Fiesta

Víkend s fiestou, sluníčkem, deštěm a bez očekávané návštěvy. Jupí.

Loučila jsem se s Vámi v pátek odpoledne, takže začnu pátečním večerem. Rodiče šli do víru velkoměsta, a tak jsem měla hlídací večer, to spočívalo v pohodovém čučení na telku. Přijde mi, že u nás se děti ke spánku musí přemlouvat, tady je to spíše naopak a děti tak většinou hučí do veselých rodičů, že jsou ospalé. 

Sobotní dopoledne jsme strávili na pláži společně se sousedy a taky sestrou HF a její rodinou. Kromě dvouletého chlapečka, má ještě desetiměsíční holčičku. Představa, že ta malá se odkládá do školky je pro nás Čechy tak trochu sci-fi. Musím také říct, že si užívám tu schopnost konverzace a hlavně porozumění. Španělé hodně cestují, každý rok jedou na minimálně jeden bezdětný poznávací zájezd do jedné z evropských metropolí a poté ještě za teplem na Kanárské či Baleárské ostrovy. 

Večer už jsme vyrazili na známou křižovatku, která je lemována bary. Slavila se tam Fiesta de Ensanche a hlavním bodem programu byl závod v chingas. Nevím, jestli se to píše takhle, ale já jsem si z toho každopádně několik dní předtím udělala závod v činkách. Proto mě trochu překvapilo, když celá soutěž spočívala v nošení dvou třicetikilových chingas, betonové kvádry s železnými úchyty. Údiv setrval po vítězství obtloustlého dědy, jež se stal mistrem už po třicáté druhé. Kvalitu ani kvantitu účastníků radši nebudeme brát v potaz. I když se nacházíme v Kantábrii, tento sport patří spíše k těm typickým baskickým. Do této kategorie spadá i řezání kmenů stromů nebo sekání trávy na čas, dokážete si tedy představit, co jsou ti praví Baskové zač. Po shlédnutí dechberoucího závodu jsme si dali nějakou tu skleničku s tortillou de patatas. V deset hodin se rozřinčelo malé blikající pódium se staříkem sedícím za pianem v hlavní roli. Ze začátku tančily děti a rodiče (čti hlavně MY, rodiče), s ústupem světla na ty vypalovačky typu animátorských tanců začali tančit vyšňořené seniorky s partnery poněkud v pozadí. Téměř nenajdete starou nenamalovanou Španělku, výrazné rty jsou základ a tak většina z nich vypadá spíš jako špulící žáby. Ty mladší, mamky od dětí, se nemalují vůbec a stejně jsou krásné. A hubené.

Neděle byla taková válecí, celý den bylo pod mrakem a poprchávalo. Mě osobně takovéhle dny jednou za čas vůbec nevadí, dnes už je zase slunečno. Náš počet se včera večer rozšířil o sestřenici Nurii, zuřivě rozmazlenou roztomilou holčičku. Na druhou stranu, když jsou dvě lépe se zabaví. Třeba u večeření špaget elektrickou vidličkou, nástroj, který po stisknutí tlačítka namotává těstoviny. Po pár soustech se z vidličky stal spíše zubní kartáček, masážní strojek či sbíječka. Po špagetách na talíři ani památky. Pro dnešní den byla ta věc pečlivě schovaná!

Okolo poledne si Nurii vyzvedla chůva/hospodyně Paulína, sestra Ekvádorky Mayry. Pro vysvětlení, HM je ze tří sester, Mayra tedy pracuje přes rok u mé současné HM, Beatriz, a taky u Lourdes, u mé loňské HM. Paulína poté jen v rodině nejstarší ze sester, Marty. Snad si rozumíme. Paulína už je tu asi patnáct let, poprvé přijela ve svých osmnácti a domů se kvůli ceně letenek mohla vrátit až po čtyřech letech. K tomu si představte nedostupnost internetu. Momentálně jsou se sestrou ve fázi kdy se chtějí vrátit zpět do Ekvádoru, už jen kvůli tomu, že jejich mamka je nemocná.

Omlouvám se, že frekvence článků se prodloužila na každý třetí den, ale abych nebyla za blázna vysedávajícího u wifi obden, budu tam OB-OB-den. A až udělám fotky do článku Rodina, Jídlo a pití bude to smršť! 

Churros, siesta a playa

Zbývá měsíc a já jen doufám, že se ponese v podobně pohodovém přátelském duchu jako doposud. I když jsou Španělé temperamentní divoši, jsou to lidé se srdcem na dlani, mající se rádi a jednající na rovinu.

S pátkem končí druhý pracovní týden, který byl díky absenci divokých bratrů naprosto klidný. Malá se budí okolo desáté, pomalu se nasnídáme a vyrážíme na pláž. Stavíme hrady, vyrábíme z papíru, chytáme vlny. Po hodině zábavy následuje půlhodina přemlouvání a domlouvání kdy už půjdeme do bazénu. Tam zůstaneme další hodinku a okolo druhé jdu připravovat oběd. Většinou po jídle, po třetí hodině, přijede mamka, a když zrovna není girls night, tak i taťka. Na siestu jsem si zvykla taky hodně rychle. Šikovná to věc.

Odpoledne jdu na pláž, na procházku, do kavárny na wifi nebo se učím dánštinu,  a nebo taky jen tak poflakuji s hlavou v oblacích. Když se trochu ochladí, jdu si zaběhat, cestou na zpět to vezmu zase přes pláž a kochám se. Včera mi však HF ukázal, jak funguje ta jeho garážová posilovna, takže po běhání, jakožto holka zvyklá jen na les, spěchám do té říše trenérů na dvdéčkách.  No mám co dělat abych stihla za ten měsíc vyzkoušet všechny programy a úrovně, které mi byly ukázány. Až teď si uvědomuji, že většina z nich byla ze série WEIGHT LOST, co tím jen chtěl taťka říci. Haha. Vrcholem je potom boxovací pytel, ke kterému si musíte pustit CD, kde je šestnáctkrát za sebou písnička z Rockyho. A teď boxuj!

Ve středu večer jsme byly zase samy holky, a tak jsme si dovolily vyrazit na super kalorickou dobrotu do vedlejší vesnice. Ano, churros nezklamali. Fritované ocásky sypané cukrem a hustá horká čokoláda, do které si to ještě namáčíte. Navíc vesnička, kde jsme se takhle rozšouply je proslulá ještě PICATOSTE, něco jako namáčený pan v mléce a poté opět osmažený. No upřímně, stačili dva kousky a už nám bylo špatně, servírovaná voda to trochu spláchla, ale k autu jsme se stejně spíš valily.

Ve čtvrtek jsme byli zase všichni, jelikož se nám konečně ukázal déšť, byl to takový válecí den a večer se nikam nešlo, místo toho jsme koukali na zprávy a konverzovali. Po všech mých zvídavých dotazech na Španělsko přišlo na řadu Česko a musím říct, že jsem se při mých nejistých odpovědí docela zastyděla. A důvod rozpadu Československa jsem ze sebe dokonce ani nevytáhla.

Nicméně jsme začali změnou měny, která přišla v roce 2000, a pro všechny to kromě příchodu nového milénia znamenalo, že si musí svá peseta co nejrychleji vyměnit. Problémem bylo, že 100 pesetas se transformovalo na 1E jenže v přepočtu to bylo 1,60E to znamená, že všechny ceny stouply o šedesát procent. Doufám, že jsem to pochopila správně. Další věcí byla známá krize, podle HF v té největší nouzi přišlo o pracovní místa okolo třech milionu lidí. Míra nezaměstnanosti je v současné době asi 24 procent, o něco lepší než v loňském roce.

Na závěr jsme se dostali i ke králi Filipovi a jeho ženě Letizii, kteří jsou mezi Španěli poměrně oblíbení. Filip je dle slov rodiny velice připravený, vzdělaný a sympatický, druhá věc je, že to do té politiky až tak moc nezasahuje. Důležité je, že není protkán skandály jako jeho, loni abdikující, otec nebo sestry. Už dávno není španělská monarchie tou vzorovou, jako tomu bývalo, její místo teď s přehledem okupuje ta britská v čele s Alžbětou.

Nás čeká víkend se sobotní fiestou, prý nic velkého, tak se ozvu zase v neděli nebo v pondělí, plná zážitků. Kdopak nám totiž přijede o víkendu? Ano, moji dva oblíbenci z loňska. Zcela otevřeně jsem doufala, že to bude návštěva jen Lourdes a Iňiga, jaké to štěstí, že se objeví i Jon a Joseba. Snad přežiji.

PS. Pozdravy všem mým aupair kamarádkám, co bojují s nevychovanými dětmi a taky Terezce do Klíčku a k nám domů. Neskutečná podpora od Vás!

Ticho a klid ... možná před bouří

Odjeli nám kluci na dvoutýdenní tábor a doma je takové podezřele české poklidno. Mamka se nemusí rozčilovat, Paulu nikdo neprovokuje a já si můžu dělat co chci.

Další dva dny jsou pryč, ale nadšení ještě neopadlo. Včera byla podle Pauly tak trochu girls night. Taťka doktor měl službu a ona zcela jistě prohlásila: „No boys today, you know, girls are always better, Veronika!“. Má v tom jasno holka už od začátku. Je s ní vážně sranda, pusu nezavře, oblíbené spojení je AND WHY? a dokonce se domluvíme i v otázce pláž versus bazén. U dětí vítězí vždy bazén, je to něco jako kdybyste nabízeli knihu a televizi.

Mám i první výplatu, se kterou jsem nadmíru spokojená. Částka je totiž stejná jako loni (65E týden), ale za poloviční práci, bez slz a utrpení. Loňský rok měl zase výhody v cestování a v možnosti poznávat spolu s rodinou nová místa, lidi a kulturu. Všechny zážitky bych ale asi vyměnila za to, aby mě ti dva měli alespoň trochu rádi. S mojí současnou rodinou se toho moc NEnacestujeme, mimo to, že se nevejdeme do auta, tu přítomnost aupair po několikaletých berou tak trochu samozřejmě, o to víc mi to vyhovuje, že se tolik nestarají. A zpět k té jízdě autem, když vidím tachometr při řízení HM, asi to poznávání nechám na pěší turistiku. Devadesátka, stovka…chvátám přece, tak když mám silný auto, vytočím to na 130! A to má ta žena zhruba sto padesát centimetrů a dvacet kilo i s postelí. A na dětském hřišti vyzkoušela všechny atrakce. Ach ten temperament.

Celé pondělí se neslo v duchu rodinné pohody, večer jsme si prohlíželi fotky a vyprávěli. Můj problém je ten, že se vždycky pustím do nějakého příběhu, a když už se blížím k pointě, zhasne mi lampička a je konec. Sice se k tomu rukama nohama dopachťám, ale není to ani vtipné, ani zajímavé. Na druhou stranu, oproti loňsku je to s celou domluvou bezproblémový. V konverzacích nechytám jenom útržky vět, ale celá témata a většinou i smysl vyprávění. Občas z toho jde hlava kolem, s pusou jako kulomet se Španělé prostě rodí.

Je tu pořád krásně, občas foukne vítr, sluníčko se schová, ale teplota se pohybuje okolo 25 – 30 stupňů. Pláž bývá přes den plná, ale tím, že je rozlehlá, nemusíte se obávat ručníku na ručníku. Moře je tak akorát příjemné, vlny na zelenou vlajku (vlajky jsou odstupňované zelená, žlutá, červená), a tak poté co překonáte asi sto metrů vody po kolena, je možné si i plavat. Město je plné penzistů a rodin s dětmi, přes léto je tady až sto tisíc obyvatel, asi desetinásobek obyvatel přes rok. Nejčastěji většinu z nich potkáte okolo osmé hodiny, štrádující si to v těch nejlepších outfitech po promenádě, táhnoucí se podél celé pláže. Už víme co je jejich cílem, že? A ještě něco, dlouhé kalhoty a podpatky jsou základ.

Dostávám se taky k jídlu, ve většině věcí se opakuji z předešlého roku a mám radost, že jsem zase v rodině, kde se jí poměrně zdravě. Když přeskočíme snídani skládající se ze sušenek namočených v kakau, první talíř je většinou vařená zelenina s bramborem nebo těstovinový salát. Jako druhé se servíruje maso, tenoučké plátky různého druhu. Minimálně dvakrát do týdne je ryba a ke všemu se přikusuje PAN. Nejlepší vynález. Následuje dezert, postre, což je buď ovoce, nebo jogurt. Okolo šesté sedmé je sváča a v pozdních večerních hodinách lehká večeře, většinou. A zase to kakao. Pochvala ale pro děti na závěr, nemají problém se zeleninou, s kopou zeleniny!

Články se snažím přidávat obden, aby bylo o čem psát. Vezmu počítač do kavárny s wifi a celé odpoledne úředničím. V mobilu mám španělskou simku za 10E s 1GB internetu, který využívám pouze na psaní. Občas je to tedy komplikované, ale začínám si zvykat. Odvahu na souseda se signálem stále sbírám. Haha. Sama se vypravím Španělska, ale zeptat se na takovou prkotinu nedokážu. To jsem celá já, těšilo mě.

Hasta luego V.

PS. V půl jedenácté večer je tu stále světlo a děti v časopisech mají kvůli identitě rozmazané hlavy.

První týden

Neděle se s nedělí sešla a já můžu ten premiérový týden hodnotit jenom pozitivně. S dětmi i rodiči vycházíme skvěle, počasí je tak akorát a i když spím zase jenom pod jakýmsi prostěradlem a sprcha mi teče všude, jen ne na mě, tak bydlení je opravdu SUPERskvělé. 

Páteční večer byl typicky španělský, šli jsme na krátkou procházku jejíž cílem byl bar, myslím, že si vzpomínáte na ty loňská každodenní sezení s přáteli. Poznala jsem se tedy s částí přátel mé rodiny, většina jich ještě dorazí a budou zde celé léto. Značná část pracujících si poté v srpnu bere tří až čtyřtýdenní dovolenou. Po pár skleničkách vína (0,1dcl) a piva(0,3dcl), ve 22:30, jsme se přesunuli o pár metrů dál na jídlo. Co, že byla doma večeře hotová, to se dojí jindy. 

Celé stolování je tady kapitola sama o sobě, i přesto, že je to pro Španěly jakýsi svátek, bordel dokážou udělat nejen uječené děti. Ty obvykle sedí u svého stolu na druhém konci restaurace, cestu k nim najdete snadno, stačí se koukat na zem a hledat proudy hranolek, kroket či kuřecích nugetek. Chudák barmanka, při servírování by snědly i ji. O hodinu později, tedy přesně 23:25 jsme jídlo dostali i my. Není to nic jako svíčková, většinou sendviče, hamburgry, zapečený bagety a podobně, ale pořád je to jídlo pár minut před půlnocí. Zvykem také je, že se na stůl dají i společné hranolky nebo krokety s omáčkami. Samotná platba je dosti neobvyklá, účet se sečte dohromady a poté vydělí počtem dospělých osob, nehledě na to, kolik jedlo Vašich dětí, kdo co snědl a vypil. Přátelství?

Domů jsme se dostali okolo jedné v noci se spící Paulou v náruči. Ten sobotní večer se jevil poklidně, v teple domova. Jak už to tu chodí, situace se rázem v půl jedenácté večer změnila a my jsme vyrazili na zmrzlinu do pravé zmrzlinárny. Bylo plno, jiný svět. Cestou nazpět jsme se zastavili na dětském hřišti a už ani nebudu popisovat jak to vypadá když vypustíte španělské adolescenty na houpačky a skluzavky. Dělali všechno jen ne to, co se na dětském hřišti (v Česku) dělá. Na druhou stranu, byla to zábava, hlavně když Paule praskla guma u kalhot a musela jít tak trochu bez.

Snad se brzy ozvu, s internetem je to pořád na nic, ale pracuji na zlepšení a sbírám odvahu na návštěvu souseda, který tady vysílá signál. Mějte se hezky! V.

PS. Mateřská dovolená zde trvá 16 týdnů, ano, čtyři měsíce a jídelní stůl s tím konferenčním je stejný jako u nás doma ♥

Moře

Usínám s vůní slané vody a jejím šumem, v pokoji s výhledem na moře napravo a se západem slunce nalevo. Qué bonito! 

Tak už jsme konečně u moře, včera po mé směně jsme se najedli a tak nějak měli ihned poté vyrazit. Nakonec se jelo o tři hodiny později. Pořád se něco balilo, uklízelo, mamka se rozčilovala, byl chaos, no Španělsko. Každopádně se to čekání vyplatilo, jsme tady, u moře, v autonomní oblasti Kantábrie, ve městě Laredo, které má zhruba deset tisíc obyvatel. 

Domek se nachází asi tak dvacet kroků od šestikilometrové pláže s poměrně klidným mořem. Je to komplex několika řadovek naproti sobě, uprostřed je menší bazén a dvorek. K domu patří přední i zadní teráska a ještě ta moje ve třetím patře s tím nejlepším výhledem. Pokojík je tak akorát, s velkou skříní a televizí a koupelnou jenom pro mě. Dům má tři patra a garáž s celou sérií posilovacích strojů, jak už to tak bývá, celkem netknutých, klasika. Já Vás pořád otravuji s tím čajem, ale ráno to byla zase komedie protože jsem nemohla najít mikrovlnku, až malá mi vysvětlila, že je trouba je trouba a mikrovlnka v jednom. Komedie. 

Zpět k našemu životu, ve středu večer už taky dorazil taťka neurolog, typický tmavý Španěl, řízlý trochu do Mexika, kouřící a nosící rovnátka. Celou tu dobu byl na služební cestě v Berlíně. To mě přivádí k finanční situaci celé rodiny, která je dle mého názoru velice slušná. Děti navštěvují soukromou anglickou školu, mají dvě velká –moc hezká- auta, apartmán v Pyrenejích a v září letí všichni na dva týdny do Ameriky. Na výplatu zatím čekám…haha. 

Dny hezky plynou, s kluky jsme kámoši, s Paulou je sranda a tak nějak můžu říct, že takhle bych si práci aupair představovala, holt si tou horší stránkou musí dříve nebo později projít každý, věřím, že to mám za sebou. Náš program tady bude pláž nebo bazén, určitě se tu najde i hřiště, můžeme jezdit na kole nebo se jen tak plácat na terase. Velké plus je částečná NEfunkčnost televize a absence WIFI – pro mě horor, jak už víte. 

Na závěr přidávám kulturní okénko, když jsem mluvila o školách. Konkrétně tady na severu, kde je ekonomická situace NEsrovnatelně lepší než na jihu, jsou školy tří tipů. Soukromé, veřejné a mix obojího. Ty veřejné jsou plné přistěhovalců a národnostních menšin, úroveň je velice nízká, sama HM říká, že s jejich přátel je většina dětí na soukromých placených institucích. Další věcí, kterou jsme probírali při večeři, byli jména, ve Španělsku jsou obvyklá dvě příjmení, s tím, že to první, používanější je po otci, to druhé, maminčino, je napsané jen v carne de indentidad, po česku občanka. A ženy si po svatbě svá jména nechávají. 

Poslední vsuvka je lehce lingvistická, když je tady něco jako hodně dobrý, hodně velký, ošklivý, hladový, unavený, milý, je to prostě SUPER. A tak se říká SUPERbueno, SUPERgrande, SUPERfeo a já mám třeba často SUPERhambre protože porce jsou SUPERpequeňos. Haha, něco pro tebe Mami :) 

Brzy na shledanou, jdu na lov WIFI ! V.

Pracovní začátky

Paula je v rámci možností španělské výchovy fajn komediantka, kluci bráchové a mamča ohromně pomáhají, je teplo a pohoda.

Mám za sebou první pracovní dny a jak jste asi pochopili, zatím je to příjemné překvapení. Kvůli loňskému očistci jsem očekávala to nejhorší, ale po dvou dnech můžu říct, že jsem vyfasovala to lepší, co lze ze španělského temperamentu potkat. Malá, stejně jako kluci, umí perfektně anglicky a už se vůbec nestydí, jedna z oblábených aktivit je let´s make selfie. Samozřejmě, že tu pořád vládne ta touha po televizi(v angličtině!), počítači či tabletu, s přemlouváním ke čtení nebo k siestičce - za tu bych byla nejradši - tak moc úspěšná nejsem. Iker a Mikel jí však k mému překvapení korigují, což je jedna z mála rozumných věcí, které po celý den dělají.

Obě dvě dopoledne jsme byly s P v bazénu a potom na dětském hřišti. Okolo druhé se naobědváme a mezi půl čtvrtou a čtvrtou většinou přijde HM. Moje kuchařské schopnosti už jsem stačila pokřtít, když jsem osmažila maso bez strouhanky. Ale pozor, žádné bonzování ani focení na tablet, jako tomu bylo loni nepřišlo, neskutečný. 

Co se týká španělského života, alespoň toho severského, znovu musím připomenout ty pítka s pitnou vodou, která jsou rozeseta po celém městě. Co se mi líbí, jsou přechody pro chodce, které odpočítávají kolik zbývá do zelené nebo jak dlouho si ještě počkáte na červené. Páni autobusáci jsou MILÍ, to nebudu komentovat protože za celý svůj život v České republice jsem těch vstřícných řidičů potkala tak mínus dva. Super aktivní jsou tu i důchodci, třeba takový bazén je babiček a dědečků, kteří si to napochodují s kufrem na kolečkách, nahodí plavky, čapku a dokonce i sluchátka, úplně narvaný. A když zrovna neplavou tak chodí, běhají, vysedávají v baru a nebo hlídají vnoučata, dnes to v parku byla slezina. Děti jsou tedy hlídány chůvou nebo prarodiči, na oddané maminky to nevypadá. Poslední věcí je otevírací doba, s níž se budu asi opakovat z loňska. Obvykle se všude začíná okolo desáté a pracuje se zhruba do jedné hodiny. Následuje dvouhodinová pauza a obchodní středisko je poté otevřeno třeba do desíti večer. U zubaře byla rodina v půl šesté! Není tedy divu, že až do -pro Čecha- pozdního odpoledne v celém městě chcíp pes, Španělé se prostě šetří na večer. 

PS. Hasiči mají jednu dvacetičtyřhodinouvou směnu a potom pět dní volna, odměna za toto náročné poslání je více než uspokojující. 

PS.2. Tuňák přes celý plech včera k večeři. 

 

Bilbao podruhé

Po malém zpoždění letadla jsem včera okolo jedenácté dorazila spolu s host mum(HM) do bytu v centru Bilbaa, hlavního města Baskicka. Večer na mě čekaly samé milé zprávy. Bohužel i jedna, která - ač se to zdá malicherné - předčila ty dobré. NEBUDE WIFI.

Začněme těmi pozitivy, to první je, že mojí prací bude pouze čtyřletá Paula, to znamená že pubertální dvojici Ikerovi(14) a Mikelovi(12) stačí když na 14:30 připravím oběd. YES. Dále zpráva, že tady v Bilbau zůstaneme asi až do středy a v Laredu budu mít celé patro s vlastní koupelnou pro sebe. To je sice hezké, ale jak jsem zmínila na začátku, bude to bez připojení. Nejsem žádný facebookový závislák, ale kvůli komunikaci s rodinou, s Vámi a hlavně kvůli pocitu, že v tom nejsem sama, je internet sakra důležitý. Zatím jsem tedy odkázána na bary, jakýsi kulturní dům a samozřejmě sousedy. Uvidíme. 

Dnes si ještě užívám volného dne a pomalu najíždím na španělský režim. NEzouvání mi moc nejde a to, že zde nevedou rychlovarné konvice jsem si připomněla až po ranní kuchyňské čistce. Měla jsem za to, že když si přivezu i svůj čaj, nic mě nepřekvapí. Ano, pro ty kdo zapomněli, ČAJE nejsou, pije se káva nebo mléko. Dopoledne jsem se tedy proběhla centrem města, poté jsem ho i prošla a navázala první kontakty. Sedím si takhle na lavičce, tu si přisedne asi čtyřicetiletý obtloustlý Španěl a začne mi vyprávět svůj životní příběh, pak z něho vypadne, že jsem simpática a že bychom si mohli vyměnit čísla nebo WhatsApp -celé Španělsko mluví skrz WhatsApp. Asi po půl hodině, kdy to vypadalo, že se ubytuje u mě doma, jsem se ho taktně s úspěchem zbavila. 

Odpoledne jsme šli s HM a Mikelem vyzvednout malou Paulu, chvíli nato jsme se ocitli na nákupech v místním centru. Hodně rychle jsem si vzpomněla na tu známou španělskou výchovu. Myslím, že během dvouhodinového loudání se obchody ty děcka vytřely každý centimetr podlahy, a když ne, tak ho minimálně olízly nebo ošahaly. Spoušť ošmataného zboží, co se za nimi klikatila, jako když si Jeníček s Mařenkou značí cestu, nekomentuji. Vrchol však přišel po nákupech. Milý Mikel totiž ty své nové boty nechal na zastávce, a i přes hodinový hon je nenašel. Groteska tady.
 Co mě v obchodech ještě zaujalo byly zkušební sáčky do bot. Místo silonek si na nohu prostě nandáte pytlík a zkoušíte.

PS. HF, host father, se k nám připojí asi ve středu večer, je na služební cestě. A k večeři byly chobotničky ♥