Viva España

Odtržena od reality tady dennodenně zažívám chvíle štěstí a čiré radosti, vyrovnanost mysli, harmonii těla a pokoj v duši, ať už je to při bosém běhu po pláži, na prkně ve vlnách, u večeře s rodinou nebo při usínání u neutichajícího moře. Ty lámající se vlny jsou taková ukolébavka po každém vyžitém dni.

Léto na severním pobřeží je nesrovnatelném s tím jižním. I přesto, že se většina Španělska smaží ve čtyřiceti stupních, tady se to většinou vyškrábe lehce nad polovinu. Místo opalování tak teď každé odpoledne navlékám plavky, neopren, vážu vlasy a spolu s jedenáctiletými dětmi se vrhám do vln. A to není jen takové plácání jako v Portugalsku a chvílemi by se to dalo určitě nazvat jako surfování. Už rozumím surfařské komunitě, která si žije s hlavou v oblacích. Ono totiž v těch vlnách se opravdu vznášíte, na vlně euforie, adrenalinu, štěstí, radosti. Krůček po krůčku se učíte se rozumět řeči moře a žasnete nad tím jak to ti zkušenější vidí ještě na úplně jiném levelu. A když já třeba vyčkávám a hladina se mi zdá naprosto klidná, oni podle podle stínů dokážou odhadnout přicházející vlnobití. Někdy mě to smete a propláchne tak, že kromě toho, že vypiji litry slané vody ještě smrkám a chrchlám další hodinu. A někdy si s vlnou rozumím tak, že jí prostě sjedu. A i když to nejsou žádné tunely ani triky, je to surf. A je to tak zvláštně euforická věc, že se člověku dostane do hlavy a jen těžko odtamtud zmizí. Život na pobřeží je magický.

A když je něco krásné, těžko se to dává do slov, tak aby to vyznělo jak míní pisatel. A já to cítím silně, cítím silné štěstí a vděčnost za to co vše tady zažívám a snažím se to vnímat všemi smysly. A proto nepíši, proto nevytahuji počítač, nelovím wifi a všechny zážitky si sobecky nechávám pro sebe. Tak jako kdyby snad měli zmizet.

Sotva jsem přijela, už mi v hlavě bliká kontrolka odjezdu a já bloumám, jestli už těch příjezdů, odjezdů, vítání a loučení není příliš. Většinou se doberu k tomu, že je, a dost. Jenže všechny za to stejně stojí. Když se pak zastavím, nadechnu, poděkuji za ně a všechny si v hlavě promítnu, je to jako film. Film, ve kterém si plním své sny. Občas bez záměru, občas s jasným cílem. Je půlka roku a za tu dobu jsem stihla bydlet v Portugalsku, poznat přátele na život a surfovat v oceánu. V Česku jsem utužovala rodinné vztahy a v Dánsku si zase ujasnila, že je to tam vlastně taky dobrý život. Teď jsem ve Španělsku, navštívila jsem Madrid, pojedu do Barcelony, surfuji a miluji. 

Sebe, svůj život a všechny jeho příchuti. 

Zpět na jihu

Čtvrtého sedmý dva tisíce sedmnáct se hlásím ze severu Španělska, z autonomní oblasti Cantabria, z městečka Laredo. Ano, je to ta stejná oblast, stejná pláž a hlavně stejná rodina, ve které jsem strávila léto 2015. Tentokrát tu pobudu jen měsíc a beru to jako ozdravný pobyt, kde nemusíte vařit, pracovat, teple se oblékat nebo jezdit na kole. Hlavně jde ale o osvěžení jazyka a to v podstatě jenom příjemným vysedáváním v baru.

Ano, nic se nezměnilo. Obědy ve tři, večeře v jedenáct, tour de bar každý večer a trochu divočejší děti okolo. Před dvěma lety jsem přijela jako devatenáctiletý dítě a občas jsem se zoufalství nevyhnula a to i přesto, že jsem se v podstatě starala jen o malou čtyřletou cácorku. Teď už je jí šest let, včera nám vypadl první zub a každý den mě svým chováním spíš baví. Scény si nedovolí, poslouchá většinou už na druhé slovo, na pláži se učíme hvězdy a v bazénu šipky. Jak říkám, dovolená. Zbylí dva dětští členové rodiny jsou rozesetý po světě, jeden surfuje ve Francii a druhý nasává americkou kulturu v Bostonu. Nutno říct, že prvně jmenovanému, Ikerovi, je šestnáct, Mikelovi pouhých čtrnáct. Fakt, že se jim nestýská, mě těší, protože čím déle tam vydrží, tím delší tady bude klid.

Před dvěma lety jsem byla ještě pořád vyjukaná a pořád tam byly i ty slzy. Dánsko mě za ty dva roky vycvičilo tak, že si to tady opravdu jen užívám a nad ječícími špunty si držím jakýsi španělský nadhled. Ráno začínám kafem se sušenkami pěkně jako rodinka, přes den se cpu ovocem, běhám na pláži, čtu si na terase a nikdy nikam nespěchám. Tohle prožívání okamžiků je taky dáno, že tady stále není wifi připojení a já jsem za to v podstatě ráda – vzpomínám si, jak to byl tenkrát problém číslo jedna a každý den sem vymýšlela, kde a jak bych se mohla připojit. Dneska mám své 2GB dat na celý měsíc, což znamená, že jedinou aplikaci, kterou mohu otevírat je messenger a mail. Žádný Facebook, Instagram, blogy a tak. A víte co? Je to vlastně skvělý. Místo abych sjížděla kdo kde byl v jaké kavárně, kdo má novou kabelku nebo kdo byl včera na mega party, mám čas se jen tak koukat na moře, ničím nerušená. Přečíst všech šest knížek, co jsem si přivezla, zaplétat si copy, učit se španělštinu i dánštinu, psát a přemýšlet. A když už je třeba ticha moc, zapnu obrovskou televizi, co mám v pokoji, směji se u dabovaných telenovel nebo španělské verzi Kdo přežije.

Tady v Laredu budu měsíc a cestou nazpět se pak stavím v Barceloně. Udělám si výlet do Bilbaa nebo do Pamplony, potkám se se Španělkou Patricií, se kterou jsem se seznámila na úplně první au-pair zkušenosti v Bakiu, čeká nás Fiesta Hippie a spousty pláže, vitaminu sea a radosti. Radosti pro mě už jen z toho, že tady jsem přítomna a že mohu poslouchat ten neskutečně nádherný jazyk a vnímat kulturu.

Dánské léto

K létu tady máme daleko. Deštivé dny střídají ty větrné a mě se ani na popáté nedaří spojit myšlenky a zážitky do jednotného textu tak abych se za něj nestyděla a měla odvahu ho publikovat. Klasická já, přitom se toho tu děje hodně. Následující body jsou takovým životním updatem a rekapitulací těch pár dánských týdnů, které jsou už zas u konce.

-nakonec jsem se rozepsala-

Zaprvé bych chtěla zmínit, že jsem dosáhla bodu, kdy to tu vlastně nevnímám jako život v cizině a proto je občas těžké psát o něčem poutavém a zajímavém protože tu vlastně vedu tak trochu obyčejný život. Po skoro dvou letech mě opustil stesk po domově, život bez něho je tak snadný a z části závidím lidem a spolužákům, kteří byli takhle v pohodě od začátku, protože já když si čtu své staré osobní řádky a vzpomínám na severské začátky, nedovedu si moc představit, že bych tím procházela znovu.

No ale uběhly čtyři semestry a já jsem před týdnem úspěšně ukončila program AP Degree a oficiálně mi začaly prázdniny. Ty jsou letos oproti loňsku dlouhé až do prvního srpna, kdy bych měla začít poslední rok a půl tady a dosáhnout tak v nejlepším případě bakaláře, po kterém vážně nevím, kam mě vítr zavane. Z původního sportovního managementu se nakonec hlásím na mezinárodní obchod a marketing, ve kterém je možnost i zaměření na business v rozvojových zemích, k čemuž se asi pokusím směřovat. Jak už jsem dříve zmiňovala, druhý semestr je tu možnost Erasmu v zahraničí a ten třetí poslední je zase stáž kdekoliv na světě. Zatím nic neplánuji, protože to stejně pak všechno dopadne tak jak nakonec má takže nechávám dveře otevřené všemu. V Dánsku mě drží domov, kvalita života, paradoxně ekonomické podmínky, zvyšující se úroveň jazyka nebo třeba práce s dětmi na atletice. V neposlední řadě taky touha někam patřit, která se zas bije s tím chtíčem poznávat a objevovat nové věci, místa, lidi, … .

Tak třeba ta kvalita života, to, že i když tomu všemu ani po dvou letech moc nerozumíte, funguje to. Doktoři, doprava, školy, instituce a tak. Příkladem je teď moje situace. Jelikož jsem ukončila dvouletý program vzdělání, mám nárok pobírat jakousi podporu nezaměstnanosti do té doby, než si najdu práci nebo v mém případě nenastoupím v září zpět do školy. Tahle služba se jmenuje a-kasse a za minimální poplatek máte možnost získat opravdu velkou finanční částku – já je zatím nemám, takže nebudu nic vychvalovat a taky to až tak velká částka nebude, jelikož tu půlku času nejsem – ale vláda se tím snaží držet míru nezaměstnanosti na minimu. Idea je to skvělá, jediné co proto musíte dělat je přihlásit se týdně minimálně na dva pracovní inzeráty a zároveň je Vám přidělen koordinátor, který Vám s potřebnými kroky pomáhá. Zatím největším oříškem je fakt, že vše by mělo být v dánštině a tak se mi pomocníkem v posledních dnech stal google překladač.

Celkově se však moje dánština posunula a jsem schopna normálně komunikovat. Je to hlavně tedy díky dětem na atletice, kde mám vlastně třikrát týdně tu nejlepší jazykovou školu. Velkou zkušeností jsou mi teď ještě navíc pondělní tělocviky v jedné z aalborgských základek. Tam vedeme do konce školního roku spolu s jednou další trenérkou dvě lekce atletiky zhruba pro čtyřicet dětí z šestých a sedmých tříd. Což o to puberta se dá přejít, s jejich silnými osobnostmi je to horší. Celá smečka jsou děti imigrantů ze zemí jako Somálsko, Srbsko, Libye, Bosna, Turecko, ale taky Filipíny nebo Brazílie. Většina z nich je tu už více než dva roky takže problém s řečí nemají za to jejich nátura a chování je oříšek. Vůbec tady nechci nikoho házet do jednoho pytle a říkat, že imigranti a uprchlíci=špatní lidé. Ale pod rukama mi prošlo už hodně mládeže a dovoluji si tak říci, že toto jsou zatím vítězové nezvladatelnosti. Učitelé, jenž nás doprovází, už rezignovali úplně a děti jim přerostli přes hlavu, to se tak nějak stalo hned od začátku i nám, ale prý je to normální a většinou ještě sklidíme pochvalu, že byli žáci dneska hodně motivováni a že poslouchali. To vše poté co Vám během hodiny byly podkopnuty nohy a rozvázané boty, co Vám na půl zničili většinu pomůcek, co jste rozehnali minimálně tři rvačky, hlas máte vyječený, protože to že se mají postavit do jedné lajny, musíte říct alespoň pětkrát, trvá to čtvrt hodiny a stejně v ní stojí jenom půlka, ta druhá si hraje se spinnerem, stěžuje si na bolest břicha, kolena, zad, zubů a podobně. Nakonec je tu těch pět dětí, dvě z nich dánské, co poslušně poslouchají a opravdu se chtějí něčemu naučit. V této divočině však nemají šanci. A tak když pak odpoledne přicházím na svou normální atletiku, je to oproti tomu relaxační cvičení.

Za posledních pár dní jsme navštívili Musikens Hus nebo Aalborgskou regattu, kde na fjordu probíhala taková Formule 1 na vodě. Na AAU aalborgské univerzitě jsme se stali účastníky experimentu pro studii o vnímání bolesti a dneska byli celý den v zábavném parku, co leží za humny - foto příště.

  

Karneval

Aalborgský karneval. Šílená celodenní party v podání sto tisíci opilých mladých lidí, kde je možné všechno.

Život v Alborgu se každou poslední květnovou sobotu zastaví a od sedmi ráno už potkáváte jen nadšené karnevalisty v méně či více bláznivých maskách, táhnoucí vozíky s pitným alkoholickým režimem na celý den. Loni jsme to sledovali v pozici diváků, letos jsme vyrazili s přáteli přímo do průvodu a akce to byla náročná. Obzvláště v parný letní den - první a poslední -, v plyšovém mimoňovském overalu a v partě lidí, kde měla dánská divoká nátura jasnou převahu.  Ti si pro alkohol pro jistotu zajeli do sousedního Německa a mírou rozhodně nešetřili. Kromě hektolitrů piva, litrů vodky a několika flašek kávového likéru na snídani, pak přivezli i pojízdný reprák. A tak jsme v těch sedm ráno připravili cestou do průvodu docela slušný budíček. – nutno podotknout, že celá dánská část skupiny, převlečená za mnichy, se nám ztratila zhruba ve čtvrtině průvodu a dodneška moc nevíme, jak to s nimi dopadlo – Na jejich obranu, nakonec jsme se poztráceli všichni a to ne jen vlivem veselé nálady, ale hlavně masy lidí, ve které se loudáte několik kilometrů přes celé město až k cílovému parku s koncerty. Tam je to následně smetiště jak alko vozíčků tak i lidí, a to doslova. Z roztomilých jelínků a jednorožců se stává divoká zvěř s potrhaným oblečení, z víl upatlané čarodějnice a z hrdých Římanů a policajtů pak zbídačení otroci. Na záchod se chodí všude, protože těch pár toitoiek po cestě to nezachrání, vzduchem se hýří jak muzika, tak i plechovky piva a občas jsou kostýmy jako Bořek stavitel s helmou docela k užitku. Takový startovní karnevalový balíček je určitě vše zničitelné a postradatelné. Když si věci neničíte tak je zákonitě ztratíte.

Těžko říct, která z rolí se mi líbila více. Jak v pozici diváka, tak i v průvodu, je potřeba nutná dávka opojení, protože je to opravdu divoké. Určitá zákoutí v centru města páchnou alkoholem a mnohem horšími věcmi i týden poté. Avšak i přesto, že se město promění v jedno velké skladiště, druhý den je do poslední plechovky uklizeno, na zemi většinou zůstanou jen malé střípky tak akorát na píchnutí kola. Zhruba tak dva týdny je lepší bicykl vůbec nevytahovat. 

PS. Úplně z jiného soudku, podle Vision of Humanity je Dánsko pátou nejmírumilovnější zemí, v závěsu je hned Česká republika a Portugalsko je dokonce na třetím místě. Pohybujeme se ve správném prostředí.

Zpět v klidné Skandinávii

Když jsem se přestěhovala z Česka do Dánska, byla to životní změna obrovská. Naučila jsem se plnit lednici, pochopila, že koupelna se sama neuklidní, odpady nevyčistí, večeře neuvaří, složenky nezaplatí a cibuli s cukrem na kašel taky nikdo neudělá. Pořád to tady však tady na severu bylo od začátku tak nějak podobné českému stylu. Po třech měsících v Portugalsku jsem teď v Aalborgu trochu jako Alenka v říši divů - všechno je tak jiné, klidné, tiché, čisté.

I přesto, že jsem se vracela s obavami, že po těch slunných dnech na jihu se tady v dešti na kole hned ponořím do žalu, budu zapalovat svíčky a se zlomeným srdcem vzpomínat na Lisabon, ani jedno se nestalo. Možná ty svíčky. A já po skoro dvou letech naplno ocenila krásu života skandinávského, který jako život kdekoliv jinde, má něco do sebe. Je tu vážně klid, na ulicích, ve městě, v obchodech. Je tu čisto, nikde zbořené chatrče, oprýskané zdi, nikde žebrající lidé. Bez omáčky okolo, je tu tak trochu mrtvo. Ale hezky, pokojně, akorát tak na třídění myšlenek a spřádání dalších životních a cestovních plánů. Ve městě si nemusíte hlídat kabelku, ráno míjíte desítky běžců, přes den stovky cyklistů, nikde nikdo nekřičí, lidé jsou v práci, doma s rodinou nebo doma s přáteli. Jsou milí, ale většinou stále nedostupní. Nikdo nepostává okolo barů, stolečky před kavárnami jsou pečlivě rozmístěn, večeří se v osm a žádné ponocování. A když je ošklivo, krásně se na to za oknem kouká a člověk nikam nemusí.

Nevím kolik let, měsíců, týdnů mi tady v Dánsku ještě zbývá, ale vím, že tu budu ráda, není to totiž navždycky a je třeba to nebrat jako samozřejmost. I přesto, že je mi srdce bližší k teplejším krajinám, tady je to s prací, kartičkou na autobus, pár přáteli a útulným domovem taky moc fajn.

Do léta, které tady tedy ještě ani nevystrčilo uši, zbývá pár týdnů, ve kterých mám dvě zkoušky. Po nich je konec dvouletého AP programu a pokračuji bakalářským oborem International Sales & Marketing na 1,5 roku, kam ještě mimochodem nejsem přijata. Po snad úspěšném dokončení jsem si jista, že půjdu sbírat zkušenosti do pracovního pole a doufám, že tak konečně zjistím, co mě opravdu baví a čemu zasvětím svého magistra, při jehož studiu bych si moc přála, studovat něco, co mi bude dávat smysl. I když věci, které jsem se naučila doposud nebo naučím v příštích měsících, jsou v praxi užitečné, celý koncept businessu mi ten smysl nedává. Stále bych asi radši učila angličtinu děti v sirotčinci, než vymýšlela marketingové plány na super prvotřídní designové kancelářské lampy. Radši bych poznávala kultury cizích zemí a pak o nich psala, učila se jazyky a pak se s nimi dorozumívala nebo jen tak byla, pracovala v kavárně každý půl rok v jiné zemi s čistou hlavou, dokud bych toho neměla dost a vrátila se k mamince do Česka, haha. Společnost a její jakási nepsaná pravidla mi však berou odvahu a vnucují pravidlo vyjetých kolejí, ve kterých se právě příští rok a půl zdržím, abych měla alespoň tu jednu jistotu dokončené školy. A ve mně se tedy stále pře vystresovaná kariéristka s finanční jistotou  proti matce Tereze, bez nul na kontech ale se svobodnou myslí. Je to tragikomické tak trochu, ale tak to dnes je. A naše generace, ta která může vše, občas kvůli tomu tápe, stejně jako já. 

No nějak to dopadne, tak jako vždycky.

Toledo

Druhý zápisek ze španělské zastávky bych chtěla věnovat výletu do historického města Toledo a gastronomické části výletu, jež je jednou z těch hlavních, ať jsem kdekoliv.

Toledo leží necelých 70 km od Madridu a spadá už tak do autonomní oblasti Castille- La Mancha. Výlet do tohoto historického UNESCO městečka je jedním s tím populárních, co se z Madridu dají zvládnout během jednoho dne a dopravit se tak snadno dá jak autobusem, tak vlakem. Autobus vyjde se zpátečním lístkem na 10€ a cesta trvá hodinu, za vlak si připlatíte jednou tolik, ale cesta je poměrně kratší. Navíc vlak jezdí z hlavního nádraží Atocha, které se více než vlakovému nádraží podobá botanické zahradě. Čekání je tak zpříjemněno čerstvým vzduchem z všelijakých rostlin, stromů a jezírek s desítkami vodních želv všech velikostí.

První a nejužitečnější věc v Toledu byla návštěva info-centra, kde dostanete mapu a paní Vám vyznačí trasu s křížky na místech, kde stojí za to se zastavit. Město leží nad tokem řeky Tajo, která shodou okolností protéká i Lisabonem, a i když je centrum města rozloženo na skalním útesu, parné je stále. Ukazatele hlásili 39° a to byl jen duben. Před sluncem se však dá schovat v úzkých matoucích uličkách, museích nebo několika velkolepých památkových stavbách. Za návštěvu tak stojí gotická Catedral de Santa María, hrad a zámek El Alcázar, Museo de El Greco, most Puente del Alcántara vedle kterého se můžete spustit i po kladce nebo hlavní náměstí Plaza de Zocodover. Procházkou centrem města narazíte na jednobarevné vysoké domy s typickými španělskými balkony, obchůdky se středověkými válečnými předměty nebo pekárny, kde Vám budou nabízet místní toledský marcipán, který je zvykem být tvarován do rohlíčkových nebo zvířecích tvarů. Nejhezčí výhled na město, časově náročnější, je z druhého břehu řeky. S dětmi je třeba zážitek vyhlídková mašinka okolo centra nebo zastřešený eskalátor, který vede skrz staré hradby vzhůru do města. Toledo nezklamalo.

No a zpět do Madridu na ty gastronomické výživnosti. Ze seznamu jsem nemohla NEodškrnout klasické churros s horkou čokoládou, jež byla jasná snídaně prvního dne. Na doporučení naší stážistky Eleny, jsem zašla do Chocolatería Los Artesanos 1902 kousek od Puerta de Sol (doporučené jsou i San Gines otevřené 24 h). V ranní hodině jsem byla v kavárně sama, avšak s odchodem už jsem se prodírala plnými stoly. Objednala jsem si tedy churros a taky typické porros, no a asi víte, že po takovéto snídani se člověk vzpamatovává dlouho. Ale je splněno.

Vyzkoušet jsem chtěla i klasické gaspacho, rajčatovou polévku podávanou za studena. Ne něj jsem sice nenarazila, ale na doporučení mého hostitele jsme zavítali do restaurace/kavárny Ojalá, v bohemské čtvrti Malasaňa. Kromě stylového interiéru dostanete skvělé jídlo za hodně přijatelné ceny. A tady jsem ochutnala jinou studenou polévku Salmorejo, která pochází z Córdoby a kromě rajčat, olivového oleje a octu je jen okořeněná paprikou, česnekem a solí. Tu jsem doplnila zase klasikou tortilla de patatas a už jsem byla španělsky spokojená. Jednou jsem vyzkoušela zapadlou vietnamskou restauraci, také tip od místních, a u Plaza de Espaňa tak ochutnala můj první Vietnam.

Nejvíce v šoku jsem byla při návštěvě tapas baru EL Tigre. Ve Španělsku je zvykem, že k pivu nebo vínu většinou dostanete nějaké malé občerstvení – olivy, brambůrky, salát, oříšky apod. V El Tigre to bylo o něčem jiném a za dvě piva jste obdrželi obrovský talíř plný pečených brambor, masa, šunky, oliv nebo bagety. I když je tento bar považován trochu za turistickou atrakci, pořád v něm byla cítit ta pravá hlasitá španělská atmosféra. Ta byla přítomna i při sledování ligy mistrů a zápasu Real Madrid vs. Bayern Mnichov, kdy to ze všech podniků bylo slyšet po celém Madridu. Další bary s pivem a velkými tapas jsou třeba El Respiro nebo El Pescador.

Nejlepší svačinou byl tip od mé kamarádky z Kostariky, která dělala v Madridu magisterské studium, na ten nejlepší popcorn na světě. Fol Gourmet popcorn a siesta v Retiro parque. To byla skvělá kombinace letního počasí, zpívajících ptáků, jemných kapek z fontány a právě pytlík z Fol vonící příchutí capucino, bíla čokoláda a slaný karamel. Nutností ve Španělsku je samozřejmě čerstvý pan, jamón, červený meloun sandía a olivový olej, na vše.

Jestli toužíte po nějaké vyšší gastronomické, nádherné prostředí a určitě i kvalitní jídlo je na food marketu Mercado de San Miguel nebo Mercado de San Antón.

Tak to by byl Madrid, horký, španělský a na mě obrovský, to nemění nic na tom, že se sem od příštího ledna mohu podívat na Erasmus. Myslím, že to bude záležet na tom, jak moc mi bude v Dánsku zima!

Madrid

Španělsko je cestou zpět z Lisabonu do Česka vlastně po směru a tak jsem si při skládání letenek naplánovala třídenní zastávku v Madridu. Poznat metropoli, zmírnit kulturní šok, poslouchat ten krásný jazyk, ochutnat gazpacho a churros a připomenout si tu jedinečnou náturu. Madrid byl obrovský, horký a hodně španělský ♥.

Madrid je velkolepá španělská metropole čítající více než tři miliony obyvatel a po Berlíně a Londýně je tak třetí největší v EU. Lisabon bylo oproti němu opravdu takové spíše městečko, ale abych byla upřímná, o to více je Lisabon jedinečný a tak můj celkový dojem z Madridu nebyl až tak uchvacující. Chyběli mi kopce, výhledy a jakási svěžest města – a samozřejmě nejvíce lidé, kteří vlastně dojmy a vzpomínky z cest tvoří z velké části. Nicméně na druhou stranu, je to Španělsko, je teplo, všude zní krásné castellano a věřím, že delší čas zde strávený by ukázal větší krásy. I tak se dají v Madridu strávit skvělé chvíle třeba při návštěvě následujících míst.

První den mi to se sbaleným lisabonským životem ve dvaceti kilech trvalo nějaký ten čas, než jsem to z letiště dovláčela do centra. Nicméně doprava v Madridu je skvělá a pokaždé si mezi třinácti linkami přehledného metra vyberete přesně to místo kam potřebujete. Moje ubytování bylo v hipsterské čtvrti Malasaňa, plné barů a kaváren, v blízkosti hlavní - nákupní- třídy Gran Via. Když Vám nevadí chůze, na všechny památky se určitě pěšky dostanete a veřejné dopravy kromě letiště tak není třeba. Během dne se dá projít jedno z hlavních náměstí Puerta del Sol, jež je populární díky soše medvěda zvané El oso y el Madroño, která je také symbolem města protože ten samý obraz mají madrileňos i ve znaku. Z náměstí je to kousek k historické budově městské radnice na náměstí Plaza de Cibeles a celé muzejní aleji Paseo del Prado s tím nejznámějším Museo del Prado (free 6-8pm). Co prý stojí za zastávku je také Museo Reina Sofía(free 7-9pm) a Museo Thyssen. Všechny tři patří do takzvaného trianglu zlatého umění.  Hned v blízkosti museí se rozkládá největší madridská zelená plocha a tou je El Parque Retiro. V něm neminete Palacio de Cristal, la Puerta de Espaňa nebo jezero, kde se můžete projet i na loďkách.

V odpoledních hodinách přišlo na řadu historické centrum a s ním klasické turistické zastávky jako hlavní náměstí Plaza Mayor se spoustou pouličních malířů a kaváren v celých ochozech obdélníkového tvaru. Po značkách se hned dostanete i ke katedrále Catedral de la Almudena, která v podstatě sousedí se rozlehlým královským palácem Palacio Real, jež se svou plochou řadí i před Buckingham nebo Versailles. Zrelaxovat lze krásným pohledem ze schodů katedrály nebo třeba v přilehlých zahradách Jardines de Sabatini. Odtud se vyplatí počkat si na hodinu západu slunce a dojít si nahoru ke chrámu Templo de Debod. Ten byl původně postavený v Egyptě a při hrozbě jeho zániku byl Egypťany darován právě do Španělska a nyní se jako jediná původní egyptská památka v Evropě nachází v parku Parque del Oeste.

Jeden západ slunce je třeba si rezervovat na střešní terasu budovy Círculo de Bellas Artes, kam sice zaplatíte 4€ za vstup, ale výhled s podvečerními barvami stojí za to. Nahoře hraje hudba a v baru si můžete užít jak kávu, tak drink. A protože je Madrid jinak placka s vysokými budovami, tohle místo bylo jedno z mála, kde jsem cítila, že se tady dá dýchat a rozhled byl opravdu daleký. Ten třetí západ bych si vzala teleférico lanovku z parku Casa de Campo, to bych však nemohla doslova doběhnout o osm minut po poslední kabince.

Na konec ještě čtvrti, které nesmíte minout. Jsou to multikulturní Lavapiés s ulicí Calle Argumosa plnou indických, čínských nebo jihoamerických restaurací a hned vedle čtvrť la Latina třeba s rozlehlou tržnicí s čerstvými potravinami. Co se týká ubytování, při výletech většinou na hotely ani nekoukám a rovnou volím airbnb, zatím jsem měla pokaždé štěstí a hostitelé byli vždy ochotní a přátelští. Výhodou je, že to jsou většinou místní a znají tak přesně místa, která stojí za to vidět. V Madridu jsem měla celou garsonku od Španěla Victora, který mi rovnou i nakreslil mapu města se všemi částmi, památkami, musei, tapas bary a dobrým jídlem. Hlavní část programu tedy zněla jasně, dodržovat pitný režim a jíst, jíst často. Příště o tom kde se tedy najíst a výlet do Toleda.

PS. Tenhle článek už vzniká z pohodlí domova, toho dánského. A je tu moc fajn.