi bližší, a že jestli se tady v Dánsku nestane něco hodně převratného, nakonec mě srdce potáhne do tepla. 

Ale kdo ví, člověk plánuje, osud si dělá co chce.

Viva España

Odtržena od reality tady dennodenně zažívám chvíle štěstí a čiré radosti, vyrovnanost mysli, harmonii těla a pokoj v duši, ať už je to při bosém běhu po pláži, na prkně ve vlnách, u večeře s rodinou nebo při usínání u neutichajícího moře. Ty lámající se vlny jsou taková ukolébavka po každém vyžitém dni.

Léto na severním pobřeží je nesrovnatelném s tím jižním. I přesto, že se většina Španělska smaží ve čtyřiceti stupních, tady se to většinou vyškrábe lehce nad polovinu. Místo opalování tak teď každé odpoledne navlékám plavky, neopren, vážu vlasy a spolu s jedenáctiletými dětmi se vrhám do vln. A to není jen takové plácání jako v Portugalsku a chvílemi by se to dalo určitě nazvat jako surfování. Už rozumím surfařské komunitě, která si žije s hlavou v oblacích. Ono totiž v těch vlnách se opravdu vznášíte, na vlně euforie, adrenalinu, štěstí, radosti. Krůček po krůčku se učíte se rozumět řeči moře a žasnete nad tím jak to ti zkušenější vidí ještě na úplně jiném levelu. A když já třeba vyčkávám a hladina se mi zdá naprosto klidná, oni podle podle stínů dokážou odhadnout přicházející vlnobití. Někdy mě to smete a propláchne tak, že kromě toho, že vypiji litry slané vody ještě smrkám a chrchlám další hodinu. A někdy si s vlnou rozumím tak, že jí prostě sjedu. A i když to nejsou žádné tunely ani triky, je to surf. A je to tak zvláštně euforická věc, že se člověku dostane do hlavy a jen těžko odtamtud zmizí. Život na pobřeží je magický.

A když je něco krásné, těžko se to dává do slov, tak aby to vyznělo jak míní pisatel. A já to cítím silně, cítím silné štěstí a vděčnost za to co vše tady zažívám a snažím se to vnímat všemi smysly. A proto nepíši, proto nevytahuji počítač, nelovím wifi a všechny zážitky si sobecky nechávám pro sebe. Tak jako kdyby snad měli zmizet.

Sotva jsem přijela, už mi v hlavě bliká kontrolka odjezdu a já bloumám, jestli už těch příjezdů, odjezdů, vítání a loučení není příliš. Většinou se doberu k tomu, že je, a dost. Jenže všechny za to stejně stojí. Když se pak zastavím, nadechnu, poděkuji za ně a všechny si v hlavě promítnu, je to jako film. Film, ve kterém si plním své sny. Občas bez záměru, občas s jasným cílem. Je půlka roku a za tu dobu jsem stihla bydlet v Portugalsku, poznat přátele na život a surfovat v oceánu. V Česku jsem utužovala rodinné vztahy a v Dánsku si zase ujasnila, že je to tam vlastně taky dobrý život. Teď jsem ve Španělsku, navštívila jsem Madrid, pojedu do Barcelony, surfuji a miluji. 

Sebe, svůj život a všechny jeho příchuti. 

Zpět na jihu

Čtvrtého sedmý dva tisíce sedmnáct se hlásím ze severu Španělska, z autonomní oblasti Cantabria, z městečka Laredo. Ano, je to ta stejná oblast, stejná pláž a hlavně stejná rodina, ve které jsem strávila léto 2015. Tentokrát tu pobudu jen měsíc a beru to jako ozdravný pobyt, kde nemusíte vařit, pracovat, teple se oblékat nebo jezdit na kole. Hlavně jde ale o osvěžení jazyka a to v podstatě jenom příjemným vysedáváním v baru.

Ano, nic se nezměnilo. Obědy ve tři, večeře v jedenáct, tour de bar každý večer a trochu divočejší děti okolo. Před dvěma lety jsem přijela jako devatenáctiletý dítě a občas jsem se zoufalství nevyhnula a to i přesto, že jsem se v podstatě starala jen o malou čtyřletou cácorku. Teď už je jí šest let, včera nám vypadl první zub a každý den mě svým chováním spíš baví. Scény si nedovolí, poslouchá většinou už na druhé slovo, na pláži se učíme hvězdy a v bazénu šipky. Jak říkám, dovolená. Zbylí dva dětští členové rodiny jsou rozesetý po světě, jeden surfuje ve Francii a druhý nasává americkou kulturu v Bostonu. Nutno říct, že prvně jmenovanému, Ikerovi, je šestnáct, Mikelovi pouhých čtrnáct. Fakt, že se jim nestýská, mě těší, protože čím déle tam vydrží, tím delší tady bude klid.

Před dvěma lety jsem byla ještě pořád vyjukaná a pořád tam byly i ty slzy. Dánsko mě za ty dva roky vycvičilo tak, že si to tady opravdu jen užívám a nad ječícími špunty si držím jakýsi španělský nadhled. Ráno začínám kafem se sušenkami pěkně jako rodinka, přes den se cpu ovocem, běhám na pláži, čtu si na terase a nikdy nikam nespěchám. Tohle prožívání okamžiků je taky dáno, že tady stále není wifi připojení a já jsem za to v podstatě ráda – vzpomínám si, jak to byl tenkrát problém číslo jedna a každý den sem vymýšlela, kde a jak bych se mohla připojit. Dneska mám své 2GB dat na celý měsíc, což znamená, že jedinou aplikaci, kterou mohu otevírat je messenger a mail. Žádný Facebook, Instagram, blogy a tak. A víte co? Je to vlastně skvělý. Místo abych sjížděla kdo kde byl v jaké kavárně, kdo má novou kabelku nebo kdo byl včera na mega party, mám čas se jen tak koukat na moře, ničím nerušená. Přečíst všech šest knížek, co jsem si přivezla, zaplétat si copy, učit se španělštinu i dánštinu, psát a přemýšlet. A když už je třeba ticha moc, zapnu obrovskou televizi, co mám v pokoji, směji se u dabovaných telenovel nebo španělské verzi Kdo přežije.

Tady v Laredu budu měsíc a cestou nazpět se pak stavím v Barceloně. Udělám si výlet do Bilbaa nebo do Pamplony, potkám se se Španělkou Patricií, se kterou jsem se seznámila na úplně první au-pair zkušenosti v Bakiu, čeká nás Fiesta Hippie a spousty pláže, vitaminu sea a radosti. Radosti pro mě už jen z toho, že tady jsem přítomna a že mohu poslouchat ten neskutečně nádherný jazyk a vnímat kulturu.