Barcelona prakticky

Barcelona podruhé, tentokrát prakticky a pak už zase na nějakou dobu zápisky jen dánské. I přesto, že zrovna praktická žena nejsem, hlavně tedy v kuchyni, co se týká cestování, plánovaní a organizování tam mi to snad docela jde. A hodně se v tom dokonce vyžívám.

Předtím než představím ten svůj travel model, mám tu pár tipů, které by se před cestou do Barcelony mohly hodit, ať už ty praktické nebo třeba gastronomické. Tím prvním je asi ubytování, které jsem jako vždycky řešila přes airbnb. Tím, že ty mé poslední výlety byly vždy kratší, hledám spíše lehce dražší pokoje, ale za to v centru což mi odlehčí od veřejné dopravy, za kterou bych platila navíc a ještě se rozčilovala. Ubytování si vybírám taky na základě hodnocení a toho, zda je možnost zrušení rezervace. No, v Barceloně to žádná sláva nebyla, pětatřicetistupňový skleník, dvě řvoucí děti, jedna koupelna, špinavá kuchyň a BROUCI. Trochu nechuť, ale ceně to zhruba odpovídalo, ono záleží na úhlu pohledu haha. Pět minut od Sagrady a na ty dvě noci to stačilo. To mi připomíná, že tu první noc jsem tak trochu strávila na letišti, když jsem přilítla z Bilbaa v jednu ráno tak se přece v noci nepotáhnu s kufry do neznáma. Tak jsem spolu s desítkami dalších zakempila v letištní hale a je to skvělá věc jak ušetřit za jednu noc, proto při nákupu letenek doporučuji. On je pak už docela rozdíl jestli platíte euro sto nebo sto padesát.

Samozřejmě Barcelona je větší než třeba Porto, takže té veřejné dopravě se nevyhnete. V podstatě je to ale taková win-win situace protože z barcelonského hlavního letiště El Prat se taky nějak musíte dostat. Vlakem Vás cesta tam i zpět vyjde asi na osm euro a mě tak milá paní poradila kartu T10 za deset euro, která má jízd 10 a to jak autobusem, metrem, tramvají tak i vlakem. A proto, že jsem cestou na airbnb musela stejně přesedat na metro, kartičku jsem si koupila a pak ji využila několikrát. Párkrát taky úplně stupidně, to když jsem ji opakovaně strkala v metru do terminálu a snažila se projít turniketem do té doby, než mě jedna slečna decentně upozornila, že se mi turniket otevírá na druhé straně. Takže jsem tak vyplýtvala dvě jízdy a pak konečně prošla na třetí.

Z gastronomických zážitků nemám žádnou dokumentaci tak jen syrově doporučím už zmiňovaný market La Boquería, snídaňový ráj Brunch & Café, nespočet pekáren a barů s tapas a hlavně KÁVU S LEDEM kdekoliv.

Na konec bych Vám tedy představila svůj osvědčený model jak si cestu ať už dvoudenní či týdenní vlastně naplánovat. Prvním krokem je pro mě vždy takzvané googlování toho co vlastně v daném městě je k vidění, co stojí za návštěvu, čemu se vyvarovat a kde se třeba najíst. K tomu využívám většinou články z různých stránek nebo youtube s tím, že většinou končím u klíčovýh slov jako low-cost-tips-barcelona, five-secret-tips-porto, budget-travel-madrid, cosy-café-copenhagen a podobně. Všechny místa, památky a podniky si sepisuji na jeden list do různých kategorií a dělám si tak celkový obrázek o destinaci. Tím dalším krokem je mapa vybraného města kam si virtuálně všechny tipy zaznamenám a hledám jejich lokace. Vrcholným tahem je potom skládání míst dohromady tak aby se dala v nějakém smysluplném pořadí projít pěšky nebo projet a abych se třeba při západu slunce zrovna neprodírala hlavní nákupní třídou. Většinou tak beru barevné papírové kartičky, na kterých rozepisuji itinerář každého dne. No, možná pro některé totální volovina, ale pro mě mnohem důležitější věc než taková selfie tyč. 

Samozřejmě sdílím názor, že nejkrásnější na cestování je to objevování samo a toulání se po neznámu, což se mi většinou povede ať už záměrně nebo omylem a místo plánovaných pěti kilometrů je to třeba deset, ale deset o poznání obohacujících.

Barcelona

Než začnu zapisovat tady z Dánska, stále mám ještě letní vzpomínky na mé cesty. Naposledy to byla Barcelona. Barcelona byla horká. A na začátku srpna, když jsem se tam na pár dní zastavila cestou nazpět ze severu, byla taky ještě tou dobou veselá. Tou dobou o pár dní později se její srdce doslova zastavilo, to když se navečer sedmnáctého srpna ukázalo lidské zlo v plné síle. Život jde dál a o útocích není ani zmínka, i život v Barceloně jde dál. Strachem se nic nevyřeší, a protože člověk nikdy neví kdy kde a co, určitě je Barcelona jako jedno z multikulturních evropských center hodna návštěvy i teď.

Dnes tu mám tedy průvodce městem, kde se dle mého názoru dá zažít mnohem více než třeba v hlavní metropoli Španělska, Madridu. Atmosféra města, památky, pláže, promenády a moře. Všechno tohle je takovou ideální odpočinkovo-aktivní dovolenou. Já jsem měla celé tři dny a kdyby jsem se v tom pětatřiceti stupňovém skleníkovém klima nepotila jako – no nevím, jako co, ale byla jsem ráda, že mě tam nikdo nezná – zůstala bych déle. Na vlhké tropy jsem vážně nebyla připravena a tak jsem poměrně hodně času trávila popíjením ledové kávy a shoppingem v klimatizovaných obchodech. Nejhorším zážitkem pak byla cesta přeplněným autobusem. Když jsem po pár minutách vystupovala, vypadalo to, jak kdybych vylezla ze sprchy. – Nutno podotknout, že ten autobus jsem si vzala, protože jsem měla tak odřený stehna, že už to dál vážně nešlo. Moji bratři nechápou, o co jde, ale věřím, že nějaký ty normální holky jako já ví, o čem mluvím. – Takže do Barcelony příště v zimě!

Moje třídenní loudání vypadalo následovně. Po příletu byla první na seznamu ikonická Sagrada Familia, grandiózní nedokončená stavba chrámu podle architekta Gaudího, kterému je vlastně celé město tak trochu zasvěceno. Výstavba začala už v roce 1882 a lešení asi jen tak nezmizí, důvodem je celé financování projektu jenž je založeno pouze na darech. Na kráse a jedinečnosti jí to však neubírá a určitě ji přehlédnete. Z přilehlého parku de dají pořídit fotky kam, se Vám stavba vleze celá, ale taky udělat fajn piknik.

Po Avinguda Diagonal jsem to dále vzala okolo mrakodrapu Torre Agbar, který je třeba vidět hlavně v noci, nebo parku Parc de Diagonal Mar. Avenidou se dostanete i k několikakilometrovému pobřeží. Pláže byly však jedna z mála věcí, které mě na Barceloně doopravdy zklamaly a moc si nedovedu v tom hrubém písku, s otravnými prodejci, vyřvávající hudbou ze všech různých barů, trávit klidnou dovolenou. Na druhou stanu já, jako sama turistka, jsem se tam toho moc nenaválela. Ono totiž vykoupat se na městské pláži v Barceloně není žádná sranda, obzvlášť když na Vás z každého článku a průvodce vyskočí, že se metropole řadí k místům s největším počtem krádeží. Určitě už jsem někdo zmiňovala, jak probíhají třeba návštěvy toalety na letišti, když vážně cestujete sama. Na pláži je to ještě větší sranda, když musíte při každém smočení vzít všechny věci k břehu, a to do takové vzdálenosti aby je zase nesmetla nějaká ta vlnka. Do moře pak jdete pozadu – kamenitý přístup Vám to moc neulehčuje, stále kontrolujíce tu svou hromádku. Rychlé ponoření a hezky pěkně zpátky k batohu, který si celý samozřejmě stejně zamokříte, rozložit ručník a dělat jakoby nic, jako že si to moc užíváte. No, absolvovala jsem to dvakrát a stačilo. Z Kantábrie jsem byla prostě zmlsaná.

Podél palmové promenády se dostanete taky k Puerto Olímpico, přístav plný barů a k parku Parc de la Ciutadella s lodičkami na půjčení. O pár kroků dále je taky další turistický spot, vítězný oblouk Arc de Triomf.

Jedno z největších lákadel je Gaudího park Park Güell, na který si stejně jako na Sagradu, je třeba zarezervovat lístek, pokud chcete vidět park celý. Je odtud jeden z nejkrásnějších výhledů na město, všude zpívají keramičtí ptáčci, do toho hrají pouliční hudebníci a je to taková oáza s typickou mozaikovitou architekturou, hýřícími barvami a zvláštně oblými tvary. Gaudího stopu lze také potkat při brouzdáním městem okolo Casa Batlló a Casa Mila neboli La Pedrera. Oba dva domy jsou nepřehlédnutelnými a velmi fotogenickými objekty, na jejich vnitřní prohlídku, kde se často konají různé výstavy, je potřeba lístek.

Za nejživější místo Barcelony bych označila market La Boqueria, který je také řazen mezi nejlepší food markety na světě. Trh je situován hned u hlavní třídy La Rambla, kde se právě srpnový útok odehrál. Nevím, jaká tedy v této oblasti panuje atmosféra teď, ale jídlo je vždy dobrý nápad, a že je ho tu dost z kuchyní z celého světa. Z Plaça de Catalunya, hlavního náměstí, jsem se k večeru přemístila do parku Parc de Montjuic, jež bylo střediskem olympijských her v roce 1992. Celý areál Anella Olimpica je otevřený veřejnosti a okem nakouknete jak na stadion tak i na kopci se rozkládající olympijskou vesnici. Eskalátory, ano, všude eskalátory, sjedete k Národnímu muzeu umění a hlavně pak k fontáně Font Mágica. Ta má pravidelné večerní výstupy s hudbou, bezprostředně po incidentu se nic takového nedělo, ale věřím, že momentálně je Barcelona zpět plná temperamentu a života, který chtě nechtě jde dál.

Příště přidám jaká vlastně byla a co a jak. Ostatně, letenky jsou teď možná levnější než kdy jindy tak vyrazte. 

Amor

Když jsem to tu v červnu opouštěla, stmívalo se až někdy po jedenácté večer. Teď na konci srpna, je to už před devátou hodinou, pomalu také přidávám vrstvy oblečení, vytahuji pláštěnku a holínky, pytlíky čaje stejně jako zbylé svíčky z loňska mizí a všichni už tu tak nějak cítí to odcházející léto. Život ze zahrad a balkonů se přesouvá do útulných obýváku a Dány čeká takový podzimní sociální spánek.

Ten můj letní spánek nebyl spací ale psací, ze kterého se nevím proč ne a ne probudit. Někdy to prostě nejde. Věřím, že většinou je to dobré znamení a ta Nepotřeba něco sdílet je známkou prožívání reality naplno. A takové bych řekla, že bylo mé léto tady v Dánsku, v Česku a hlavně ve Španělsku odkud jsem ozývala v posledním příspěvku.  

Poslední zápisek byl plný surfařského nadšení, které mi vydrželo celé poslední dva týdny ve vlnách Kantabrijského moře. A i když to na nějakou dobu odneslo pravé stehno a potom obě dvě uši  - to pravé, věřte nevěřte, mám trochu zalehlé do teď, takže se občas stane, že neodhadnu hlasitost svého projevu a ječím, prý –, tisíckrát to stálo za to. Ze dvou týdnů nemám žádné fotky i přesto, že na většině lekcí byl akční fotograf s ploutvemi, kterého jsme každý několikrát doslova sňali. O to víc mě mrzí, že ani jeden z těchto úlovků nemám, na letiště jsme totiž v den odjezdu musely s mamkou vyrazit nakonec o tři hodiny dříve kvůli zřícenému kamionu, který blokoval dálnici. Jely jsme tedy středozemní cestou, z kopce do kopce, doprava doleva, brzda plyn, mamka se s tím nemaže, nikdy a s ničím. A já tak vydýchávala z okýnka, tu hroznou cestu, ale i tu nádhernou severošpanělskou hornatou krajinu. A vůbec se mi nechtělo domů.

Asi proto, že jsem toho po Portugalsku zas moc neočekávala, jsem byla do nekonečna překvapována všemi šťastnými okamžiky, každý den. Bylo to prostředím, atmosférou, mojí láskou k této zemi a kultuře a hlavně lidmi okolo Vás, kteří tím štěstím a radostí ze života každý den hýřili. Ať už ve dvě ráno na koncertě, při dvanáctihodinovém rodinném posezení, u obyčejné večeře nebo ve stínu na křesílku na pláži, křesílko na pláž je totiž v Laredu stejně důležité jako plavky. Stejně tak důležité je udržování rodinných a přátelských vztahů, za pár týdnu jsem se tak zase potkat se všemi prarodiči, bratranci, sestřenicemi i zvědavými tetkami. Většinou v baru nebo u jídla, nebo v baru s jídlem.

Po několika letech jsem si taky prožila takový malý restart, odpojení od reality trochu, které mi umožnilo být v klidu, harmonii, přečíst šest knížek, naběhat desítky kilometrů, uklidit si v hlavě a ujasnit si spoustu věcí. No a pak se taky samozřejmě opálit, ochutnávat dobroty, nakupovat radosti a vnímat. Rodině jsem přislíbila, že když to půjde, moc ráda se příští rok vrátím. I po třech letech se člověk učí novým věcem a každé to léto pro mě bylo něčím speciální. Od ustýskané holky, co po příjezdu v létě 2014 oznámila, že by rozhodně znovu nejela a určitě by nikdy v životě nemohla žít daleko od rodiny až do teď. Do léta 2017, kdy jsem se cítila, že to do sebe všechno zapadá.

Po těch posledních migrujících měsících doslova těším, že se pár následujících měsíců odsud z Dánska nikam stěhovat nebudu. Uzlíky stesku po domově se díkybohu po prvních letech života v cizině povolily a to mi umožnilo už v Lisabonu ujasnit si jednu z věcí, a to že zpátky do Česka cesta v příštích letech asi nevede.

Díky Španělsku za jeho krásu bytí, děkuji mojí malé holčičce, kvůli které jsem po všech těch společných dnech při loučení zamačkávala slzu, její široké rodině za pohostinnost, za krásu moře a oceánu, za krásu života na pláži, za španělštinu, za její zvukomalebná slovíčka, která všichni používají, ale doslovný význam nemají, za to, že po pendlování mezi severem a jihem vím, že ten jih je mi bližší, a že jestli se tady v Dánsku nestane něco hodně převratného, nakonec mě srdce potáhne do tepla. 

Ale kdo ví, člověk plánuje, osud si dělá co chce.

Viva España

Odtržena od reality tady dennodenně zažívám chvíle štěstí a čiré radosti, vyrovnanost mysli, harmonii těla a pokoj v duši, ať už je to při bosém běhu po pláži, na prkně ve vlnách, u večeře s rodinou nebo při usínání u neutichajícího moře. Ty lámající se vlny jsou taková ukolébavka po každém vyžitém dni.

Léto na severním pobřeží je nesrovnatelném s tím jižním. I přesto, že se většina Španělska smaží ve čtyřiceti stupních, tady se to většinou vyškrábe lehce nad polovinu. Místo opalování tak teď každé odpoledne navlékám plavky, neopren, vážu vlasy a spolu s jedenáctiletými dětmi se vrhám do vln. A to není jen takové plácání jako v Portugalsku a chvílemi by se to dalo určitě nazvat jako surfování. Už rozumím surfařské komunitě, která si žije s hlavou v oblacích. Ono totiž v těch vlnách se opravdu vznášíte, na vlně euforie, adrenalinu, štěstí, radosti. Krůček po krůčku se učíte se rozumět řeči moře a žasnete nad tím jak to ti zkušenější vidí ještě na úplně jiném levelu. A když já třeba vyčkávám a hladina se mi zdá naprosto klidná, oni podle podle stínů dokážou odhadnout přicházející vlnobití. Někdy mě to smete a propláchne tak, že kromě toho, že vypiji litry slané vody ještě smrkám a chrchlám další hodinu. A někdy si s vlnou rozumím tak, že jí prostě sjedu. A i když to nejsou žádné tunely ani triky, je to surf. A je to tak zvláštně euforická věc, že se člověku dostane do hlavy a jen těžko odtamtud zmizí. Život na pobřeží je magický.

A když je něco krásné, těžko se to dává do slov, tak aby to vyznělo jak míní pisatel. A já to cítím silně, cítím silné štěstí a vděčnost za to co vše tady zažívám a snažím se to vnímat všemi smysly. A proto nepíši, proto nevytahuji počítač, nelovím wifi a všechny zážitky si sobecky nechávám pro sebe. Tak jako kdyby snad měli zmizet.

Sotva jsem přijela, už mi v hlavě bliká kontrolka odjezdu a já bloumám, jestli už těch příjezdů, odjezdů, vítání a loučení není příliš. Většinou se doberu k tomu, že je, a dost. Jenže všechny za to stejně stojí. Když se pak zastavím, nadechnu, poděkuji za ně a všechny si v hlavě promítnu, je to jako film. Film, ve kterém si plním své sny. Občas bez záměru, občas s jasným cílem. Je půlka roku a za tu dobu jsem stihla bydlet v Portugalsku, poznat přátele na život a surfovat v oceánu. V Česku jsem utužovala rodinné vztahy a v Dánsku si zase ujasnila, že je to tam vlastně taky dobrý život. Teď jsem ve Španělsku, navštívila jsem Madrid, pojedu do Barcelony, surfuji a miluji. 

Sebe, svůj život a všechny jeho příchuti. 

Zpět na jihu

Čtvrtého sedmý dva tisíce sedmnáct se hlásím ze severu Španělska, z autonomní oblasti Cantabria, z městečka Laredo. Ano, je to ta stejná oblast, stejná pláž a hlavně stejná rodina, ve které jsem strávila léto 2015. Tentokrát tu pobudu jen měsíc a beru to jako ozdravný pobyt, kde nemusíte vařit, pracovat, teple se oblékat nebo jezdit na kole. Hlavně jde ale o osvěžení jazyka a to v podstatě jenom příjemným vysedáváním v baru.

Ano, nic se nezměnilo. Obědy ve tři, večeře v jedenáct, tour de bar každý večer a trochu divočejší děti okolo. Před dvěma lety jsem přijela jako devatenáctiletý dítě a občas jsem se zoufalství nevyhnula a to i přesto, že jsem se v podstatě starala jen o malou čtyřletou cácorku. Teď už je jí šest let, včera nám vypadl první zub a každý den mě svým chováním spíš baví. Scény si nedovolí, poslouchá většinou už na druhé slovo, na pláži se učíme hvězdy a v bazénu šipky. Jak říkám, dovolená. Zbylí dva dětští členové rodiny jsou rozesetý po světě, jeden surfuje ve Francii a druhý nasává americkou kulturu v Bostonu. Nutno říct, že prvně jmenovanému, Ikerovi, je šestnáct, Mikelovi pouhých čtrnáct. Fakt, že se jim nestýská, mě těší, protože čím déle tam vydrží, tím delší tady bude klid.

Před dvěma lety jsem byla ještě pořád vyjukaná a pořád tam byly i ty slzy. Dánsko mě za ty dva roky vycvičilo tak, že si to tady opravdu jen užívám a nad ječícími špunty si držím jakýsi španělský nadhled. Ráno začínám kafem se sušenkami pěkně jako rodinka, přes den se cpu ovocem, běhám na pláži, čtu si na terase a nikdy nikam nespěchám. Tohle prožívání okamžiků je taky dáno, že tady stále není wifi připojení a já jsem za to v podstatě ráda – vzpomínám si, jak to byl tenkrát problém číslo jedna a každý den sem vymýšlela, kde a jak bych se mohla připojit. Dneska mám své 2GB dat na celý měsíc, což znamená, že jedinou aplikaci, kterou mohu otevírat je messenger a mail. Žádný Facebook, Instagram, blogy a tak. A víte co? Je to vlastně skvělý. Místo abych sjížděla kdo kde byl v jaké kavárně, kdo má novou kabelku nebo kdo byl včera na mega party, mám čas se jen tak koukat na moře, ničím nerušená. Přečíst všech šest knížek, co jsem si přivezla, zaplétat si copy, učit se španělštinu i dánštinu, psát a přemýšlet. A když už je třeba ticha moc, zapnu obrovskou televizi, co mám v pokoji, směji se u dabovaných telenovel nebo španělské verzi Kdo přežije.

Tady v Laredu budu měsíc a cestou nazpět se pak stavím v Barceloně. Udělám si výlet do Bilbaa nebo do Pamplony, potkám se se Španělkou Patricií, se kterou jsem se seznámila na úplně první au-pair zkušenosti v Bakiu, čeká nás Fiesta Hippie a spousty pláže, vitaminu sea a radosti. Radosti pro mě už jen z toho, že tady jsem přítomna a že mohu poslouchat ten neskutečně nádherný jazyk a vnímat kulturu.

Dánské léto

K létu tady máme daleko. Deštivé dny střídají ty větrné a mě se ani na popáté nedaří spojit myšlenky a zážitky do jednotného textu tak abych se za něj nestyděla a měla odvahu ho publikovat. Klasická já, přitom se toho tu děje hodně. Následující body jsou takovým životním updatem a rekapitulací těch pár dánských týdnů, které jsou už zas u konce.

-nakonec jsem se rozepsala-

Zaprvé bych chtěla zmínit, že jsem dosáhla bodu, kdy to tu vlastně nevnímám jako život v cizině a proto je občas těžké psát o něčem poutavém a zajímavém protože tu vlastně vedu tak trochu obyčejný život. Po skoro dvou letech mě opustil stesk po domově, život bez něho je tak snadný a z části závidím lidem a spolužákům, kteří byli takhle v pohodě od začátku, protože já když si čtu své staré osobní řádky a vzpomínám na severské začátky, nedovedu si moc představit, že bych tím procházela znovu.

No ale uběhly čtyři semestry a já jsem před týdnem úspěšně ukončila program AP Degree a oficiálně mi začaly prázdniny. Ty jsou letos oproti loňsku dlouhé až do prvního srpna, kdy bych měla začít poslední rok a půl tady a dosáhnout tak v nejlepším případě bakaláře, po kterém vážně nevím, kam mě vítr zavane. Z původního sportovního managementu se nakonec hlásím na mezinárodní obchod a marketing, ve kterém je možnost i zaměření na business v rozvojových zemích, k čemuž se asi pokusím směřovat. Jak už jsem dříve zmiňovala, druhý semestr je tu možnost Erasmu v zahraničí a ten třetí poslední je zase stáž kdekoliv na světě. Zatím nic neplánuji, protože to stejně pak všechno dopadne tak jak nakonec má takže nechávám dveře otevřené všemu. V Dánsku mě drží domov, kvalita života, paradoxně ekonomické podmínky, zvyšující se úroveň jazyka nebo třeba práce s dětmi na atletice. V neposlední řadě taky touha někam patřit, která se zas bije s tím chtíčem poznávat a objevovat nové věci, místa, lidi, … .

Tak třeba ta kvalita života, to, že i když tomu všemu ani po dvou letech moc nerozumíte, funguje to. Doktoři, doprava, školy, instituce a tak. Příkladem je teď moje situace. Jelikož jsem ukončila dvouletý program vzdělání, mám nárok pobírat jakousi podporu nezaměstnanosti do té doby, než si najdu práci nebo v mém případě nenastoupím v září zpět do školy. Tahle služba se jmenuje a-kasse a za minimální poplatek máte možnost získat opravdu velkou finanční částku – já je zatím nemám, takže nebudu nic vychvalovat a taky to až tak velká částka nebude, jelikož tu půlku času nejsem – ale vláda se tím snaží držet míru nezaměstnanosti na minimu. Idea je to skvělá, jediné co proto musíte dělat je přihlásit se týdně minimálně na dva pracovní inzeráty a zároveň je Vám přidělen koordinátor, který Vám s potřebnými kroky pomáhá. Zatím největším oříškem je fakt, že vše by mělo být v dánštině a tak se mi pomocníkem v posledních dnech stal google překladač.

Celkově se však moje dánština posunula a jsem schopna normálně komunikovat. Je to hlavně tedy díky dětem na atletice, kde mám vlastně třikrát týdně tu nejlepší jazykovou školu. Velkou zkušeností jsou mi teď ještě navíc pondělní tělocviky v jedné z aalborgských základek. Tam vedeme do konce školního roku spolu s jednou další trenérkou dvě lekce atletiky zhruba pro čtyřicet dětí z šestých a sedmých tříd. Což o to puberta se dá přejít, s jejich silnými osobnostmi je to horší. Celá smečka jsou děti imigrantů ze zemí jako Somálsko, Srbsko, Libye, Bosna, Turecko, ale taky Filipíny nebo Brazílie. Většina z nich je tu už více než dva roky takže problém s řečí nemají za to jejich nátura a chování je oříšek. Vůbec tady nechci nikoho házet do jednoho pytle a říkat, že imigranti a uprchlíci=špatní lidé. Ale pod rukama mi prošlo už hodně mládeže a dovoluji si tak říci, že toto jsou zatím vítězové nezvladatelnosti. Učitelé, jenž nás doprovází, už rezignovali úplně a děti jim přerostli přes hlavu, to se tak nějak stalo hned od začátku i nám, ale prý je to normální a většinou ještě sklidíme pochvalu, že byli žáci dneska hodně motivováni a že poslouchali. To vše poté co Vám během hodiny byly podkopnuty nohy a rozvázané boty, co Vám na půl zničili většinu pomůcek, co jste rozehnali minimálně tři rvačky, hlas máte vyječený, protože to že se mají postavit do jedné lajny, musíte říct alespoň pětkrát, trvá to čtvrt hodiny a stejně v ní stojí jenom půlka, ta druhá si hraje se spinnerem, stěžuje si na bolest břicha, kolena, zad, zubů a podobně. Nakonec je tu těch pět dětí, dvě z nich dánské, co poslušně poslouchají a opravdu se chtějí něčemu naučit. V této divočině však nemají šanci. A tak když pak odpoledne přicházím na svou normální atletiku, je to oproti tomu relaxační cvičení.

Za posledních pár dní jsme navštívili Musikens Hus nebo Aalborgskou regattu, kde na fjordu probíhala taková Formule 1 na vodě. Na AAU aalborgské univerzitě jsme se stali účastníky experimentu pro studii o vnímání bolesti a dneska byli celý den v zábavném parku, co leží za humny - foto příště.

  

Karneval

Aalborgský karneval. Šílená celodenní party v podání sto tisíci opilých mladých lidí, kde je možné všechno.

Život v Alborgu se každou poslední květnovou sobotu zastaví a od sedmi ráno už potkáváte jen nadšené karnevalisty v méně či více bláznivých maskách, táhnoucí vozíky s pitným alkoholickým režimem na celý den. Loni jsme to sledovali v pozici diváků, letos jsme vyrazili s přáteli přímo do průvodu a akce to byla náročná. Obzvláště v parný letní den - první a poslední -, v plyšovém mimoňovském overalu a v partě lidí, kde měla dánská divoká nátura jasnou převahu.  Ti si pro alkohol pro jistotu zajeli do sousedního Německa a mírou rozhodně nešetřili. Kromě hektolitrů piva, litrů vodky a několika flašek kávového likéru na snídani, pak přivezli i pojízdný reprák. A tak jsme v těch sedm ráno připravili cestou do průvodu docela slušný budíček. – nutno podotknout, že celá dánská část skupiny, převlečená za mnichy, se nám ztratila zhruba ve čtvrtině průvodu a dodneška moc nevíme, jak to s nimi dopadlo – Na jejich obranu, nakonec jsme se poztráceli všichni a to ne jen vlivem veselé nálady, ale hlavně masy lidí, ve které se loudáte několik kilometrů přes celé město až k cílovému parku s koncerty. Tam je to následně smetiště jak alko vozíčků tak i lidí, a to doslova. Z roztomilých jelínků a jednorožců se stává divoká zvěř s potrhaným oblečení, z víl upatlané čarodějnice a z hrdých Římanů a policajtů pak zbídačení otroci. Na záchod se chodí všude, protože těch pár toitoiek po cestě to nezachrání, vzduchem se hýří jak muzika, tak i plechovky piva a občas jsou kostýmy jako Bořek stavitel s helmou docela k užitku. Takový startovní karnevalový balíček je určitě vše zničitelné a postradatelné. Když si věci neničíte tak je zákonitě ztratíte.

Těžko říct, která z rolí se mi líbila více. Jak v pozici diváka, tak i v průvodu, je potřeba nutná dávka opojení, protože je to opravdu divoké. Určitá zákoutí v centru města páchnou alkoholem a mnohem horšími věcmi i týden poté. Avšak i přesto, že se město promění v jedno velké skladiště, druhý den je do poslední plechovky uklizeno, na zemi většinou zůstanou jen malé střípky tak akorát na píchnutí kola. Zhruba tak dva týdny je lepší bicykl vůbec nevytahovat. 

PS. Úplně z jiného soudku, podle Vision of Humanity je Dánsko pátou nejmírumilovnější zemí, v závěsu je hned Česká republika a Portugalsko je dokonce na třetím místě. Pohybujeme se ve správném prostředí.